Když jsem THERAPY? slyšel poprvé, domníval jsem se, že Depeche Mode začali hrát heavy metal. Pět let po tomto vpravdě traumatizujícím zážitku zasedám v žižkovském paláci Akropolis k rozhovoru s Martinem McCarrickem, cellistou a doprovodným kytaristou této britské skupiny.

Nedávno jste vydali nové album ”Semi-Detached”, můžeš nám ho představit?
Na novince S-D jsme s přestávkami pracovali asi devět měsíců. Dávali jsme si na čas, protože po vydání předcházející desky jsme hodně koncertovali a prostě jsme po tom ježdění po světě potřebovali trochu zvolnit tempo a oddychnout si. Navíc přišli do kapely dva noví členové, takže jsme se potřebovali pořádně sžít a sehrát. Rozhodli jsme se – když jsme viděli, co se to ve světě s muzikou děje - udělat novou desku svižnější a méně složitou. Chtěli jsme udělat hodně kytarovou záležitost se silnými melodiemi, ovšem žádný brit-pop, ale “straight rock ´n´ roll”.

Vaše hudba mi ale z desky pořád připadá depresivní a texty pesimistické…
Depresivní? Pesimistické? Nepřijde mi to tak. Spíš by řekl… víš, ty předcházející desky psal většinou sám Andy, takže to bylo takové… no, jeho a o něm jaksi zevnitř. THERAPY? ale nikdy nechtěli dělat “happy songs”. Naše písničky jsou prostě o tom, jak MY vnímáme všechny ty věci kolem nás uvnitř sebe sama. Je to o emocích a proto samozřejmě velmi subjektivní. Na textech pro S-D jsme ale s Andym víc spolupracovali a zaměřili jsme se tak spíš na druhé něž na nás samotné, takže tam objevíš texty o všeobecných lidských problémech. Jsou tam texty o mezilidských vztazích, o ženách, o mužích, o naději… Možná, až naše texty uslyšíte, řeknete si, že vy sami na tom nejste – ve všeobecném kontextu – zas tak špatně. Každopádně THERAPY? je veselá kapela, zatraceně veselá kapela. Jsme velcí srandisti a dokážeme se setsakra dobře bavit. Možná je to tím, že temné stránky svých duší ventilujeme v naší muzice a textech a tak se bráníme vlastním depresím, frustracím a dalším negativním stavům.

Zajímáte se vůbec o britskou politickou scénu? Myslím problémy jako Severní Irsko a IRA. Ovlivňují vás nějak tyhle věci?
Přesně tohle to je velký problém. Já osobně jsem ale z Anglie, takže jsem tam nevyrůstal a situaci tam panující znám pouze ze zpráv v rádiu a televizi a taky od svých kamarádů a spoluhráčů, samozřejmě. Myslím si, že bomby ani teroristé nemohou vyřešit složitý náboženský problém, který existuje už pár století. Tam prostě není válka. My osobně s tím holt asi nepohneme, nejsme žádní politici.

Já osobně se domnívám, že je to pouze zbytečný problém rozdílného náboženství. Všechny církve chtějí stále víc a víc síly právě pro sebe, takže když se vyskytnou dva kohouti na jednom smetišti…
Určitě se tím, že nějaké teritorium připadne buď tomu nebo onomu státu nevyřeší náboženské problémy. Lidé přece stále budou věřit v to, v co chtějí. V kapele jsme jak protestanti, tak katolíci, jak Irové, tak severní Irové, já jsem navíc Angličan… a stejně se máme rádi. Nás tyhle věci prostě neoslovují, nejsme ani Cramberries ani Simple Minds. Nestěžujeme si na tyto záležitosti v textech, neděláme ze sebe “Belfast childs”. To není náš styl.

Obraťme list. Můžeš mi prozradit, proč byl bubeník Fyfe Ewing vyhozen z kapely?
On nebyl vyhozen, odešel sám. Dost jsme jezdili po světě a jeho to už prostě nebavilo. Držel se od nás dál, ale nebylo to v muzice. Na turné jsme ho většinou viděli buď v hotelu při čtení nebo na scéně při bubnování. Jinak se nás stranil. Nechtěl ani dělat rozhovory. Když jsme měli jet na šestiměsíční turné do Ameriky, řekl, že už dál nemůže. Že ztrácí kontakt s rodinou a s domovem a že ho nechce ztratit na dobro. Samozřejmě jsme jeho soukromé osobní rozhodnutí respektovali a nechtěli ho nějak omezovat.

Takže zanevřel na muziku?
Ne tak úplně. Hraje teď v nějaké kapele, ale to víš, moc ti toho o něm neřeknu, moc se teď nevidíme.

Kde jste tedy našli nového bubeníka. Dali jste si inzerát, vyhlásili jste veřejnou soutěž, nebo jak to bylo?
Ne, nic takového. Když se rozkřiklo, že Fyfe opustil Therapy?, byla naše manažerská kancelář zavalena nahrávkami zájemců o tento post. Přišlo asi 150 kazet. Sedli jsme si s klukama u Andyho doma a skoro celý týden jsme ty nahrávky poslouchali, posuzovali a třídili. Někteří hráli jako Fyfe, někteří byli svoji a někteří – bylo to občas dost úsměvné - nestáli za nic. Ale byla to celkem sranda. Vytřídili jsme asi dvacet nejvhodnějších kandidátů, byli jak z Irska, tak z Anglie… Nakonec jsme se rozhodli právě pro Grahama. Nechtěli jsme Fyfeho II., ale potřebovali jsme zároveň někoho, kdo by dovedl dobře zahrát i naše starší písničky. Graham byl pro nás prostě ten nejlepší. Navíc mezi námi fungovaly ty správné pozitivní vibrace a energie. Něco jako skupinová chemie…

Co přesně přinesl Graham Hipkins nového do Therapy?.
Je to perfektní muzikant. Jeho otec je známý irský jazzové bubeník. Od útlého dětství se učil hrát na bicí, kytaru, klavír. Dokonce zpíval i ve sboru. Je to pro nás něco nového, když bubeník nazpívá vokály, když dokáže sám napsat písničku. Je pro kapelu opravdu velkým přínosem.

Když už jsme u těch nových vlivů, zajímáte se o nové hudební technologie a styly?
Do svých písniček moc nemícháme technické vymoženosti. Samozřejmě, používáme třeba filmové samply, ale žádné techno to rozhodně není. Jsme spíš live kapela, než studioví experimentátoři. Radši jamujeme na pódiu, natahujeme a zkracujeme skladby, hrajeme je v jiných stupnicích a podobně. Nejsme stroj, který by nějak propočítával údery. Navíc spoléháme raději sami na sebe. Na koncertech nepoužíváme ani syntezátory.

Jakou muziku teď doma posloucháš? Sám hraješ na cello, což není zrovna klasický bigbítový nástroj.
To samozřejmě záleží na náladě, ale poslouchám skoro všechno. Ráno obvykle něco hlasitého na probuzení, ve čtyři v noci je něco klidného a tichého… V poslední době si dost pouštím švédskou skupinu Hellacopters, je to takový ambient. Můj záběr je pravdu široký.

Dobře, máte nějaké určité plány do budoucna?
Jistě. Hodně koncertů, nějaké pořádné turné, festivaly. Konkrétně letní turné po Británii a kontinentu. A taky sepisování nápadů pro novou desku. Rozhodně nechceme nechat naše fanoušky čekat zase další tři roky. Myslím, že v lednu bychom mohli zajít do studia, něco nahrát, pak si dát nějakou pauzičku, znovu si to poslechnout a s odstupem to posoudit. Uvidíme… Možná proložíme nahrávání koncerty, možná ho sfoukneme za pár týdnů. Rozhodně to ale nebude další tříletá pauza, to můžu slíbit. Před S-D jsme se prostě strašně unavili tím cestováním po světě a byli jsme taky tak trochu líní, přiznávám. Ale musíme přece taky žít normální život, jako každý druhý, se svými rodinami, přítelkyněmi a kamarády. Musíme dělat věci jako ostatní lidé. Nemůžeme přece psát písničky o tourbusu a jeden o druhém. To není moc dobré, řekl bych, že je to možná až nebezpečné.

Určitě chceš na závěr něco vzkázat našim čtenářům…
To si piš! Chci jim poděkovat za jejich podporu naší kapely, za to, že za námi ”jdou” a projevují nám svou přízeň. Jsme rádi, že lidi pochopili tu tříletou pauzu a vydrželi s námi. Je to něco skvělého, když potkáváš na koncertech některé stejné lidi. Děkujeme vám za vaši loajalitu. Bez ní bychom nemohli existovat, je pro nás velmi důležitá. Díky!