Když jsem v pražském divadle Archa zjistil, že mým rozhovorovým partnerem bude stejně jako před téměř dvěma lety cellista a druhý kytarista tohoto (ne)obyčejného britského souboru Marty McCarrick, měl jsem skutečně radost. Naše první setkání totiž patřilo k těm vůbec nejpříjemnějším. Marty je jednoduše neskutečný pohodář a vůbec nemá potřebu hrát si na hvězdu. On jí prostě je.

Minule sis stěžoval na nedostatek času k pořádnému porozhlédnutí se po Praze. Podařilo se ti dnes tento deficit alespoň trochu vynahradit?
Abych pravdu řekl, moc ne. A je mi to zatraceně líto, protože už z toho mála, co jsem viděl, mi je jasné, že Praha je skutečně překrásné město, přesně tak, jak o něm všichni tvrdí. Týden by na to všechno byl málo. Rád se sem opět vrátím.

Pojďme k vaší nové desce Suicide Pact: You First a začněme klasickou startovní otázkou: Jak probíhalo nahrávání?
Bylo to vlastně dost jednoduché. Veškerý materiál až na pár textů jsme měli hotový než jsme šli do studia. Nic jsme totiž nechtěli uspěchat, nic odfláknout, na všechno mít dostatek času. Ve studiu jsme strávili celkem pět týdnů, z toho polovičku času zabralo samotné nahrávání, zbytek finální mix, mastering a další dokončovací procedury. Záleželo nám především na tom, abychom všechno byli schopni zahrát na živo – je jasné že můžeš studio použít jako další všemocný nástroj, potom ho ale s sebou – když to trochu přeženu - musíš celé tahat i na turné, abys fanoušky o nic neochudil. A to je nejen nepohodlné, ale pro nás i muzikantsky nepřijatelné.

Minulé album Semi-Detached bylo prvním, na němž Andy Cairns nepůsobil jako hlavní autor textů. Proč jste od tohoto trendu opět upustili?
Nesouhlasil bych s tebou, že Andy na Semi-Detached nebyl hlavním autorem textů, spíš bych řekl, že i my ostatní jsme přispěli se svou troškou do mlýna, protože jsme jednoduše cítili nějakou aktuální potřebu vyjádřit se i jinak než muzikou. Tím jsem ti vlastně odpověděl i na druhou část tvé otázky, proč tomu tak není i na novince SP:YF. Jednoduše jsme neměli na srdci nic tak zásadního. Vím, že spousta lidí říká, že se Andy nedívá na svět zrovna pozitivně a kdesi cosi, my ostatní s ním ale ve velké většině případů souhlasíme a rozumíme mu. Jsme jedna kapela, žijeme pospolu většinu našich životů a naštěstí jsme naladěni na přibližně stejné vlny. Samozřejmě že se lišíme v detailech, ale to je normální a zdravé. Tak jako je Graham Hopkins v Therapy? tím nejpovolanějším k bubnování, je Andy tím nejlepším textařem, to je celé.

Prozraď mi skutečný význam názvu Suicide Pact: You First. Díky mimochodem skvělé titulní straně přebalu se toho povídalo skutečně dost. Třeba, že jste se dali na militantní ochranu práv zvířat…
Ne, nic takového, a díky za tu pochvalu. Název Suicide Pact: You First pochází z knihy britského spisovatele Thomsona s názvem Five Gates Of Hell (Pět pekelných bran). Je to hodně komplikovaný příběh vyprávějící o mladých pankáčích v Americe, s tím naše deska ale nemá nic moc společného, pro nás je zásadní, že si jedna z postav každé ráno obléká triko na kterém je vpředu napsáno právě Suicide Pact (Sebevražedná smlouva) a vzadu You First (Ty první). Pokud bychom desku nazvali pouze Suicede Pact, bylo by to hodně temné a připomínalo by to party Biohazard, nás ale lákal ten dovětek na zádech, který jde ruku v ruce s naší typickou ironií - když už, tak ty první… Jinak co se týká toho obalu, tak máš vlastně pravdu, nějaké spekulace ohledně jeho původní myšlenky se k nám taky donesly, ale pravda je skutečně někde jinde. Má to být businessman, kterému explodovala hlava a mozek se už kouká nerušeně na svět, ech… Na svědomí ho má stejný člověk, který pro nás dělal obal na desku Troublegum, dvaapadesátiletý profesor prestižní College Of Art. Poslali jsme mu zase nějaké demáče a on podle toho, jaké v něm naše nové skladby vyvolávaly pocity stvořil to, co právě držíš v ruce. Tomu se říká ideální spolupráce.

Má tedy celé album nějakou jednotící myšlenku, jaké je jeho poselství?
Neřekl bych, že nám jde o to sdělovat nějaká zásadní poselství, ani bych neřekl, že má deska Suicide Paact: You First nějakou jinou jednotící myšlenku než desky předchozí. Je jednoduše o každodenních problémech mladých lidí, o jejich vztazích, starostech atakdál. Chceme, aby právě tím, že je obyčejná a lidská dodávala našim fanouškům tu potřebnou životní energii. Nemáme ambice konstruovat nějaké neskutečné příběhy, stačí nám naše životy, ty jsou složité dost a dost. Nadstavbou je to, že je to rocková deska. Což samo o sobě pro většinu rodičů našich fanoušků znamená, že jde o nějaké rebelství proti nim jako autoritám. A tenhle jejich pocit dělá mladým lidem setsakra dobře i když je jim jasné, že to tak vlastně ani není do důsledku myšleno… Co se týče koncertů, je nám jedno jestli jsou naši fanoušci velcí nebo malí, hubení nebo tlustí, chceme, aby se s námi společně bavili. Ne aby naše vystoupení byla velká událost, kde se stojí v pozoru s otevřenou pusou. Rocková muzika byla vymyšlená jako zábava pro mladé, ne jako velké umění, a taková by měla především zůstat. Pokud jsi si jistý, že tvoji rodiče přežijí ve zdraví koncert tvé oblíbené rockové kapely, není tady něco v pořádku. Buď nemáš normální rodiče nebo ta kapela nestojí za moc. Rock by měl být trochu nebezpečný! Ne ve své podstatě, ale ve formě, kterou je podáván… tedy pokud nejde o život. Pravý rocker je prostě tak trochu rebel a o tom všem to jednoduše je.

Jakou budoucnost tedy předpovídáš rockové muzice do nového tisíciletí?
Člověče… Je strašně těžké něco takhle říct, když nemáš ani tušení, co se stane za okamžik a jestli to vůbec můžeš ovlivnit. Mé soukromé přání je, aby se nepotvrdilo to, co do nás nejen britský tisk dennodenně hustí a sice, že rock´n´roll je mrtev a nastává technologická éra, v níž už živí muzikanti nebudou potřeba. Věřím, že se tomuto žánru, který existuje už pěknou řádku let a má své nesporné hrdiny budou neustále věnovat další a další mladí lidé, budou se učit hrát na klasické rokové nástroje a nepodlehnou téhle hloupé propagandě. Podívej se třeba na jazz, jeho éra je také takzvaně v nenávratnu, ale stále žije a má své nové a nové příznivce. Rocková muzika, doufám, dopadne při nejhorším stejně. Jen populární trendy se mění, poctivá muzika zůstává.