Fotbalová středa se Scorpions

O legendě německého pop-rocku Scorpions, jež sklízela své největší úspěchy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let (triumfální turné po USA, účast na řadě významných západoevropských festivalech ve společnosti největších heavymetalových stars té doby) nebylo v poslední době moc slyšet. Proto jsme se je rozhodli na konci loňského listopadu – ve spolupráci s firmou Warner Music – navštívit v rakouském nahrávacím studiu Little America, postaveném nedaleko Bodamského jezera ve vesničce Veiller, kde v současné době dokončují nahrávání nové, přelomové, desky.

Po více jak šesti a půl hodinách cesty přijíždíme do malebné vesničky pod Alpami, kde je to z hotelu ”na hory” sotva pět minut autem. Vítá nás majitel studia, známý producent Peter Wolf. Přítomni jsou Klaus Meine (voc), Rudolf Schenker (g) a Matthias Jabs (g). Zdravíme se a Rudolf hned zapřádá hovor: Odkud že jste, z Prahy? V Čechách jsme už hráli, ale v Praze to bohužel nebylo. Příští rok se k vám chystáme, určitě Prahu navštívíme. Jestli tam ale budeme hrát, to nevím. Máme totiž určité signály, že je o nás zájem v Plzni. Do Prahy ale rozhodně vyrazíme, naši přátelé z českého fanklubu nám poslali spousty fotek, je to opravdu krásné město, to si nemůžeme nechat ujít! Trojice právě dokončuje rozhovor pro nějaký místní plátek. Máme tedy čas na prohlídku studia, k  němuž se přívlastek domácí hrubě nehodí, spojenou s přehrávkami pětice rozpracovaných, leč už poslouchatelných skladeb. Mysterious – klasická škorpionská záležitost s trochu modernějším zvukem, žádné překvapení. To Be Number One – připravovaný singl, na němž kapela zní skoro stejně jako Roxette, to je panečku rána pod pás… Eye To Eye - opět klasické, moderně učesané, postupy. Mind Like A Tree – nejtvrdší záležitost, hutný zvuk, mírně psychedelický text. Jednoznačně nejlepší skladba, kterou jsme slyšeli. Bonus Puff Daddy & Notorious Big featuring Scorpions je úletovka nejhrubšího zrna (co byste taky od prvních dvou jmenovaných čekali?), inspirovaná podobným dílkem Jimiho Pagea pro soundtrack ke Godzille.

Tak co tomu říkáte? ptá se netrpělivě Rudolf, a jeho oči nám dychtivě visí na rtech. Je to zajímavé, proč ten stylový posun, už vás omrzeli staré šablony? Je to trochu techno, ne? žertuje Matthias a má – alespoň co se týče připravovaného singlu – pomalu pravdu. Chtěli jsme se změnit už kvůli sobě, pokračuje mladší z kytaristů, máme za sebou pár desek a už nás nebavilo řešit problémy typu: hele, tohle zní trochu jako tamto z před deseti let… Navíc tím experimentováním se ve studiu dobře bavíme, je to pro nás něco nového. Proto jsme si taky vybrali studio, kde jsme ještě nikdy nenahrávali. Rudolf ho doplňuje: Chtěli jsme dostat co nejvíce nových vlivů do našeho zvuku. Míříme svým soundem do nového tisíciletí. Bez zajímavosti určitě není, že hlavní zvukař nemá o tvrdé muzice – jak se nám při přehrávkách přiznal – ani páru a naopak miluje Prince a Massive Attack. Nemohu se nezeptat na to, jak jste se dali dohromady s P. Daddym a N. Bigem? Slovo si opět bere Rudolf: Přišel za námi s tím, že má hotovou nějakou muziku a že chce udělat rockový remix. Věděli jsme, že právě on to udělá dobře, protože jsme věděli o jeho spolupráci s Pagem… Když už jsme u toho, jaký je váš názor na cover verze? Řekl bych, že většina dnešních skladeb jsou cover verze, kontruje Matthias. Nevím jestli dnes ještě jde vymyslet něco nového. Samozřejmě záleží na tom, jak je ta cover verze udělaná. Pokud se jí původní skladba vylepší, není co řešit.

Vypadá to, že staříci Scorpions někde natankovali novou mladou krev. Znamenají nové hudební postupy i nová textová témata? Rudolf pokračuje: Tak samozřejmě se tam objevují klasická témata, ale taky dost sarkasmu a srandy. Nepletli jsme se tentokrát do politiky. Klaus, jako hlavní autor textů a zpěvák k tomu dodává obšírnější komentář: Samozřejmě, že se tam objevují nová témata. Ať už velmi humoristicky nebo duchovně zaměřená. Navíc jsem pokaždé psal texty na hudbu, teď to bylo poprvé, co jsem - u skladeb To Be Number One a Prescilla - psal nejdříve texty a pak se teprve dodělávala muzika. Prescilla je taková r&r vypalovačka o švábech, To Be Number One je taková ironie o chlápkovi, který chce být nejlepší, ale je úplná nula. Eye To Eye je ovlivněná tím, že mi minulý rok zemřel otec. Je to velmi osobní, ale protože všichni jednou ztratíme rodiče, myslím, že to mohou všichni pochopit. Mind Like A Tree má velmi zajímavý text – jak si sám mohl slyšet. Je to o tom, jak tě všichni ovlivňují a vstupují do tvé mysli, je to trochu psychedelické a takovým vizuálním ztvárněním těchto představ je účes Jimiho Hendrixe… (smích). Posledním hotovým textem, který stojí za speciální zmínku je Yellow Butterfly. Je to o tom, jak mají jednoho dne bozi schůzku a přijde mladá dívka, která byla zavražděna… je to manifest proti násilí.

Scorpions jsou klasickou kapelou, která už existuje 29, resp. 33 let (jako amatérská školní kapela). Jak těžké je zůstat tak dlouho na vrcholu? Odpovídá Rudolf, zakladatel kapely: Hlavní věc je mít nějakou vizi, musíš vědět, co chceš dokázat. Tohle jsme měli vždycky srovnané. Nejdůležitější je ovšem podřídit svým plánům všechno. Nemůžeš si říct: tak dobře, zítra začnu. Musíš začít hned, pokud chceš něco dokázat! Samozřejmě nás taky motivovaly kapely kolem nás, jimž jsme se chtěli vyrovnat. Ale musíš být svůj, ne někoho kopírovat. To je taky důvod toho, proč nezníme – jak sám říkáš – jako typická německá kapela. Matthias jeho odpověď doplňuje: Vezmi si AC/DC, Aerosmith, Ozzyho a další party. Proč ty jsou stále na vrcholu? Vytvořili si svůj vlastní sound, jsou jedineční, žádná módní vlna jim nohy nepodemele. Připadá mi, že si pánové trochu protiřečí, když mluví o jedinečnosti a zároveň mají plná ústa stylových změn. Nemyslíte si, že změnou svého stylu ztratíte své staré věrné fanoušky? Opět odpovídá Rudolf, hlavní autorita kapely: Samozřejmě, že nějaké zastydlíky ztratíme, ale s tím počítáme. Je to jako s kůží, opotřebovaná ti odpadává a nová se zároveň tvoří. Navíc si naši noví fanoušci určitě pořídí všechny naše předcházející desky… (hurónský smích všech tří zúčastněných). Dotkli jsme se už některých historických témat, pokračujme v podobném duchu. Proč jste si vybrali angličtinu jako svůj hudební jazyk, Německo přece není tak malá země…Slovo si opět bere Rudolf, je přeci jenom služebně nejstarší: My jsme se vždycky chtěli prosadit ve světě, nešlo nám o nějaký lokální úspěch. Vždycky jsme chtěli cestovat po zeměkouli a hrát pro různé lidi. Proto angličtina, je univerzálním hudebním jazykem, s tím nic nenaděláme. Když jsme u toho, jak si vysvětlujete skutečnost, že jsou Japonci nejfanatičtější rockový fandové na světě? No tak, Matthiasi, řekni taky něco, pobízí starší kytarista mladšího. Tak dobře, prostě milují západní muziku, je pro ně exotická. Je ale pravda, že zejména tzv. německé styly jsou v Japonsku velmi populární. Mají prostě podobné kulturní cítění jako Němci. Rozhodně bych ale tuto vlastnost nespecifikoval pouze na Japonce, v Malajsii je to podobné, vůbec na celém východě… Rudolf mu přitakává: Je to o střetu kultur a exotice. Oni nemají náš rock ´n´ roll, my nemáme jejich divadlo. Mluvíš o střetu kultur, co střety náboženské? Rudolf pokračuje ve svém filosofickém zamyšlení: Víra je skvělá věc, nechápu jak může někdo žít bez víry. Velký problém je ovšem masové zneužívání náboženství ve prospěch někoho dalšího. Používat lidi věřící v něco pro své mocenské zájmy je svinstvo největší. Všechno se dá zneužít, kladivo je taky určené na zatloukání hřebíků, ale dá se jím i zabít. To je potřeba si uvědomit a myslet na to! Myslet je to nejdůležitější. Stále se motáme okolo politiky. Pomáhali jsme bourat Berlínskou zeď, máte doma schovaný její kousek jako historický artefakt? Odpovídají téměř sborově: Děkujeme za chválu, ale díky, domů bychom si to nevzali, jsme rádi, že už neexistuje!

Mluvili jsme skoro hodinu, další dvě jsme strávili na společné večeři v místní velmi příjemné hospůdce. Povídalo se o všem, kromě muziky a ženských (dostali jsme se až k Rockbitch) byl nejdiskutovanějším tématem fotbal a sport vůbec. Po velmi přátelském rozloučení nás už čekala jen cesta do místního rodiného hotýlku Sternen, kde jsme až do půl druhé ranní sledovali v televizi přenosy z fotbalové Ligy mistrů. Řeknu vám, že ti Rakušáci to mají o hodně lépe vymakané než my. Nedávali sestřih kratší třiceti minut!

Po asi sedmi stech kilometrech jsme se opět ocitli doma v Praze a uháněli do Lucerny na Žlutého Psa.