Skupina Pražský Výběr patří od svého založení v roce 1977 mezi nejprogresivnější soubory tuzemského rocku. Po úspěšné emisi výtečného alba Běr na Vánoce ´97 přislíbilo ústřední skladatelské duo Michael Kocáb – Michal Pavlíček obšťastňovat fanoušky novým materiálem každý rok. Světlo světa však od té doby spatřil jen remixový CD-ROM Tango Ropotámo (1998) a čerstvá 2CD sbírka rarit z osmdesátých let Habaděj. Ticho po pěšině je však u Výběru jen zdánlivě…

Nemůžu začít jinak než Listopadem, listopadem deset let poté.
Kocáb: Já jsem u příležitosti pádu Berlínské zdi a všech těch našich sametových revolucí dělal takové kolečko, měl jsem možnost promluvit i ke studentům na Ukrajině a v Rusku a musím říct, že i po těch deseti těžkých letech jsou všude ony demokratizační procesy chápány jako základní pozitivní body historického vývoje toho kterého státu. Což je samozřejmě zásadní informace. Co se týče oslav, tak ty naše byly myslím poměrně umírněné, jako třeba v Německu, na rozdíl – a to mě trochu překvapilo – od zmíněné Ukrajiny, kde měli v Kyjevě na náměstí postavenou maketu Berlínské zdi, kterou slavnostně rozbourali. Jinak jsme měl taky možnost mluvit s Gorbačovem, se kterým jsem se dohodl, že ho navštívím v Moskvě, abych s ním promluvit na téma nejožehavější, a sice do jaké míry oni před těmi deseti lety měli šanci kontrolovat a ovlivnit, samozřejmě ve spolupráci s Američany, nastalou situaci. Já teď a tady říkám, že vím, že skoro žádnou, ale chci slyšet a potvrdit konkrétní informace přímo od něj, ti naši nýmandi totiž budou pořád tvrdit, že jsme byli jen loutkami v rukou velmocí a že jsme si ani tenhle jediný světlý okamžik našich dějin od založení republiky v roce 1918 nevybojovali sami. A tohle chápání – protože je to podle mě lež jako věž - se musí od základu změnit, důsledky na naší národní hrdosti by byly nedozírné. Ale to je na delší a konkrétnější diskusi. Samozřejmě vystoupení Pražského Výběru před zaplněným Václavákem, právě v rámci oslav organizovaných Společností 89, se mám moc líbilo všem.

Po vydání alba Běr na Vánoce ´97 jste slibovali zahltit fanoušky dalším novým materiálem. Kde se tato chválihodná iniciativa zasekla?
Kocáb: Tak na tuto otázku má připravenou, ode mě napsanou, odpověď Michal…
Pavlíček: (recituje jako naučenou školní básničku, Kocáb ho bedlivě poslouchá a místy i opravuje) Já veřejně prohlašuji, že velký díl odpovědnosti za tuto dlouhou pauzu ohledně nové desky Pražského Výběru plně nesu na svých bedrech, jelikož jsem se rok a půl sobecky věnoval skládání scénické hudby pro anglickou televizní společnost BBC. A to i přes zásadní zákazy ze strany vedení Pražského Výběru (Michael vyprskává smíchy), jež jsem svévolně neuposlechl. Proto se realizace té nové desky posouvá.
Kocáb: K tomu mohu dodat jen jediné: k této sebekritice by měl velký respekt i Fidel Castro.

Nezvažovali jste tedy vyplnit toto mezidobí alespoň vydáním koncertního alba? Vždyť živého materiálu máte přece nejen z poslední doby natočeného dost a dost.
Kocáb: Bohužel pláčete na špatném hrobě, přesně o dveře dál sedí hoši, kterým to navrhujeme už asi dva roky. My máte totiž skutečně hodně živých nahrávek a nejen nových, ale prý se to zatím nehodí do koncepce. Jediné co vám mohu poradit, je, abyste až skončíme to naše povídání, vyhledal pana Knoblocha, vyřídil mu naše srdečné pozdravy a přednesl mu svou žádost, že byste chtěl, aby už konečně vydal živou desku Pražského Výběru.
Pavlíček: Oni nám neustále tvrdí, že nejdřív musí vyjít nová deska a pak se teprve dá uvažovat o vydání Výběru live v Lucerně, z turné k albům Běr/Tango Ropotámo, a Výběru live unplugged Na Kloboučku z téže doby.
Kocáb: Jinými slovy, až to bude všechno dobře uleželý a zasmrádlý.

Domnívám se, že poselství spojení rocku a elektroniky, které přineslo album Běr, bylo dosti zásadní. Nemrzí vás, jak zareagovala místní pokřivená hudební scéna? Na Grammy jste skončili až čtvrtí…
Kocáb: Lhal bych, kdybych řekl, že nemrzí. A to říkám i přesto, že dobře vím, že žijeme v prostředí kultu osobnosti - zbožňování vždycky jen toho jednoho frajera si sebou táhneme už od stalinského Sovětského svazu. Fakt, že tu Karel Gott vyhrál víc jak dvacetkrát Zlatého slavíka je prostě nenormální a směšný, nic podobného by se ani v Americe ani v Anglii nemohlo stát. To se nepovedlo ani Beatles a to byla nějaká kvalita a nedokáže to ani Jackson ani nikdo jiný. Když jsme u těch Grammy, myslím si, že osekání počtu nominací na tři, je velká chyba, protože čím víc možností, tím větší objektivita hlasování.
Pavlíček: Podle mě je i frekvence těchhle soutěží nenormální. Každý rok Slavík, každý rok Grammy, to je na desetimiliónový národ zbytečné. Navíc ta Akademie, řekl bych, ani není reprezentativní. Já jsem se od ní x let distancoval, ale teď naposled mě Michal Horáček přesvědčil, že jako ti co tam skutečně neměli co dělat, už tam nejsou a jsou tam teď jen ti správní, no, nakonec jsem zjistil, že tam stejně zůstala spousta absolutně nereprezentativních osob, co se populární hudby týče. Řekl bych, že tak šedesát, sedmdesát procent Akademie Běr vůbec neslyšelo, protože se z něj nic moc nehrálo v rádiu… Pro mě je směrodatné to, že jsme prodali nějakých třicet, pětatřicet tisíc desek…
Kocáb: Pětatřicet tisíc desek na desetimiliónový národ…
Pavlíček: … a valná většina recenzí byla veskrze pozitivních. Jediný problém vidím skutečně v tom, že nás nehrají v rádiích.
Kocáb: Protože mají svoje úzy a zákonitosti, co je rádiový hit a co ne. Kdyby mi poučky typu: do sedmi vteřin se musí začít zpívat, nejpozději do patnácti se musí rozjet rytmus, žádná velká kytarová sóla atd. začali vysvětlovat moji žáci na konzervatoři, tak jim dám kouli a je vymalováno. Ale tihle lidé rozhodují o vkusu většinové populace a když jim namítnu, co taková S cizí ženou v cizím pokoji, tak mi řeknou, že to je kultovní skladba – ale jak by se tou kultovní skladbou mohla stát kdyby jí nepustili do vysílání? Jediným výsledkem toho všeho tedy je deziluze a demotivace, protože zásadně vyhrává škvár. Kdybychom v Grammy byli padesátí a před námi bylo devětačtyřicet perfektních věcí, byl bych spokojený, bych byl spokojený kdyby před námi byla Lucie a Žlutý Pes, protože jsou to výborné kapely, ale s těma svýma nejlepšíma peckama. S těmi ovšem nemají šanci vyhrát, vyhrát mohou jenom s těma ”hitovýma sračkama” typu Medvídek, což prostě není kvalitní Lucie, ale nějaká taková laciná popina. A to je špatně a to mě mrzí!

Pojďme od Běru k novince Habaděj. Představte tuto kolekci rarit z osmdesátých let. Udělejte si reklamu…
Kocáb: No, tak jak jsi se to učil, Michale…
Pavlíček: …myslíš, jak jsem se to učil na FAMU, nebo jak jsem se to učil, když jsi mi to napsal? (smích) Je to v podstatě taková sonda do historie vzniku Pražského Výběru. Sonda skoro úplná, protože pár záležitostí, které nedávno vyštrachal Michael ve svém archivu se tam už nestihlo dát. Skutečně jsme ale neměli jediný důvod něco zatajovat a firmě jsme poskytli vše, co jsme do daného termínu našli. Jediné, co mi tam doopravdy chybí je Horký dech Jany Koubkové, protože původní jazzový Pražský Výběr a právě Horký dech byly ty dvě nejzákladnější jednotky, ze kterých následně vznikl nový Pražský Výběr. Jinak největší radost, samozřejmě kromě toho, že konečně došly zveřejnění některé z našich povedených improvizačních úletů, mi dělá ta část z barrandovského filmového archivu.
Kocáb: Já bych zdůraznil, že pokud by ta kolekce měla skutečně obsahovat všechno, co jsme kdy udělali, včetně veškerých filmových hudeb, tak by to bylo tak dvacet cédéček.
Pavlíček: My jsme, co se týče té scénické hudby, byli jeden čas specialisty na hmyz – dělali jsme s režisérem Borovičkou takový cyklus, to byli: Mravenci, Havěť, Včely…
b Dá se říct, že Habaděj obsahuje valnou většinu raritních zpívaných věcí.

Proběhly nějaké úpravy těchto archivních snímků?
Pavlíček: Jedinou jejich úpravou je klasický mastering.

Jako existují rarity z let osmdesátých, tak jistě existují i rarity z let devadesátých.
Kocáb: Samozřejmě, existuje třeba nenatočená studiová verze desky ADIEU CA, tam jsou myslím dost dobrý pecky. Na živé verzi ze Sportovní haly zdaleka nejsou všechny, navíc zvuková kvalita záznamu není zrovna nejlepší. To by byla asi ta největší rarita, na které vidím zároveň náš velký pracovní dluh.
Pavlíček: Je až s podivem, kolik existuje různých neoficiálních záznamů koncertů Pražského Výběru. To jsou kvanta materiálu. Existuje třeba, a teď se to trochu nevztahuje k tvojí otázce, profesionálně natočený koncert Pražského Výběru z osmdesátého roku.
Kocáb: Fakt?
Pavlíček: Jasně, raný Výběr. A co vím, tak firma s myšlenkou na vydání tohohle prastarého živáku už tak trochu koketuje.

Jak po grafické, tak informační stránce mě velmi zaujal booklet.
Kocáb: Je to kompletně Knechtlovina. Knechtl prací odvedenou na tomhle bookletu v mých očích hodně stoupl, protože výsledná podoba je skutečně krásná. Je vidět, že je to děláno s láskou, což má za následek ten finální požitek.

S realizací počinu Habaděj jste tedy moc práce neměli, na co se – vzhledem k Pražskému Výběru – zaměřujete nyní?
Kocáb: Nyní je pro mě prioritou nová deska Pražského Výběru. V době, kdy měl Michal tvůrčí zdržení díky spolupráci s BBC jsem se do muziky naložil úplně a vyprodukoval dvě desky, na kterých jsem byl trochu zainteresován i autorsky, teď jsem ale už maximálně nadržený na spolupráci s Michalem pro Výběr. Jenže on už zase chce jezdit do Londýna a dělat tam další filmy…
Pavlíček: Počkej, to není tak jisté.
Kocáb: No to doufám, já ti to stejně překazím. Hele, já se znám s Gorbim, my tam vlítneme a to jsi ještě neviděl, co my tam uděláme.
Pavlíček: (po pauze vyplněné smíchem) Nová deska Výběru se teď musí každopádně odehrát, nechceme slibovat, jestli to bude v březnu, dubnu nebo květnu, ale musí se letos prostě odehrát. Pro mě je to, co si budeme povídat, taky stěžejní věc! Já jsem Michaelovi navrhoval, abychom udělali takové jako soustředění po Novém roce, vypadnout někam na tři týdny, být tam v izolaci a intenzívně makat…
Kocáb: …no proč ne, to můžeme udělat, ale nesmí to být v lednu.
Pavlíček: Dobře, v únoru.
Kocáb: Jsem pro, ale měli bychom už mít nějaký materiál. – My jsme totiž měli v úmyslu udělat love songy, já mám svou polovinu už naskládanou, perfektní kousky…
Pavlíček: Já do toho teď musím vstoupit, abych dodržel psané slovo včerejšího večera a říct, že já jsem taky nějaké složil, ale ne tak dobré jako Michael.
Kocáb: …ale pak jsme si to nějak rozmysleli a řekli si, že budeme dělat neo-punk, protože ty love songy my umíme a trochu se bojíme toho, že bychom byli až moc vážní. A ono už nezbývá tolik času, alespoň já to tak cítím, takže nemůžeme být vážní, ale musíme dělat legraci. Což znamená vrátit se k tomu trdlování, které stejně pořád cítíme, to jsme si ověřili právě toho dvacátého listopadu na Václaváku. Vážná poloha je u Výběru problematická.
Pavlíček: Já mám strach, abychom nebyli nějak zamilovaně sentimentální, protože rozumíš, o té lásce…aby se pak nezačal hýbat ten kámen ve zdi. Protože když si uvědomíš, jaké děsivé manko máme, že zatím v žádné naší skladbě nezaznělo žádné miluji tě nebo miluji tě, ale musím tě opustit - I love you but I´m gonna leave you, baby nebo bejby, to tam taky nikdy nebylo.
Kocáb: Je to skutečně na pováženou, možná, že na nějaký filosofický rozbor, protože právě o to jde, všichni to tam v těch textech mají, Beatles by se bez toho nikdy neudělali, Suchý-Šlitr to samé. A nejedná se o žádnou povrchní záležitost, ale o téma, které je v ústředí zájmu jak mladých – ti to prožívají, tak starých – ti na to se slzou v oku vzpomínají.
Pavlíček: Je to anomálie, že jsme i bez tohoto cíleného zaměření prodávali tolik desek.
Kocáb: Protože jsme sex nahradili komunální problematikou, lásku depkama, přesně tak, jak se to hodí k té naší roztrdlované póze. Pročež můžeme konstatovat, že jsme pravděpodobně mimozemského původu, jelikož se s veškerými důležitými věcmi na téhle Zemi míjíme. Mimochodem vlasová úprava zde přítomného pana Pavlíčka mi napovídá, že se jedná o insektoida.
Pavlíček: Na druhou stranu je otázkou, zda se tím tunelem, který jsme prorazili a kterým se za námi zatím nikdo nevydal má cenu vracet zpátky na to rozcestí. Co by se tobě líbilo, jako nová deska Pražského Výběru?
Kocáb: (uzavíraje naší debatu nad novou podobou PV) Takže nejlépe Straka v  hrsti v moderním pojetí neo-punku, hm, takže jsme tajtrlíci!!! Nová deska by se tedy mohla jmenovat, počkej, jak to máme v tom textu Proč jen já…, jo, ”Kousla ho snad tarantule?” To je dobrý, co?
Pavlíček: Jo! Ale nechme to otevřené, uvidíme, co spácháme během následujících tří měsíců, rozhodně bych teď nic nezatracoval.

Abych navázal, tak se ještě vrátím k 2CD Habaděj. Považujete ho za pouhou archivní raritu pro fanoušky nebo, a to je můj názor, za stále aktuální materiál, který má i dnes co říci?
Kocáb: Víš, já cítím, že jsme na takovém rozcestí a teď nemyslím jenom Výběr, ale muziku celkově. Myslím, že do budoucna se budou více prosazovat projekty osobností. Lhostejno, zda tu muziku napsali nebo ne. To už dnes vidíš u některých DJ – on je hvězda, autor projektu, všechno vychází pod jeho jménem byť v životě nic nesložil. Jména původních autorů se už ani nikde neuvádějí. Především v Americe tenhle model letí. Je to dirigentský princip. A vzhledem k tomu, že jsme ve věku, kdy jsme schopní už produkovat opravdu cokoliv, bychom měli – teď to myslím na nás – se nejspíš snažit naši budoucnost koncipovat stylem autorské dílny výrazné osobnosti. Být autory nějakého projektu, který uvedeme. Samozřejmě nemůžeme tímhle stylem konkurovat Vánočním koledám, ale ve svém ranku, myslím, bez problémů, protože lidi to bude zajímat a koupí si to proto, že v tom máme nějakým způsobem prsty. Rád bych, a to je moje vize do budoucnosti, abychom se etablovali v téhle poloze.
Pavlíček: Já si myslím, že Habaděj přináší jak vyslovené rarity v pravém slova smyslu, tak i – třeba když si vezmeš ty Mini Jazz Kluby – na svou dobu velmi progresivní věci, které jsou, vzhledem k tomu, co se děje v současné populární hudbě, kde je veškerá progresivita okleštěna zákony mediálního trhu, myslím, ještě pořád dost napřed.
Kocáb: To je právě to dilema. Náš problém je ten, že jsme kapela s poměrně širokým rejstříkem a můžeme si vybírat, což není zrovna jednoduché. Lépe jsou na tom takové ty průměrné, jednostranně zaměřené party, od kterých nikdo nic jiného nečeká. My se klidně můžeme vydat cestou rádiohitu, to zvládneme a dokonce věřím, že bychom do těch jejich šablon dokázali nacpat kvalitní muziku a nebo pracovat absolutně nekomerčně a umělecky s tím rizikem, že holt budeme mít nejspíš zásadní mediální útrum. Rozhodně však nelze tyto dvě polohy kombinovat způsobem mezi umění zištně naládovat pár rádiohitů. Musíme si vybrat jednu z těchto cest, případně udělat jednu desku rádiohitů a druhou zase uměleckých kompozicí a tak to prostě střídat, to jde, ale ne kombinovat. Samozřejmě je tu i psychologický moment, který s tvorbou jako takovou nemá co dělat, a sice zda se vyplatí mít desku složenou celou ze silného materiálu, protože ten pak hůře vyniká, ale to už řešili skladatelé klasické hudby a jednotní rozhodně nebyli. Třeba Stravinskij takhle vůbec neuvažoval a psal neustále jak nejlépe uměl, na rozdíl třeba od Mozarta, který ve svých kompozicích ty zásadní momenty obaloval nevýrazným preludování, tzv. podpurami, právě proto, aby vynikly ty které momenty. Taky když zajdeš na koncert, tak na Mozartovi jsou všichni dobře naladění, pohodoví a usměvaví, protože je to docela popina, ale třeba na Mahlerovi jsou všichni zachmuření, vážní a pod sebou mají loužičky studeného potu. A přitom je ta hudba naprosto geniální. My jsme si dobře vědomi toho, že tenhle psychologický fígl existuje, a teď budu trochu střílet do vlastních řad, ale nejsme schopní ho ve finále použít a každou desku přeplácáme tak, že jedna písnička šachuje druhou...
Pavlíček: …a po poslechu celého alba jsme i my vždycky naprosto vyčerpaní.
Kocáb: Musíme asi ubrat na složitosti hudebního podání.

Nebylo by lepším řešením dělat delší kompozice s patřičnou gradací? I když vzhledem k hranosti by se možná vyplatil model standardně dlouhých nadupaných písniček prokládaných…
Kocáb: …vtipy! To je ono! Bohdalku tam šoupneme, to bude prdel!
Pavlíček: Délka ti zabije hranost, tudy cesta nevede, to můžeme zůstat u stávajícího mediálně-antihitového modelu.
Kocáb: Počkej, ty jsi na to teď kápnul, my si necháme prokládat desky Křemílkem a Vochomůrkou. To bude šílená schíza, ty vole! Geniální písnička, potom (moduluje hlas): Hele, Křemílku… (už zase normálně): Ježiš, to bude prdel, Bohdalka, normálně! Pražský Výběr a Jiřina Bohdalová, to bude krásný! … Ale on mi to zase určitě nedovolí. Víš, to je ten aspekt, že jsme na to dva, respektive tři – s Vilémem, který nám to oponuje. Protože, když je člověk na něco sám, tak je daleko flexibilnější, pro něco se zapálí a jde za tím. My si svoje názory navzájem objektivizujeme a tím pádem těžko hledáme kompromis.

Na závěr bych odbočil k vašim soukromým hudebním aktivitám, které jste tu již oba dva trochu nakousli.
Kocáb: Tak já jsem právě dodělal desku svojí dceři Natálce, jmenuje se to Flying Apple Pie a hraje na ní i Michal. Je jí patnáct a opravdu bych řekl, že dobře zpívá. Je to teda celé anglicky, protože jsem si dal za úkol, že tu prostě musím prorazit s tím, že angličtina je oficiální jazyk rockové muziky. Tak jako byla italština pro operu a latina pro liturgie. A kdo chtěl být konkurenceschopný ve světovém měřítku, ten to musel respektovat. Rád bych dostal naší scénu do světového kontextu, protože tu skutečně máme interprety světového formátu, bez angličtiny to ale jednoduše nejde. Na chrochtání nikdo není zvědavý – teď to záměrně exponuju, ale je to tak! Já češtinu nesmírně miluju, je to krásná řeč, ale exportní zboží to není. Netvrdím, že bychom my nebo třeba Láďa Mišík měli na stará kolena začít zpívat anglicky, ale mladá nastupující generace by to měla pochopit a zařídit se podle toho. Protože vůdčí úloha anglo-americké scény je tak markantní, že se ten její jazyk jednoduše vyplatí akceptovat. Jinak jsem taky produkoval desku svým studentům z konzervatoře s názvem Velvet Revolution.
Pavlíček: Já s tebou souhlasím, ale byl bych pro dvojjazyčné verze, česky pro domov, anglicky pro zahraničí. Jinak co se mých mimovýběrovských aktivit týče, tak všechno - jak nová deska Big Heads, tak produkce první sólovky Kamila Střihavky nebo třeba další scénické záležitosti pro BBC - jsou zatím otevřené. Big Heads jsou ve fázi, kdy je něco natočeného, nějaké nápady ještě mám a teď to nechávám vykrystalizovat, Střihavka je taky rozpracovaný, sháníme autory, kteří by byli ochotni poskytnout nějaký kvalitní materiál, což je samozřejmě strašně těžké, protože když někdo hraje v kapele, tak si to nejlepší nechává zákonitě pro sebe – navíc ti to musí držet pohromadě, no a ta BBC, tam jsem prosral nějaké termíny, kdy oni chtěli abych část roku bydlel v Londýně, takže je to v současnosti ”v jednání”. Prioritou je pro mě v současnosti nová deska Pražského výběru.
Kocáb: On se strašně rozptyluje, je na rozdíl ode mě duše Výběru nevěrná a jestli nezačneme doopravdy dělat na novém Výběru v nejbližší době, tak se vrhnu na svoje sólovky a pak bůhví jak to s Výběrem bude. Rozhodl jsem se totiž pracovat systémem laseru, jedním směrem, nechci se rozptylovat tím, že budu mít rozpracováno x věcí. Proto se mi zatím do té sólovky nechce, jsem totiž v současnosti nažhavený na Výběr, ze stejných důvodů neustále odmítám nějaké nabídky na filmovou muziku. Mohl bych dělat jeden celovečerák za druhým za dobré peníze, ale času je málo a tak je potřeba dělat jen to nejlepší. S ním je to ale jak s malým dítětem na pouti, říkám mu, máme málo času, půjdeme na támhletu horskou dráhu, to je nejlepší atrakce, ale on chce nejdřív na tenhle řetízák, pak na ten vedle a čas mu utíká a místo aby se svezl desetkrát na té horské dráze, bude rád, když to stihne jednou. Kdyby to záleželo jen na mě, vydával bych nové desky minimálně jednou za rok. Prizma prodeje mě v tomhle ohledu vůbec nezajímá, jde mi o veřejnou uměleckou výpověď, kterou vidím u velkých skladatelů klasické hudby, jimž materiál ze stolu padal tempem co měsíc to nový kvalitní opus.