Texaská drsně-metalová čtveřice Pantera nejdříve znovuobjevila ocel a nedlouho poté se jala tuto radostnou skutečnost vykřičet do celého světa. Jednou ze zastávek aktuálního evropského turné byl i Berlín, kde jsem soubor navštívil ve třetím patře nenápadného hotelu Kempinski a následně i v dosti vzdálené ColumbiaHalle (live report v tomto čísle). K dispozici mi byla všehoschopná a především ke všemu svolná strunná úderka Dimebag Darrell a Rex Brown.

Ještě to není ani dva měsíce, co vám vyšla novinka Reinventing The Steel a vy jste už zase zpátky na cestách. To vám živé hraní tolik chybělo?
Dimebag: To si piš!!! A nejenom samotný živý hraní před našima neustále nadrženejma fanouškama, který nás milujou a dodávaj nám neskutečně obrovský množství energie, ale i jedinečná atmosféra celýho toho kolotoče pravýho nefalšovanýho metalovýho turné. Cestování nocí od jednoho cizího města k druhýmu, společný chlastání mimo domov (následuje všeříkající krknutí), neznámý oddaný fanynky, pořád nový a nový – rozuměj nerozbitý - hotelový pokoje připravený k případnýmu ”použití” a další spousta neopakovatelnejch věcí, kvůli kterejm to vůbec děláme a bez kterejch by to ani nebyl pravej muzikantskej život, ale jenom kurevská nuda.
Rex: Natočili jsme tu vůbec nejlepší desku, jakou jsme kdy mohli, tak jsme tu jednoduše zase zpátky, abysme vám ji v tý vaší Evropě pořádně předvedli…

Jak jste byli vůbec spokojeni se svým minulým turné, které se vztahovalo především k živáku 101 Proof?
Dimebag: To bylo sakra dlouhý… Kdy byla vlastně poslední přestávka? Já si, vole, snad nemůžu vzpomenout nebo co. Kurva!
Rex: (s plnou pusou) I like it, man.
Dimebag: No… jak se říká: nikdy nevstoupíš do stejný vody. Nikdy neodehraješ úplně totožnej koncert a taky už nikdy neuděláš tu samou chybu, na kterous už doplatil - to bys musel bejt pěknej čůrák… (soustředěně hází salátový list ze svého sendviče po zády otočeném veliteli ochranky). Důležitý je jen jedno: všechno musíš dělat ze srdce, jinak to fakt nemá vůbec žádnou cenu. Pantera vždycky dělala muziku pro svý fanoušky a ne z nějakýho zasranýho kalkulu, proto jsme na sebe tak hrdí. Just kick ass, man. A přesně taková je i naše nová deska. Jak se ti vůbec líbí?

Dost, dal jsem jí šest bodů ze sedmi. Pojďme si o ní povídat.
Dimebag: Počkej! Jak šest ze sedmi? To si děláš prdel, ne? Jak to, že nebyl plnej počet?!!! A nedal by se ten verdikt ještě nějak zpětně změnit? Co takhle vykouřit péro? Hele, jestli to nechceš udělat od nás, tak ti můžem třeba i sehnat někoho jinýho... Nebo co si takhle fajnově zapíchat? Co… (společný smích) Líbíš se mi, kámo, jo, je vidět, že nejsi žádnej sráč! Hele, že začnem nahrávat jsme se, jako ostatně pokaždý, domluvili u pár lahvinek whisky. Začali se nám totiž zase po bytech hromadit kazety s riffama, který jsme si ponahrávali během posledního turné. Všechno jsme to navozili do našeho texaského studia Fort Worth a začali společně sjíždět. Aby se dostavila ta správná nálada, nám nedalo velkou práci. Přece jenom jsme spolu nějakej ten pátek a víme, co zabírá. Skupinová magie začala okamžitě fungovat. Nepřeháním, když ti říkám, že udělat věc nám trvalo třeba i jenom patnáct dvacet minut. Pokaždý, když jsme se sešli všichni, tak jsme udělali aspoň dvě tři skladby. Je jasný, že jsme každej sám za sebe pilovali svý party, ale když už jsme se sešli a byly schopný udržet nástroje v rukou, stálo to vždycky za to.
Rex: V kolektivní práci je naše síla, jsme perfektní sehraná parta! Důležitý taky bylo, že jsme nahrávali ve svým vlastním studiu, takže nás nijak netlačil čas, nemuseli jsme bejt zbytečně nervózní a tak. Prostě pohodička.

Na přebalu máte vytištěno cenzorské varování, jak se s touto skutečností vyrovnáváte? Co vůbec říkáte na tuto formu omezování svobody projevu v USA?
Dimebag:Ani mi o tom radši nemluv, to je fakt jen a jen k nasrání.
Rex: Abysme mohli desku vůbec oficiálně vydat, museli jsme souhlasit s umístěním tý kurevský nálepky na přední straně bookletu. A to se zdaleka nejedná jen o nás, snad všechny kapely, který nejedou v komerci musej svoje nahrávky takhle označovat. Žádná pořádná muzika snad už v Americe nevyjde, aniž by si nenesla cejch ”Parental Advisory”.
Dimebag: Je smutný, jak jednoduše se z partičky zhoubně pseudokřesťansky orientovanejch frigidních senátorskejch paniček stane absolutně oficiální instituce, která ti kecá do toho, jestli smíš říct hovno nebo prdel. Hele, jak ses dostal ke svýmu prvnímu pornočasáku? Viděls ho přece u fotra, vzpomínáš si! A jak se k němu dostal on. No úplně stejně! A pak nám bude generace našich rodičů vykládat něco o naší zkažený morálce. To oni nás naučili chlastat, hulit, píchat, flákat se a krást. Sám od sebe na to přece nepřijdeš… A k tomu všemu si myslej, že když budou svejm dětem říkat, aby nechodili na tu šílenou Panteru, protože jsou strašně hlučný, sprostý a věčně zlitý a zhulený, tak na ní nepůjdou. Blbost! Právě proto na ní půjdou! Zakázaný ovoce chutná přece nejlíp, to by jako správný křesťani přece měli vědět. (smích)
Rex: Kde to jsme, když se třeba některý časáky můžou prodávat jen podle loga, protože zbytek titulky musí bejt – pro její tzv. nepřiměřenej obsah (fuck it!) – zakrytej? Jak je možný, že tě někdo omezuje jen proto, že nesdílíš jeho hranice dobrýho vkusu, morálky a etiky? Je to fakt humus.

S tou rozmazanou lahví na titulní straně přebalu to bude, tuším, stejná písnička?
Dimebag: Tys to poznal? No to je v prdeli! Na to nesměl, aspoň podle toho co nám říkali, nikdo přijít. Co když jsme tě tím nějak morálně poškodili… (smích). Ale počkej, vlastně se to dá ještě zachránit…, ehm, doufám, že je ti jasný, že je to láhev správňácký Coly, která musela bejt vyretušovaná kvůli skrytý reklamě… S alkoholem my nemáme nic společnýho, ten je přece fuj (smích).

Pojďme k příjemnějším věcem. Je pravda, že kytarista Slayer Kerry King nahrál závěrečné sólo do skladby Goddamn Electric naživo na první pokus?
Rex: Je to pravda. Kerry je náš jedinej host na desce Reinventing The Steel. To outro nahrál v noci třináctýho června v Dallasu, po jednom loňským kšeftu americkýho Ozzfestu. Byla to docela prdel, protože jsme ho tam nějak odchytli, zachlastali, vyložili mu situaci, a odvlíkli i s aparátem do mrňavý koupelny našeho hotelovýho pokoje, kde všechno hned napoprvý vystřihnul. Kdybys viděl, jak se šklebil ten portýr dole v recepci, když jsme táhli – samozřejmě už trochu pod parou - nahoru to Kerryho obrovitánský a neskutečně těžký kombo o uráželi jím rohy na všech možnejch zdech okolo… Prostě big action!
Dimebag: Skoro všechny koupelny maj skvělou akustiku. Měli jsme ale velkou kliku, když si představíš, co všechno se mohlo stát, kdyby někdo pustil vodu ve sprchovým koutě, kde trůnilo Kerryho kombo, radši to nedomejšlím… To by byla kurva teprve ta správné elektrifikace!!!

Své fanoušky nazýváte svými bratry a sestrami. Popište tento váš nadmíru osobní a značně nestandardní vztah.
Dimebag: Nemáme jedinej důvod se nad naše fanoušky povyšovat. Nesmírně si jich vážíme. Je nám totiž jasný, kde bysme byli bez nich. Nenarodili jsme se jako nějaký nedotknutelný bohové, vypracovali jsme se z ničeho. Tak jako oni choděj pařit na nás, my jsme chodili a chodíme furt moshovat třeba na Ozzyho nebo Black Sabbath. Tím, že je označujeme jako svý bratry a sestry vyjadřujeme tu nesmírnou úctu, kterou k nim cejtíme. Na rozdíl od všech těch showbussinesovejch sráčů se za to totiž nestydíme!

Se vzájemnou úctou také souvisí výběr předskokanů? Existují nějaká jasná kritéria?
Dimebag: Jsou jenom dvě podmínky. Zaprvý to musí bejt kapela, která je schopná našim fanouškům něco říct - jednoduše jejich muzika nesmí bejt mlácení prázdný slámy a za druhý to nesměj bejt vocasové, s kterejma bysme nedokázali vyjít. Je ale pravda, že nemáme moc času na to se nějak zaobírat tím, kterejm mlaďasům chceme dát šanci, na to jsme moc zaneprázdněný. Spíš vybíráme z toho, co nám předložej lidi okolo nás.
Rex: Třeba Satyricon s náma tuhle šňůru jezděj speciálně na popud Phila, kterej jim to nabídl, protože je z jejich uchopení blacku úplně hotovej. To ostatně uvidíš i večer na koncertě (a skutečně jsem viděl – viz live report v tomto čísle).