Michal Pavlíček je jednoduše střelec. Nejlepší tuzemský kytarista v plném rozsahu tohoto neurčitého termínu. Neúnavný skladatel - hledač. Absolutní workholik a mimochodem i skvělý partner pro interview. S prvním cvaknutím tlačítka diktafonu se totiž rozjede a neskončí, ani když dojde páska.

"Má to vůbec smysl dělat nějaký rozhovor, když bude svatá válka?", glosuje na úvod neutěšenou světovou politickou situaci a ještě chvíli se s přehledem věnuje jejímu rozboru. S první otázkou mířící na jeho hudební dílo však přehazuje výhybku a ocitá se v naprosto jiné dimenzi.

Tvé hudební aktivity jsou neustále maximalistické…
Asi nejpodstatnější sdělení je, že se po čtyřech letech vracím ke svojí fussion kytarové muzice. Myslím tedy ve formě nového alba. Předtím jsem se vlastně věnoval kromě několika maličkostí pouze symfonické hudbě – vyšly mi tři CD, z toho jedno v Anglii. Poslední bigbít, který jsem nahrál, byla deska Pražského Výběru Běr. Na novince Big Heads je proto hned 15 skladeb a každá je jiná. Jak se tady tak před sebe dívám na ten Vinný lístek, napadlo mě, že vlastně posluchačům předkládám takové bohaté kytarové menu, z kterého si mohou vybrat přesně to, co jim sedí. A pokud jsou alespoň trochu zvídaví a labužníci, ochutnají všechno. Přesně jako s tím vínem… Ta deska mě zobrazuje v plné nahotě a vlastně i v plné šíři mého tvůrčího spektra. Já nikdy nebyl stylově vyhraněný, prošel jsem si různými obdobími - od vážné muziky, přes jazz rock až po agresivní bigbít, která se mi všechna nějak zaryla pod kůži. A z toho teď – starej dědek – těžím a fůzuju. Snažím se jednotlivé kompozice odlišit jak zvukově, tak i způsobem hraní. Navíc jsou na novince i dvě zpívané věci, z nichž především ta, kterou nazpíval Sahara Hedl nádherně vybočuje svojí konzervativností. Záležitost, která mě čeká hned po odevzdání Big Heads na firmu, je produkce desky mojí studentky – zpěvačky a skladatelky Míši Polákové. Míša mimochodem nazpívala backing vokály právě na Čombió. Další rozdělanou věcí je sólovka Kamila Střihavky, kterou napůl produkuji s dvojící Karlík/Cimfe ze Sona. Dlouho se čekalo na texty, muzika mezitím prodělala několik zvratů, ale odevzdávat bychom chtěli v půlce října. Chceme Kamila představit i v jemnějších sametovějších polohách, než jak je známý – jako rocker s plným sytým hlasem.

Nemyslíš, že bude tenhle počin hodně srovnáván se sólovou deskou Dana Bárty Illustratosphere?
“Tak samozřejmě, jde o obdobný záměr. Hele, sólový zpěváci, pokud nejsou sami skladatelé, to mají nesmírně těžké. Jsou odkázaní jen na tým svých nejužších loajálních spolupracovníků-hitmakerů. Protože když oslovíš aktivního muzikanta-skladatele, vždycky ti dá jen tu druhou ligu, protože to nejlepší si zákonitě šetří pro sebe a svojí kapelu. Já mám stejně mnohem radši kapely jako celek než sólisty. Kapela je organismus, všechny nápady kolektivně přefiltruje a žije svým životem. Interpret postrádá zpětnou vazbu, díky čemuž se často zahltí sám sebou. A pokud nemá na desku producenta, je to většinou úděsné samožerství. Něco jiného je to ovšem u ženských. To je, naproti tomu mužskému modelu, takhle záměrně postavené – sólistka a její doprovodná skupina. Vezmi si Janis Joplin, Tinu Turner, Allanis Morrisette, Björk…kolik ženských se proslavilo v nějaké kapele? Ale ještě k tomu Střihounovi – podle mě bylo jeho nejsilnější období BSP, nic proti No Guitars, ale to je prostě takový projekt na jednu desku, prostě jen projekt. Ale každopádně je stále tak výraznou pěveckou osobností naší scény, že si tu opravdovou sólovku zaslouží.”

Kamilova sólová deska ale není jediný projekt, který společně chystáte.
“Ještě pracujeme na muzikálu Excalibur. Pro mě to bude asi dost zásadní překročení Rubikonu. Ale nejsem si vůbec jistý tím, jak to dopadne. Čechy sice mají tu anomálii, že se tu hraje najednou snad nejvíc muzikálů na celém světě, ale všechno to jsou kusy zastaralé jak mentálně, tak i hudebně. Excalibur by měl být o něčem jiném. Tím, že se bude hrát v Ta Fantastice bude komornější - což mě osobně vyhovuje, nebudou tam žádné přehnané davové scény, žádná přeplácaná výprava. Ale pořád jsou to dvě hodiny muziky, která musí zaujmout a obšťastnit jak tebe - člověka věci znalého, tak kohokoliv z ulice, kdo se přijde jen tak podívat kvůli příběhu nebo na Kamila nebo jiného zpěváka nebo herce. Musí to být patřičně moderní a komerční v nehanlivých smyslech těchto slov. Mám takovou představu, že bych každou z postav hudebně vykreslil úplně jiným rukopisem. Kamila, krále Artuše třeba nějak vznesně popově, Merlin může být Výběrovská figurka, kladná hlavní ženská postava ala Stromboli a negativní jako Načeva…. Každopádně psát budu až na texty Gábiny Osvaldové a s premiérou se počítá na podzim příštího roku. Tak se nech zatím překvapit!”

Neříkej, že nepřemýšlíš ještě o něčem…
“Tak nabídek mám spousty, ono se je musíš naučit odmítat, aby tě nezahltily, ale zároveň tak, aby ještě kdy podobné přišly…to je strašná alchymie. Na příští rok ale každopádně chystám zase jeden větší scénický projekt – bude to asi patnáctidílný televizní seriál a pak ještě balet pro košické divadlo. A taky novou desku Pražského Výběru, samozřejmě – ta ale ještě nemá vůbec žádné konkrétní obrysy, jen víme, že jí prostě chceme točit. K tomu ještě živá prezentace nových Big Heads, to na ty houby nepůjdu asi ani napřesrok. Ale ne, příští rok chci tak na měsíc vypadnut, nehrát, neskládat a pořádně si odpočinout. Já vlastně volno neměl poslední tři roky. Spím tak čtyři pět hodin denně, tloustnu, přecházím nemoci…jsem workholik. Ale na druhou stranu, kytarová muzika je snad jediná, u které se vnitřně nestárne. Bigbíťáci sice navenek stárnou většinou o dost rychleji než ostatní, ale já se když vylezu na pódium, pořád cítím tak na pětadvacet.”

Kde se tedy bere ten neutuchající proud nápadů?
“To máš všechno někde uvnitř. Tam kdesi se ti ukládají všemožné podněty z okolního života a ty pak podvědomě účinkují tak, že z tebe tryskají kreativní nápady. A je jedno o jaké umění se jedná – jestli o muziku, malbu nebo poesii. Každopádně pokud žiješ, tenhle zdroj nelze vyčerpat. Je samozřejmě otázka, proč s ním neumíme nakládat všichni stejně…Skládání je moje zaměstnání, takže jsem se naučil skládat kdykoliv, ale nejlíp se mi stejně pracuje pod tlakem ve stresu, když funguje adrenalin – znáš to přeci sám, jenže já se do toho stresu nedostávám tak, že bych se nejdřív flákal a pak to musel dohánět, ale protože nevím, kam dřív skočit…”

Přišel jsi se zajímavým nápadem na booklet Čombió – sdělit posluchači podněty, které tě vedly ke složení té které kompozice. Bylo těžké převést tyto myšlenky na papír?
“Těžké to nebylo, protože to ze mě šlo samo. Nic jsem tam nevymýšlel a vystřihnul to, jak to skutečně bylo. Nechtěl jsem se trápit nějakým skládáním hezkých slovíček, to by pak i ztratilo svůj význam. Každopádně jsem chtěl, aby posluchači přesně věděli, co za kterou skladbou stojí, už proto, že je deska tak rozmanitá.”

Jak finančně náročné je dělat takovouhle prvoplánově nekomerční hudbu?
“Těžké to samozřejmě je. Já mám aspoň to štěstí, že mám Na Kloboučku svoje vlastní studio, které ani nikomu nepronajímám, takže do něj můžu kdykoliv přijít a cokoliv tam vyvádět. Můžu tam být zavřený od rána do večera a nemusím se honit, že bych promrhával cizí peníze. Jinak nová deska Big Heads je samozřejmě z mojí strany velký sponzoring. Firma mi samozřejmě nějaké peníze dá, ale to je minimum – nenatáčím desku, které se prvoplánově prodá tolik, že se velká nákladová investice vrátí. A tak kromě vydavatele musí fungovat i další sponzoři…”

Často se pohybuješ v zahraničí. Jak touto optikou vnímáš českou hudební scénu?
“Dost se v ní ztrácím. Je totiž strašně šedivá. Když si pustíš takzvaně komerční rádio, to nejde poslouchat, to je jedna sračka za druhou. Plejáda z velké části nevýrazných písniček dalo by se říct netalentovaných skladatelů – já si nechci hrát na to, že ze mě padají samé perly, to rozhodně ne, ale písničku, o které si začnu jen trochu myslet, že je vlastně blbá, bych do světa nepustil – a oni to buď nepoznají a nebo jim to je jedno. Prašť jako uhoď… občas mám dojem, že je to cílený tah uvrhnout posluchače do stavu, kdy mu tyhle hrůzy začnou připadat normální, protože nic jiného nikde neuslyší, pokud si to sám nepustí. Ale proboha proč by se o to někdo snažil??? Naše pop music je daleko konzervativnější a o dost méně progresivní než ta anglo-sasská.”