Přesně měsíc před tím, než na našich Gramy v rolích hlavních hvězd bohorovně odzívali dvě playbackové skladby, pokřtili se vší parádou své nové album Know Your Enemy (Sony Music) v samotném srdci "ostrova svobody", havanském Karl Marx Theatre. Stalo se tak na prvním koncertě letošního comebackového turné, za přihlížení samotného uniformovaného vousatého vůdce. V hledišti kromě Fidela a jeho ochranky bylo ještě dalších 5000 zvědavců, jež přišli zhlédnout první oficiální vystoupení zahraniční skupiny hrající "západní rock" na Kubě vůbec. Lístek stál pouhopouhých 25 kubánských centů (v přepočtu necelých 17 britských p). Rozhovor s bubeníkem SEANEM MOOREM (31), který mimochodem v okamžiku, kdy jsem vstoupil do jeho pokoje, projížděl na teletextu celosvětový souhrn aktuálních cen akcií, aby vzápětí přepnul na dojezd závodu F1 s milovaným Schumacherem na obdivovaném Ferrari (odznáček ohnivého koníka na klopě mluví za vše…) v čele, jsem proto ani nemohl začít jinak.

Proč jste vůbec celé to hraní na Kubě spunktovali? Nejen, že jste si celou akci museli sami vyjednat a zajistit, vlastně jste ji i financovali. Navíc jste prakticky nemohli mít žádnou představu, jak koncert na takovém místě může vypadat a hlavně dopadnout…
Byl to dobrý koncert. Žádné zákazy nebo omezení, plno lidí, kteří dávali očividně najevo, že se baví. Hlavním důvodem k jeho uspořádání byla skutečnost, že Kuba je posledním místem na Zemi, které je nezasažené zhoubnou celosvětově-masivní amerikanizací. Přesně tou, proti níž bojujeme i na naší nové desce, tou vystavěnou na obludné imperialistické ideji, která nejspíš ve finále svou palčivou sobeckostí ztýrá všechny své stoupence. Je sice dost umělců, kteří tamním lidem fandí v tom, jak si chtějí uspořádat život po svém, nezávisle na vnucovaných devizových intervencích, které mají jen zotročit jejich kulturu a podmanit jejich duše kapitálu, ale nikdo se zatím neodvážil – ano, to je to pravé slovo – neodvážil, vyjádřit tuto svou náklonnost nějakým opravdovým skutkem. My jsme se ale rozhodli zřetelně upozornit na skutečnost, že Kubánci musí stále častěji čelit různým embargům jen proto, že je jejich politický systém odlišný. Rozhodli jsme se dát jim naživo najevo, že jsme na jejich straně. Že o nich víme a že jim fandíme. Nepodstupovali jsme žádná rizika, protože jsme nejeli na Kubu pobuřovat, ale vyjadřovat svou náklonnost a sympatie!

Je vidět, že jsi v opravdovém socialismu nikdy nežil… Skutečně si myslíš, že jsou Kubánci spokojení s domácí politickou situací, že nestojí o možnost svobodně cestovat, svobodně se vyjadřovat na veřejnosti nebo si třeba skutečně vybírat, na kterou zahraniční kapelu se půjdou podívat?
Máš sice pravdu, že jsem v socialismu nikdy doopravdy nežil, ale na druhou stranu si myslím, že mám skutečně dost informací na to, abych si něco takového dovedl živě představit a následně si na celý ten systém vytvořil nějaký názor. Jistě, mluvíš tu o spoustě základních svobod, které musí každému člověku chybět, pokud je nemá. Na Kubě ale v posledních letech probíhá zásadní demokratizační proces, vše je v běhu, takže až čas ukáže, jak to všechno zvládli. Mě je sympatické především to, jak se snaží skloubit ověřené sociální jistoty svého stávajícího systému s možností rovnoprávně se zapojit do celosvětové ekonomiky. Nechtějí ani přežitý socialismus ani kapitalismus, kde jsou sice svobody, jež jsi jmenoval, deklarované všemožnými předpisy, ale takzvaný trh je už dávno všechny pošlapal a pokřivil k obrazu svému. Domnívám se, že sociálně spravedlivá společnost je to jediné, co může lidstvo ještě zachránit před jeho skutečným koncem, kdy se buď požereme nebo pozabíjíme navzájem kvůli individuální slávě a bohatství.

Jak bys porovnal naši ex-komunistickou zemi a Kubou?
Vy nejste ex-komunistická země, vy jste ex-socialistická země. Vládla tu sice Komunistická strana, ale komunismus jako takový, tu nastolen zdaleka nebyl. Ani na Kubě ho nedosáhli. A že jste se zbavili socialismu i se sociálně spravedlivou společností ? Vaše chyba, za pár let ji budete opět složitě budovat. Všechno staré bývá při revoluci bohužel špatné a pak se vždy horko těžko napodobuje to staré-dobré. Co se toho srovnání týče, máte tady na první pohled jen víc takzvaně značkových prefabrikátů, McDonaldů a Coca Coly, dohromady vlastně nic, bez čeho jsou Kubánci méně šťastní než vy. Jako město se mi ale Praha líbí. Z historického centra, které naštěstí není zaneřáděné reklamními billboardy, jak bývá na západě zvykem, doslova dýchá kulturní bohatství vašeho národa. Každopádně ale nelze srovnávat socialistické Československo se socialistickou Kubou, protože Kubánci se rozhodovali sami, jaký systém budovat ve své zemi, vám byl opětovně vnucen vpádem spojeneckých armád a následnou okupací v roce 1968. Neměli jste možnost svobodně se rozhodnout pro změnu.

Večer budete co hlavní hvězdy hrát na vyloženě komerční události, předávání tuzemských cen Gramy za populární hudbu. Znáte nějaké české muzikanty? Jak se vůbec na podobné "soutěže" díváte, jaké s nimi máte zkušenosti?
Neznáme žádné české hudebníky ani osobně, ani jejich tvorbu. V britských novinách se o vaší scéně vůbec nic nepíše, nikdo z vašich muzikantů na Ostrovy výrazně neprorazil. Vůbec, kdo nezpívá anglicky, nemá v Británii šanci, což je obrovská škoda. Nebyl čas ani na to, aby nám tuzemská pobočka našeho domácího vydavatelství představila svá želízka v ohni. A co se cen týče, v hudbě jako takové nelze závodit, lze samozřejmě měřit její popularita nebo prodejnost, po umělecké stránce je to čistě subjektivní záležitost. Pro nás má největší hodnotu, když si lidé kupují naše desky a chodí na koncerty, protože to znamená, že jsme je oslovili, že smýšlejí minimálně obdobně jako my. U podobného oceňování záleží na jeho konkrétním systému a pravidlech – pokud s nimi nesouhlasíš nebo se ti zdají neprůhledná, nezúčastňuj se…

Know Your Enemy téměř plně využívá kapacitu CD, byl to záměr od počátku?
Původně jsme chtěli vydat najednou dvě samostatná alba, jedno tvrdě rockové a druhé jemně popové. Všichni nám to ale rozmlouvali, firemními manažery hledícími na ceny a prodejnost alb počínaje a hudebními odborníky upozorňujícími nás na možné nepochopení našeho záměru konče. Nakonec jsme alespoň vydali v jeden den dva odlišné singly. Desku jsme pak opravdu nabušili, hotovo bylo sedmadvacet skladeb, vybrali jsme šestnáct. Zbylé použijeme na B-strany singlů a nějaké raritní emise. Něco možná zveřejníme i na svých internetových stránkách, uvidíme. Každopádně finální selekce trvala několik měsíců, mám doma asi dvacet vypálených kompaktů s různým složením i pořadím skladeb. Bylo to něco na pomezí alchymie a skupinového kompromisu. Rozhodně jsme nechtěli dělat dvojalbum, to by pak svádělo k poslouchání na jeden zátah a z takové porce hudby nemůžeš skoro nikdy nic mít.

Nahrávali jste v několika různých studiích, proč?
Nešlo o technické problémy, jednoduše jsme nahrávali tam, kde jsme právě byli, případně kde se ta která úprava materiálu dala udělat nejlépe. Vystřídali jsme například španělské El Cortizo a britské Abbey Road, Rockfield nebo Rak. Všechna měla ve své podstatě víceméně podobnou atmosféru. Základem je příjemné tvůrčí prostředí se zkušeným personálem.

Vznikaly první texty nebo hudba?
Vždycky máme první texty. Jsou totiž pro naši tvorbu mnohem důležitější než hudba. Ta je jenom doplňuje a vlastně zjednodušuje jejich vstřebání posluchači. Hudba musí korespondovat s textovým poselstvím, ne naopak – vymýšlet líbivá slovíčka na chytlavé melodie. To není náš styl. Nicky nám své texty postupně nosí a my se je snažíme naroubovat na naše hudební nápady. Samozřejmě dochází ke kompromisům, ale textová složka písně je vždy pádnějším argumentem.

Shrň na závěr vaše aktuální poselství. Kdo je váš nepřítel?
Nejdůležitější je zůstat takovým člověkem, aby sis mohl vážit sám sebe. Nepodléhat líbivým klamům okolí. Vždy spravedlivě soudit, důkladně porovnávat argumenty obou stran. Být nesobecký, nebát se pomáhat ale i přijímat pomoc. Naším nepřítelem jsme ze začátku byli samozřejmě my sami, než jsme se probudili a prohlédli, teď jsou to všichni ti, kteří se tomuto vnímání světa vědomě protiví a tím zhoršují životní prostor ostatním, kteří chtějí být prostě šťastní. Je mi jasné, že takhle mluví spousta takzvaných osobností, ale já si myslím, že nám naše stanoviska fanoušci mohou věřit. My nikdy nežili jako pravé rockové hvězdy, nikdy jsme neviděli smysl života v hamounském shromažďování peněz a jejich následném zhýralém utrácení za nesmyslné hmotné statky. Nikdy jsme neopovrhovali svými fanoušky, naopak vážíme si jich a nejsou nám na obtíž. Nezapomínáme, odkud jsme vzešli a čemu vděčíme za to, že naše názory mají dnes nějakou váhu.”