Kabát slaví deset mediálních let. A nutno připomenout, že to byli právě tepličtí, kdo vnesl na českou rockovou scénu uplynulé dekády onen nejzásadnější impuls. Z mašiny motörheadovského typu hrnoucí svůj osobitý dirty rock´n´roll nekompromisně kupředu se totiž pozvolna přetavili ve svěže komponující rockery-hitmakery, kteří neusínají na vavřínech. Nebo tomu tak není, MILANE ŠPALKU?

V těchto dnech máte hned dva důvody k oslavě. Jednak je to existenční výročí souboru, druhak zlatá deska za novinku Go Satane Go, získaná za první den jejího prodeje.
Máš pravdu. Velkej dík patří především našim fanouškům a to nejen za to, že si hned první den běželi pořídit naší novou desku, ale hlavně za to, že nás podporovali v průběhu celý naší kariéry. A když říkám kariéry, tak nemyslím jen těch posledních deset let na takzvaným mediálním výsluní, ale i ty tvrdý roky předtím.

Jak to tehdy vůbec vypadalo, jak se vykrystalizovala současná sestava?
Bouchali jsme do krabic a řezali do španělek. Ta se šesti strunama byla normální kytara, ta se čtyřma basa. Dál jsme to neřešili. V "kapele" se vystřídala strašná spousta lidí. Pak taky přišla vojna, kvůli který jsme stáli dost dlouho. Ze současný sestavy přišel poslední Oťas, chvíli před ním pak Josef. Jinak trio Krulich – Hurvajs – Špalek bylo pohromadě už v začátcích období opravdovýho bigboše.

A proč vůbec Kabát?
To vymyslel náš někdejší člen Máca. Proč zrovna Kabát už přesně nevím, asi proto, abysme se mohli jednoduše přejmenovat v případě ňákýho průseru, třeba na Tabák…

Splnily se vám vaše tajné sny z dob, kdy jste kapelu zakládali, respektive obnovovali po vojně?
Jasně! Ještě to prodat v Evropě a v Americe a bude to všechno v cajku. Hele, my jsme hlavně chtěli, aby nás poslouchalo co nejvíc lidí a tak bejt slavný. Vím, že to nezní moc moderně, teď je v kurzu tvrdit, že jsi underground, ale my se k tomu klidně přiznáme.

Jak bys shrnul vaší dosavadní kariéru?
První tři desky, to byl rozjezd, to jsme nijak neřešili, jestli se neopakujeme a tak, prostě jsme to hrnuli, jak to z nás vodpadávalo. Hlavně, že to brali lidi. U čtvrtý a pátý desky už jsme se trochu zastavili a zamysleli se. Udělali jsme trochu jinej zvuk, jinak jsme nahráli jednotlivý nástroje, trochu si pohráli a posunuli to trošku dopředu. Nechtěli jsme nudit. A tak jsme postupně přidávali nový prvky, až jsme se dostali k současný podobě. Pořád sice hrajeme to svý, ale ne postaru. Což je myslím to, o co tu jde především.

Loni jste přešli pod nový management a místo objíždění vesnických sálů jste vyrazili na velké turné se vším všudy. Jak na tuhle změnu reagovali fanoušci? Jak jste spokojeni vy sami?
Spokojenost je na obou stranách, vlastně na všech třech. Pořád jsme měli bobky z velkejch sálů a přitom v nich strašně moc chtěli hrát. Pak přišli lidi z novýho managementu a řekli: žádnej strach, nepřijdou dneska, přijdou příště. Tenhle přístup jsme neznali. Navíc čím míň koncertů uděláš, tím víc zákonitě přijde lidí a taky nemáš tak vysoký pálky za pronájem aparatury, když je všechno hotový za čtrnáct dní, tři tejdny – můžeš si toho pak sebou vézt i víc. Všechno se naplánovalo, my jsme si vymysleli nějakou tu pódiovou show – dělali jsme na tom asi tři měsíce – a pak jsme vyrazili. S pořádným aparátem a světlama. Ať lidi za svý peníze taky viděj něco víc než pár boďáků a slyšej jiný věci než šustění a chroptění repráků. A kdo si tohle bedlivě přečet, tak pochopil, že si vyšším vstupným kapsu nemastíme my, ale pokrejváme jím rozpočet! Jinak pro následující šňůru nepánujeme víc jak deset koncertů ve větším městech jak v Čechách, tak i na Slovensku.”

Místo výběrové desky ke zmíněnému výročí vydáváte nové album. Trochu nečekaný tah.
Vzhledem k tý zlatý desce zatraceně dobrej nápad! Nejdřív jsme chtěli udělat výběrovku a přihodit tak čtyři nový věci, ale najednou to z nás začalo lézt, že jsme si uvědomili, že nemáme potřebu vydávat znova starý věci, když máme kupu novejch nápadů. Navíc jsme si zase ve studiu trochu pohráli se zvukem, to nás děsně baví. Třeba jsou tam na bubny použitý počítačový loopy, navíc Hurvajs hrál na americký DVčka a ne na svý starý Sonory, který mají trochu odlišnej zvuk…takže si teď bude muset ty DVčka holt koupit. Kytary, aby byly konkrétnější než na MegaHu, jsme nahrávali tak, že jsme nenechávali stát mikrofony půl metru od repráků, ale narvali je přímo na membránu, je to fakt atak do hlavy! Nebo basa, minule jsme měli před aparátem skla, od kterejch se ten zvuk odrážel, teď se taky nahrávalo přímo. Fakt nás baví si s tím zvukem hrát!

Konkrétní plány do budoucna už jsou?
Kromě turné, který se teď připravuje, plánujeme další desku, poslední na kterou máme zatím smlouvu. A tu chceme udělat zase trochu jinak. Už během nahrávání novinky vznikly dvě věci, který jsme na ní nakonec ani nedali, protože byly zvukově docela dost jinde. Takže cestu, jakým se to bude vyvíjet dál, už asi máme…

Největší Kabátí milníky podle Milana Špalka
- První deska Má jí motorovou.
- Colorado, oslovilo spoustu novejch fanoušků, který se předtím o tvrdej bigboš ani nezajímali.
- Přestup k novýmu managementu, nabídl nám nový možnosti koncertní seberealizace.
- MegaHu, bylo sice hudebně jinde a přitom u fanoušků ale i u kritiky zabodovalo.
- Go Satane Go, přežili jsme další natáčení a jsme spokojení.

Skladby alba Go Satane Go očima Milana Špalka
Sníh padá sníh - byla nahraná už na MegaHu, na kterým se nakonec neobjevila, pak se ztratila, my jí hledali a dokonce i našli. A když už jsme jí našli, tak jsme ji z tý najitý kazety přepálili rovnou na pás a bylo.
Go Satane Go – zpěv hozenej přes krabici, takže to vypadá, že to fakt zpívá ňákej gauner vzývající Satana a přitom to vlastně vůbec není o satanismu.
V pekle sudy válej – klasická dobře udělaná Tomášovka s textem, kterej se dá navlíknout na ledascos.
Na sever – celá je nahraná na dvanáctistrunky a je o chlapíkovi, kterej nehodlá uhýbat, dělat šméčka a úlitby a jde pořád rovně za tím svým, v jeho případě teda na ten sever…
Mravenci – ten riff není o ničem jiným než o pochodování mravenců, alespoň podle mě. Když jsem psal text, tak jsem se neskutečně řezal smíchy, no, pak už teda nikdo další…
Kanibal Hanibal – první věc, kterou jsme udělali. Když Oťas přines to sólo, co tam je, tak mě tak rozesmálo, že jsem se neudržel na nohou. Mám to lehký, co, když mě dostane i sólo…
Rodinej tank – morda jak od Motörhead, co víc říkat. Text byl kompletně hotovej během čtvrt hodiny.
Bára – třetí kreténský sólo na desce, je tak zvláštní až je to fakt bomba. Jinak je to o mladý holce, která chce strašně skočit do života a nechává si radit od už trochu jetýho, totálně zkaženýho třicátníka. No, je to holt o Tomášovi.
Bum Bum Tequila – nahrnutá klasika proti přechytralejm lidem, který kdyby zbytečně nedumali, tak by si to tu bejvali mnohem líp užili.
Ber – jasná věc, tam není co řešit. Kytary, basa, buben… Původně to končilo šílenejma Hurvajsovejma brejkama na bicí, který jsme nakonec vymazali, no kdo by byl dneska na něco takovýho zvědavej. Sice se urazil, ale on už je takovej…že mu všechno dojde pozdějc.
??? - no, pak je tam pomalá věc, do který jsem se nechal na poslední chvíli uvrtat a zpívám jí sám, bohužel…
??? - chaotická Tomášovka
Frajeři nepijou (Zejtra ráno začnu nově žít) – přines to Oťas a tak i text je o něm, ještě si totiž nedal pokoj a každý ráno po vopici se dušuje, že s tím fakt končí…
Rio Grande – country jako Colorado, nahraný za pět minut na klimpr. Perličkou je, že na jeho začátku Hurvajs šíleně zařve – řekli jsme mu totiž, ať ze sebe vydá všechno, co se v něm za ten rok všechno nashromáždilo…