Nemůžu se tě na úvod nezeptat, jak se ti v Dream Theater líbi?
Moc! Současná sestava je podle mě muzikantsky i lidsky ta nejlepší, která kdy pod jménem Dream Theater působila. Jsem moc rád, že mohu být její součástí. Jak sám jistě dobře víš, první nabídku na účinkování v Dream Theater jsem dostal před šesti lety, to jsem byl ovšem zaneprázdněn svými soukromými aktivitami, takže jsem musel s díky odmítnout – jednoduše bych to všechno dohromady v té době časově nezvládal a své záležitosti se mi nechtělo jen tak opouštět. Pak, když jsem zase chtěl být v nějaké kapele, jsem nastoupil k Dixie Dreg, jejichž hudební aktivity mi byly sympatické nejen stylově, ale i svou malou časovou náročností – na vlastní vedlejšáky jsem měl ale pořád dost času. Nakonec jsem se svými současnými spoluhráči Mikem Portnoyem a Johnem Petruccim dal za asistence baskytaristy King Crimson Tonyho Levina dohromady projekt Liquid Tension Experiment, se kterým jsme vydali dvě alba. A už při práci na první desce bylo víceméně jasné, že se mé cesty s Dream Theater jednou opravdu spojí. Definitivní rozhodnutí padlo poté, co jsem s přítelem bubeníkem Robem Morgensteinem předskakoval Dream Theater na minulém evropském turné. To přišli John s Mikem a trochu opatrně a vypočítavě řekli: Kdybychom ti podruhé nabídli, aby ses přidal k Dream Theater, vzal bys to? Prostě nešlo říct ne.

Když jsme u toho, upřednostňuješ studiovou práci nebo živé hraní?
Nemohu říct, že bych povyšoval jedno nad druhé. Obě dvě aktivity úzce souvisejí s muzikantským životem a tak je to taky třeba brát. Ve studiu můžeš všemu věnovat maximum času, se vším si pohrát, dosáhnout absolutní dokonalosti, když to ale potom nedovedeš z fleku předvést a prodat na koncertě, celé své úsilí rázně a jednou pro vždy pohřbíš.

Při koncertě hraješ sám za sebe, nebo se cítíš součástí celku?
Je samozřejmě trochu rozdíl, zda hrajeme skladby, na jejichž komponování jsem se podílel nebo ne. Ale je to skutečně jen nepatrný rozdíl, protože i starší hudba Dream Theater je mi velmi blízká. Samozřejmě jsem řešil dilema, zda do notoricky známých skladeb nějak zasahovat, zda je upravovat podle vlastního feelingu, ale to je logické, o tom by uvažoval každý vyspělejší hráč s vlastním stylem a pojetím hry. Pokud bych to měl generalizovat, tak se vždy snažím o maximální soucítění se svými spoluhráči, nejsme sólisté, jsme jedna kapela.

Co improvizace při koncertech. Lpíš na studiových verzích, nebo se snažíš skladbu udělat unikátní pro daný okamžik?
Jak kdy a jak kterou skladbu, některé si o to sami přímo říkají, u jiných by mi to zase přišlo vyloženě zbytečné. Jasné je to například u mého klávesového sóla, to je každý večer jiné, samozřejmě má jisté styčné body, které většinou pocházejí právě z materiálu Liquid Tension Experiment, ale mezihry jsou ovlivněny okamžitými pocity a náladami. Na druhou stranu chceme divákům předvést výkon na hraně instrumentálního maxima, takže si nikdo nemůžeme moc dovolovat nějaké nepředvídatelné psí kusy, které by mohly ohrozit skupinovou souhru.

Jaký byl vůbec tvůj první koncert s Dream Theater?
Bylo to před nějakými dvěma měsíci v Koreji – dovedeš si představit, jací jsou ti asiati šílenci – atmosféra tam byla neskutečná, třicet tisíc bouřících fanoušků – předskakovali jsme Deep Purple, všichni skákali jak zběsilí sem a tam, mávali rukama, mlátili hlavama, křičeli, no hotoví kamikadze. Můj problém byl v tom, že se koncert odehrával na ne zrovna moc dobře krytém pódiu pod širým nebem a byl trochu vítr. Když to jednou pořádně fouklo, rozletěly se mi noty po celé scéně, jako když foukneš do peří. To pak byla teprve ta tvoje improvizace… Pravý křest ohněm!

Takže čtení not ti nedělá problémy…
Nedělá, má hudební minulost je hodně spjata s klasickou hudbou, tam se bez partitur neobejdeš. Proto taky bylo trochu šílené přivyknout si na nahrávací proces Dream Theater při natáčení mé první desky s nimi, já totiž seděl nad archy papírů s notovou osnovou a snažil se oddálit písařskou křeč, zatímco Mike a John sypali z rukávů jeden riff za druhým a nahrávali si je na pásky…a divili se, že si to všecko vůbec ale vůbec nestíhám zapisovat.

Na závěr prozraď něco ze svých plánů do budoucna.
Udržet se v téhle skvělé kapele, odehrát s ní co nejvíc koncertů, pak si chvíli odpočinout, možná připravit sólovou desku, možná se rovnou vrhnout na nové album Dream Theater… Ale člověk míní a čas mění – uvidíme!