Tento rok uběhlo 30 let od vzniku Deep Purple, jak probíhají oslavy?
Nic neslavíme, tedy jako kapela. Já sám ale budu za pár týdnů slavit narozeniny. Ale slavit třicet let, no já nevím, myslíš, že je co slavit? (smích) Ať lidé klidně slaví, naše firma to také slaví… My se do tohohle ale nijak nehrneme.

Jak to vypadá na koncertech. Chtějí fanoušci spíš starou osvědčenou klasiku nebo novější skladby?
Chtějí oboje. Je to stejně zajímavé, dělá umělec svým vystupováním radost sobě nebo fanouškům? To je základní otázka! Opravdový umělec uspokojuje sebe. Ale nesmíš zapomenout, že je to taky show business - pravda proto bude někde uprostřed. Chceme bavit i lidi, protože to je ten důvod, proč přijdou znovu. Když to ale vezmu ze striktně hudebního hlediska, záleží nám teď především na tom dělat si radost navzájem. To byl taky důvod proč jsme, když před nějakými pěti lety přišel do kapely Steve Morse, začali zase hrát starší věci. Písnička je písnička: někde začne, pak se vyvíjí a dál žije svým vlastním životem. Je v ní stále nějaká nová svěžest, když se to umí… Samozřejmě je pro nás důležité i skládání nových věcí, je to totiž ta jediná cesta, jak uniknout z osidel nostalgie. Jedním z největších problému dlouhověkých kapel je, že jejich fanoušci stárnou. A pořád říkají: Jó to když my jsme byli mladí… Ale naštěstí je dnes většině našeho publika zase kolem dvaceti, takže… (smích). Je to pro mě velmi zdravé.

Můžeš mi prozradit něco o systému, kterým jste vybírali písničky pro toto turné a výroční dvou diskový výběr DP 30 ?
Na tu desku jsme nic nevybírali, to byla práce našeho vydavatelství. Samozřejmě, že se nás zeptali, jaké skladby bychom si na něm asi tak představovali, ovšem jeho konečnou podobu s námi již nekonzultovali. Ono je to stejně jedno, protože když děláš výběr za takhle dlouhou dobu, nikdy se nemůžeš úplně shodnout s ostatními. A pokud jde o koncertní playlist, nad ním jsme v Istanbulu, na začátku turné, strávili celé čtyři dny. Začali jsme tím, že jsme si vzali rozpis z minulého turné a proškrtali ho tak, aby na něm zůstaly jen skladby, na nichž jsme se všichni v kapele shodli. Potom jsme přidali pár novinek a bylo hotovo. Myslím, že to je způsob jak vyhovět nejen sami sobě ale i většině fanoušků. Bylo to stejné, jako když jsme vybírali první singl k novému albu. Ale k podstatě problému, když sestavujeme playlist, je pro nás hlavním kritériem to, zda je ta která písnička dobrá pro jevištní interpretaci. Některé skladby se pro koncerty prostě nehodí. Na pódiu je všechno jinak, tvou hru ovlivňují diváci, je to něco úplně jiného něž ve studiu. Můžeš jen tak změnit tempo, aranžmá, stupnici a užít si tak hodně srandy. To je ten hlavní důvod, proč nás baví koncerty.

Spousta fanoušků vám vyčítá, že na zmiňované narozeninové kolekci nejsou žádné rarity.
To máš pravdu, ale jak už jsem řekl, finální podobu té desky jsme nemohli ovlivnit. Rozhodně to ale není nic pro fajnšmekry…

(Přichází Steve Morse, který právě dorazil z Německa. Jeho několikahodinové zpoždění způsobila sněhová kalamita na hranicích. Zdravíme se, přisedá si k nám. Je však po náročné cestě unaven a hovořit se mu příliš nechce.)

Rogere, pamatuješ si ještě své plány z dob, kdy jsi přišel k Deep Purple?
Nepamatuji se, že bych něco ve svém životě plánoval. Když se podívám zpátky, i bez těch plánů jsem nedopadl zas tak špatně… Jsem prostě šťastnej chlap! Když jsem přišel k DP byl jsem profesionální muzikant. Sice jsem toho docela dost natočil a najezdil se až až po světě, ale žádný úspěch jsem neměl. (Steve se této Rogerově sebekritice pekelně šklebí) …no dobře, nebyl velký. Být úspěšný pro mě znamená napsat dobrou skladbu. Nezáleží mi na tom jak se pak prodává, protože je úspěšná v mých očích. Motivuje mě skutečnost, že hudbu miluji. Už když jsem byl malé dítě ve škole, tak jsem ji miloval, vášnivě miloval. Znal jsem všechno co bylo v Top 20, věděl jsem, kdo to vydal, produkoval, složil... To je to, co si pamatuji z mládí, byl jsem toho plný. Takže si dovedeš představit, co pro mě znamenalo být v nějaké kapele. Taky rád cestuji a nevadí mi ani tvrdá práce. Když jsem přišel k DP neměl jsem žádné představy, co jsou zač. Když jsem ale zjistil, o co v kapele jde, uvědomil jsem si, že by to s nimi nemuselo být tak špatné… Otevřeli mi oči, dali mi prostor k seberealizaci. Teď to vypadá docela jednoduše, ale zbavili mne mé hlavní frustrace. A pak jsme se stali slavnými… Motivace ale zůstává stále stejná. Pořád se zajímám o muziku, pořád mě baví psát písničky. Jakmile napíšu jednu, už se hrnu na další.

Když jsme u toho vzpomínání, kdo byl tvůj hudební vzor?
Bob Dylan jako autor, The Beatles jako skupina. Samozřejmě kapely padesátých let na nichž jsem vyrůstal. Taky Chuck Berry. Když si zamiluješ takového interpreta, stane se součástí tvého života a ovlivňuje i tvoji vlastní hudbu. Když jsem se přidal k DP tak na mě zrovna měli největší vliv Jimi Hendrix, Cream a všechna ta muzika ze západního pobřeží. Prostě nemůžu říct, že by mě ovlivnil jeden určitý autor.

Zaměřme se teď opět na přítomnost. Název vaší poslední studiové desky je Abandon, co to má vyjadřovat?
Základní význam je svoboda. Hraní něčeho, co je zbavené jakýchkoli omezení. Taky to znamená něco opustit. Tu desku jsme tak pojmenovali proto, že jsme nic lepšího nevymysleli. Měli jsme sice několik návrhů, ale tenhle nám připadal nejlepší. Prostě nejlépe vyjadřoval to, o co nám právě jde. Taky jsme jedni z mála, kteří nefungují na principu jednoho vůdce, ale na základě spolupráce pěti stejně mocných a nezávislých lidí. Funguje mezi námi něco jako skupinová chemie. Má to duši, je to jako rodina. A taky se vlastně jmenuje Abandon proto, že to jednoho dne na veřejnosti prohlásil Ian Gillan…

Na obalu je mnoho mrakodrapů a chlápek skákající z jednoho z nich. Co má vyjadřovat tento výjev?
Freedom.

V poslední době se v hudebním průmyslu objevilo mnoho nových stylů a technologií . Mohou tak klasickou kapelu, jako Deep Purple nějak ovlivnit?
Všechno tě ovlivňuje, nezáleží na tom, co to je. Jestli máš oči, uši a nos musíš vědět o všem, co je kolem tebe. Ať už se jedná o technologie či další záležitosti. Neznamená to ovšem, že tě to ovlivňuje pozitivně. Produkoval jsem pár věcí, zajímalo mě, jak počítače dělají muziku. Před takovými deseti dvanácti lety jsem začal opravdu tvrdě studovat ovládání těchhle mašinek. Neměl jsem žádného učitele, prostě jsem si jednoho krásného dne koupil počítač a když jsem ho vybalil z krabice, zůstal jsem zírat na všechny ty krabičky a čudlíky. K tomu všemu samozřejmě hromady manuálů. Trvalo mě to tři roky, než jsem s tím vším vybavením provedl něco kloudného. A když jsem to konečně dal do kupy, tak jsem zjistil, že není nad to vzít do ruky španělku a napsat normální písničku. (Steve mu přizvukuje a souhlasně pokyvuje hlavou) Vzhledem k tomu že mám děti, slyším hodně současné hudby. Většinou se jim líbí něco, co mně nezní moc dobře. Pár kapel mi ovšem nepřipadá tak zlých…ale to je úplně normální. Pokud srovnám popmusic s rockem je jasné, že rock je hudba z větší trvanlivostí. Pop je hudba okamžiku; roku, sezóny, týdne. Většina je však rovnou na vyhození… Ale nemůžu říct, že bych neměl rád dobře udělanou popinu. Třeba Madonna - ona mě sice vůbec nezajímá, ale to není důležité - její hudba splňuje velmi dobře svou funkci. Pokud je jakákoli práce dobře odvedená, dokážu ji ocenit. Neznamená to ovšem, že bych si to běžel koupit, prostě tu dobrou práci oceňuji. Všechno má ale svůj čas. Punk byl taky v kurzu… Zejména XTC mi otevřeli nové obzory podobně jako Frank Zappa. Byla tam jak návazanost, tak něco nového. Když jsi mladý, není tvá mysl tak otevřená, jako později. Proto se všechno vyvíjí. O záležitosti jako je rap nebo hip–hop se ale moc nezajímám, protože jejich forma je hodně vzdálená tomu, co dělám. Nerozlišuji ovšem, kdo má tu kterou skladbu na svědomí - ať je to Dylan nebo Vicious, zajímá mě pouze to, zda je to dobrá písnička.

Máš nějakou radu pro začínající kapely? Třeba jak se udržet na vrcholu třicet let…
Mít štěstí. Je také dobré být cílevědomý. Rozhodně je pro malé děti velmi pochybná ta představa, kterou vytváří MTV a jí podobná média: prosadíš se, pokud si začneš budovat svou vlastní image a dělat kolem sebe rozruch. Nic o tom, aby vzali do ruky kytaru a cvičili. Pokud se pak navíc dostaví prvotní úspěch, je o mnoho jednoduší šlápnout vedle. Jestli je jediným důvodem tvého bytí v kapele fakt, že chceš být úspěšný, chceš mít hodně ženských a obrážet mnoho večírků, není to zrovna to nejlepší. Hlavním důvodem by vždycky mělo být dělání hudby!

Nejste v Praze poprvé, co si myslíte o českých fanoušcích a vůbec o Češích?
Nerad registruji nějaké hranice a nerad soudím lidi podle národností. Je to asi dáno tím, že jsem strávil většinu svého života na cestách. Je to takové divné, jedeš po silnici a najednou je tam hranice. Proč ale? Co je to stát? To nám nestačí označení "svět"? Ale abych mluvil k těm fanouškům. Fanoušci ve východní Evropě jsou tak trochu zvláštní. Jsou na nás nažhavení víc než ostatní. Je mi jasné, že je to zapříčiněno tím, že tu byli komunisti a my ne...

Máte vůbec čas na to, prohlédnout si neznámá města v nichž právě hrajete?
Právě že moc ne. Už jsem byl v Praze dvakrát, ale nejvíc jsem toho viděl z taxíku. A tak se těším, že se tu snad alespoň teď trochu porozhlédnu.

A co český holky a český pivo. Co je, podle tebe, lepší?
Chystám se vyzkoušet oboje, pak uvidím… (smích)  (Stevův komentář nelze otisknout…)

Na závěr klasická otázka, co plánuješ do dalších třiceti let?
Tak za chvíli půjdu na večeři…a pak uvidíme. Nevím, jak jsem říkal, plány nejsou nic pro mě. Raději je přenechám bankéřům a architektům.

František Kovač