Je to už skoro tři měsíce, co vyšla vaše poslední řadovka Farao. Jak jste s ní s odstupem času spokojeni, jaké jste zaznamenali první reakce fanoušků?
Musím říct, že jsme zatím žádnou vysloveně negativní kritiku neslyšeli ani od fanoušků ani od našich známých. My sami jsme s Faraem pořád spokojeni víceméně stoprocentně, doposud jsme nepřišli na nic, co bychom udělali nějak vysloveně špatně. Jinak do dnešního dne je prodáno třináct tisíc kusů, což taky o něčem svědčí.

Kdy zařadíte nové skladby do repertoáru, respektive kdy vyjedete na turné propagující speciálně Farao?
Posledním letošní koncert bude klasicky na Barče, po novém roce si dáme tradiční asi tak čtyřměsíční pauzu – abychom si odpočinuli jak my, tak fanoušci od nás, protože jsme toho letos odehráli opravdu hodně, a taky abychom stačili všichni vstřebat nový materiál – a někdy na přelomu dubna a května vyjedeme s novým programem, kde bude své místo mít většina písniček z nové desky, protože si myslíme, že je opravdu podařená a tu živou prezentaci si zaslouží.

Měli jste koncertní favority vytipované už při nahrávání?
Tohle jde při našem způsobu práce těžko, protože my sice máme jasnou představu o muzice, o tom, jestli ta písnička bude šlapavá, tvrdá nebo bloumavá a tak, ale celkový ksicht se ve studiu dotváří postupně, kdy s Alešem dáváme dohromady melodie a on teprve – jak je jeho tradičním a nepopulárním zvykem – dopisuje texty. Tím pádem z písničky, která se na demáči – které v našem případě znějí dost plně, je na nich skoro všechno kromě zpěvu – z počátku třeba jeví jako ne zrovna úplně slaná a mastná, může klidně vykrystalizovat nějaký hitík. Stačí, aby tam Aleš napasovat nějaký dobrý slogan nebo chytlavý refrén. To samé je u míchačky, některá věc nám sedne, jako že to je to ono, a některá se udělá bez větších emocí a na chuť jí přijdeme až s postupem času – nebo třeba taky ne. Navíc i mastering ti dokáže písničku trochu změnit, umocnit, takže podobné soudy se vynáší většinou až k závěru nahrávacího procesu. Každopádně podle mě by na playlistu asi neměly chybět Už ho vezou, Global Street Debil, Šeherezád II., Řízená střela, Farao a určitě jeden z těch dvou ploužáků. Ale jak jsem už řekl, na turné vyrážíme až na jaře, takže je možné, že se nám do té doby usadí v uších některé jiné.

Ještě než vyrazíte na avizované turné, tak si fanoušci budou moci pořídit dvojalbum a videokazetu se záznamem vašeho koncertu, který se konal 10. června v brněnské hale Na Vodové. Proč se natáčelo právě v Brně?
Ten koncert organizovala naše vydavatelská firma Popron Music ve spolupráci s Českou televizí Brno, která si ten koncert vlastně objednala a naším sponzorem firmou Gambrinus, bez jehož finanční pomoci by ani VHSka ani CD nemohlo vzniknout, a ta měla kvůli kamerám a akustice jasnou představu o prostoře, kde se bude natáčet. Brněnská hala Na Vodové všechny tyto požadavky splňovala – je akusticky dobře řešená, na rozdíl třeba od pražské Lucerny, ani malá ani velká pro předpokládanou návštěvu, o technice ani nemluvě, důstojná scéna i zázemí. Nám fakt, že bylo vybráno Brno nijak nevadil, hrajeme tam pravidelně, své fanoušky tam máme.

Jak se podle tebe změnili fanoušci a vůbec atmosféra na koncertech za těch sedmnáct let, co hrajete?
Já bych neřekl, že se něco nějak zásadně změnilo. Samozřejmě, vyrůstají nám nové generace fanoušků, takže kromě těch ctihodných otců v našem věku na nás chodí i patnáctiletí pubescenti s čerstvě přišitými nášivkami na džínových bundách – na kožené ještě nemají, ale to je jenom dobře, protože ti starší čekají většinou na pecky, které jim zůstali v paměti z dob jejich mládí a mladí si zase spíš žádají věci z poslední doby a tím se vlastně vhodně doplňují. Jinak se nic nemění, lístek, který na nás dřív stával dvacet korun, stojí dneska sto dvacet korun, ale to je díky ekonomické situaci normální - když to přepočítáš na piva, vyjde to nastejno. Koupěschopnost mladých lidí je taky pořád stejná, jako jsou stejní naši fanoušci - muzika jim dává nějaký určitý životní názor a filosofii, a ta se jen tak nemění.

Když už jsme u toho, zkusíš si vzpomenout na svůj nejlepší a nejhorší koncertní zážitek s Arakainem?
To si netroufnu, protože, jak jsi před chvíli řekl, je to sedmnáct let hraní a tak dost dobře nejde vybrat dva takhle striktně vymezené koncerty. Asi bych musel připomenout nějaký kšeft, kdy se nám totálně vysral aparát, protože aby se stalo, že si někdo před nebo při koncertě třeba zlomil ruku nebo něco podobně vážného, případně nějaká katastrofa v obecenstvu, to se nám naštěstí nestalo… Teď jsem si vzpomněl na jednu kuriozitu, která normálně nestojí ani za zmínku, ale chtěl jsi to, tak tady to máš: V úplných začátcích naší kariéry, někdy v roce 1984, jsme samozřejmě moc veřejně nehráli a tak jsme se na každý koncert strašně těšili, byli jsme nervózní, měli trému a všechno strašně prožívali. Jednou jsme byli pozváni na nějakou soukromou oslavu, která se konala na parníku a kromě nás tam bylo i několik dalších kapel. Jenže Aleš přebral své milované blahodárné Becherovky a když jsme ho přišli vyzvednout před druhou sérií, tak jenom němě ležel na umakartovém stole a charakteristickým pohybem kroutil nad hlavou rukama, že to jako nepůjde. Nedalo se nic dělat a zbytek s námi dozpíval kluk, který potom myslím účinkoval v Brutusu, hráli jsme tedy věci od Judas Priest a dokonce i nějaké rokenroly. – Tak to by byla jedna taková klasická ostuda, ale to se prostě stane. Před nějakými deseti lety měl třeba Mirek Mach při jednom koncertě takové okno, že jsme hráli nějakou věc ve které byla stopka, po které právě on rozjížděl další riff – už nevím konkrétně která písnička to byla, každopádně to byla nějaká thrashárna – jenže on zapomněl, jak to tam je, takže byla trochu delší stopka a protože prostě hrát nezačal, tak skladba skončila v půlce, fanoušci samozřejmě tušili, že něco není v pořádku, ale s tím se taky prostě už nedá nic dělat. Naopak nejlepším zážitkem jsou všechny Lucerny, které jsme dělali k pátému, desátému a patnáctému výročí existence kapely, protože to bylo vždycky vyprodáno a vždycky tam byla spousta zajímavých hostů a i když jsou různé fotbalové stadiony a sportovní haly několikrát větší a konstrukčně lepší, tak Lucerna je Lucerna a každý český muzikant, který Lucernu alespoň jednou vyprodal mi potvrdí, že na to se jednoduše nezapomíná. A ještě bych zmínil metalový festival v polském Jarocině o prázdninách 1988 s mezinárodní účastí, kde jsme hráli před dvaceti tisíci lidí, kteří nás nepustili ze scény, dokud jsme – což je na festival velmi netypické a dost jsme tím nabořili program – dvakrát nepřidali. To byl pro nás fenomenální úspěch na evropském poli.

Už jsi to nakousl - před drahnými léty se vám párkrát podařilo hrát v zahraničí. Jak na to vzpomínáte? Nemáte chuť zase někam za hranice vyrazit?
No zahraničí, párkrát jsme zahráli mimo republiku, ale ne jinde než v soc-dem táboře. Třikrát v Polsku, tam to bylo pokaždé příjemné, řekl bych, že Poláci byli bigbítovější než my a vůbec byli dál – polští manageři běžně udržovali kontakty se západními kapelami, bylo tam hodně festivalů a méně zákazů a i trendy v muzice se tam přebíraly mnohem rychleji než tady, v době kdy jsme tam hráli, už fungovalo třeba několik death metalových kapel, což byl styl o kterém si Češi zatím mohli nechat jenom zdát. Pak jsme jednou hráli v Maďarsku, to bylo naopak dost nešťastné, protože ten festival organizoval člověk, který ho nakonec jaksi nedoorganizoval – sliboval například Motörhead, kteří nepřijeli a vůbec celá dramaturgie se značně rozklížila, na to nevzpomínáme moc rádi. Poslední cizí zemí, ve které jsme kdy hráli byl Sovětský svaz, kde jsme vystoupili na podzim 1989 na jednom festivalu v moskevských Lužnikách a byli za hvězdy, protože jsme jednak byli stylově i vizuálně největší divočáci, pak jsme taky měli nejlepší nástrojovku a aparát - to víš Marshally - a hlavně jsme byli asi nejzápadnější kapela, která tam hrála. A co se týče toho výhledu, tak na to mám takový názor, že bychom – myslím si totiž, že jako je Olympic reprezentantem ryze české bigbítové písničky, tak je Arakain reprezentantem ryze české metalové písničky – venku asi žánrově moc velký úspěch neměli a v nějakém hraní k pivu po klubech nebo účinkování jako barová kapela pro pár nadšenců v našem případě opravdu nevidím smysl. Je lepší vrabec v hrsti než holub na střeše nebo lépe – radši jsem doma prorokem. Pokud by nás měl někdo zájem jednorázově angažovat na nějaký festival – a není žádným tajemstvím, že z naší strany snahy si takhle venku zase zahrát jsou - proč ne, v našich možnostech je i případné zpívání v angličtině, ale hrát po hospodách pro někoho, koho to eventuálně ani vůbec nemusí zajímat mi v našem případě už skutečně přijde trochu od věci.

Máš vůbec radši studiovou práci nebo živé hraní?
Živé hraní je solí mého muzikantského života, nedovedu si představit, že bych byl studivým hráčem, neustále něco natáčel a neměl možnost tu svou práci zúročit. V dnešní době, kdy desku může vydat každý kdo jen trochu dovede zacházet s počítačem, není vydání desky tím zúročením, jím je teprve živé hraní a pozorování bezprostředních reakcí fanoušků a společná radost – naše, že jim se to líbí a jejich, že nám se to povedlo. S kapelami, které se snaží koncertovat co nejméně, není podle mě něco v pořádku. Na druhou stranu studiová práce je pochopitelně příjemná, protože vidíš, jak to všechno kousíček po kousíčku narůstá, jak se ty stopy nabalují na sebe až z toho vykrystalizuje celá písnička. Je pravda, že někdy je to až příliš zdlouhavý proces, jako třeba v našem případě - jsem zastánce větší živelnosti - ale i tak mám nahrávání rád. Příchod do studia je takovou zatěžkávací zkouškou mé celoroční skladatelské práce, prokáže se totiž, zda mnou složený materiál obstojí nebo ne.

Vraťme se k inkriminovanému brněnskému koncertu. Nesestavili jste žádný speciální playlist kromě předpremiéry skladby Já nejsem já, která se později objevila v trochu pozměněné podobě na albu Farao, proč?
Protože jsme, jak sám dobře víš, už od jara jezdili s programem, který byl průřezový, což byl logický důsledek toho, že na Vánoce vyšly reedice našich prvních dvou alb Thrash The Trash a Schizofrenie a taky reedice výroční kolekce 15 oboje stylem dva v jednom. Takže nebyl důvod něco měnit. Jinak jsme hráli pár věcí z posledního řadového alba Apage Satanas a v předpremiéře poprvé na živo i tebou zmíněnou Já nejsem já, což byla zase podmínka vydavatelské firmy, která tím chtěla zajistit jakous takous aktuálnost.

Na začátku kariéry jste vystupovali v pódiových kostýmech, měli jste dokonce svého maskota Kostlivce Karla – vím, že namítneš, že byla taková doba – ale přece jenom, nepřemýšleli jste o nějaké speciální show u této výjimečné příležitosti?
Pro tenhle konkrétní koncert jsme o ničem takovém neuvažovali, protože jsme chtěli, aby to byl autentický záznam jednoho z našich letošních koncertů, to by byla křeč – samozřejmě byla to velká hala, takže jsme mohli mít třeba naše velká naprogramovaná světla, která se bohužel nedají nainstalovat všude atakdále – ale je pravda, že když si uvědomím cenu vstupenky na náš koncert, docela často přemýšlím o tom, že bychom lidem měli asi nabídnout i něco víc než jen precizně odehrané vystoupení. Nikdy jsme nebyli klauni a teď s tím nějak nepřirozeně začínat by taky byla křeč, ale třeba vytýkáme našemu managementu, že ne všude se dají právě použít ta naše velká světla, že sebou nevozíme patřičný praktikábl pod bicí a další maličkosti. Co se týče těch kostýmů, tak je pravda, že jsme si je dřív nechávali šít podle západních metalových vzorů, ale dnes je jiná doba a ta fandí spíš civilnosti a přirozenosti – neříkám tím ovšem, že kvituji, když třeba Míra Mach přijede na koncert v tílku, kraťasech a pantoflích a vleze tak klidně na pódium, o rozpouštění culíku ani nemluvě – každý jiný by se takovou mařenou chlubil a házel s ní o sto šest… Ale on to tak necítí, má rád svoje pohodlí a soustředí se jenom na svojí muziku, a když mu řeknu, že by si jako metalový muzikant přece jen mohl vzít nějaké ty džíny a triko, tak se jenom šklebí. Pokud by si nás někdo vzal do práce, vymyslel nějakou pódiovou prezentaci a přiměl všechny členy kapely, aby se na ní podíleli, tak by to mohlo být samozřejmě zajímavé, ale taky by to mohla být ona zmíněná křeč.

Nacvičovali jste něco speciálně před tímto koncertem?
My jsme pověstní tím, že nezkoušíme, ale vyměňujeme si navzájem demáče. Někteří z nás jsou líní zkoušet, taky máme rozdílné životní režimy a ani nemáme zkušebnu. Já jsme třeba podobně jako Mirek noční pták a doma nehraju skoro nikdy jindy než po půlnoci, když domácnost ulehne a já mám klid. Míra bydlí v Klatovech a má to do Prahy daleko, Zdeněk by zase kvůli rodině chtěl zkoušet dopoledne, Aleš si pořídil non stop bar a zařizuje nějaké firemní věci… Rozhodně to není o tom, že bychom neměli zkušebnu, my jí ale v současné době při našem způsobu práce jednoduše nepotřebujeme a radši si, když potřebujeme, nějakou prostoru najmeme, třeba Barču, tam jsme před Brnem nacvičovali právě novou pecku Já nejsem já, nebo když začínáme turné, tak si na den dva najmeme ten první kulturák, abychom vyzkoušeli aparát a světla. Vím, že je to nezdravý způsob a je ale pravda, že jsme s Markem toho názoru, že společným zkoušením člověk přijde na spoustu vychytávek, na které sám nepřijde, ale zkoušet ve dvou jednoduše nemá cenu.

Zmínili jsme se již o tom, že záznam vychází jak na VHS tak 2CD. Materiál, který tyto nosiče přinášejí však není totožný.
Na videu, které je k dostání na vánočním trhu, je patnáct písniček z koncertu a jeden bonus v podobě klipu z desky Apage Satanas Půl století a na 2CD, které vyjde do poloviny března příštího roku, je zhruba devadesát pět minut muziky, z toho dva studiové bonusy – skladby Mirka Macha, které byly původně natočené pro Farao, ale koncepčně se na něj nakonec moc nehodily, tak jsme se rozhodli zužitkovat je tímto způsobem. Jinak bych chtěl říct, že ani ne hodinový televizní sestřih, který běžel před nedávnem na ČT2 byl pouze jakousi upoutávkou na zmíněnou videokazetu, která přináší mnohem více materiálu, jak z koncertu, tak co se rozhovorů s námi týče.

Ani jeden nosič nepřináší úplně celý koncert, jak probíhala selekce?
Nám bylo jasné, že pokud bychom na kompakt přenesli celý náš koncert, který bez pár minut trvá rovné dvě hodiny, tak by u toho nikdo nevydržel tak dlouho sedět a poslouchal by to tím pádem na několikrát, což je u živáku dost na škodu, protože se vytrácí veškerý tah a energie. Proto jsme se rozhodli udělat dva kompakty po zhruba padesáti minutách a vybrali ty nejsilnější kusy. U videokazety to bylo podobné, zase rozhodovala rozumná délka, každopádně všechno, co je na videokazetě, je i na 2CD, ale ne všechno, co je na videokazetě proběhlo televizí.

Vyskytly se nějaké závažné problémy technického rázu při natáčení? Vím že ti na začátku skladby Promiňte slečno praskla struna…
My jste tam chtěli použít odposlechy do uší, ale ty se nám nakonec – přestože jedna taková sada stojí okolo sedmdesáti tisíc – nepodařilo úplně sladit a použil je jenom Marek. Jenže tomu někdy ve třetině koncertu taky zkolabovaly a normální odposlech neměl nastavený. To bylo asi kromě toho, že mi praskla ta struna - což mě docela překvapilo, protože na kytarách tohoto typu, které nemají páku ale pevnou kobylu, tak často nepraskají a navíc byla nová, ale to se stává, věděl jsem, že mám za zády připravenou kytaru rezervní  a tak jediné, co mi proběhlo hlavou bylo, jak je co nejrychleji vyměnit - asi nejzávažnější technický problém.

Jaké studiové úpravy živě nahraného materiálu nakonec proběhly? Bylo třeba vychytat zmíněná technická pochybení?
Naštěstí nebylo, ta struna tam žádný pazvuk nevyrobila, navíc praskla v okamžiku, kdy už se rozjížděla kapela, takže to bylo v pohodě a co se týče Marka, tak ten to taky víceméně nezávadně zvládnul. Míchalo se úplně stejně, jako kdyby to byla studiová deska, protože na místě byl vůz ze studia Sono se dvěma dvoupalcovými magnetofony a všechno se tedy natáčelo normálně do čtyřiadvaceti stop, takže každý nástroj, každý buben, každý činel má svou stopu. Ve studiu jsme pak tedy pracovali se stejným materiálem, jako kdybychom natáčeli studiové album. Naštěstí, protože zvuk, který se dělá normálním způsobem pro sál, je pro digitální nosič nepoužitelný. Jediné, co po zvukové stránce trochu zklamalo, byly ruchové mikrofony, které nedokázaly do detailu zachytit atmosféru, která na koncertě byla – ale zase jsme se nechtěli snížit k tomu, že bychom aplaus přimíchávali ze stotisícových živáků AC/DC nebo Ozzyho Osbourna, jak je běžně zvykem…

Na závěr tě trochu popíchnu. Nemyslíš, že by fanoušky spíš zajímalo nějaké pikantní home-video ze zákulisí než rozhovory vně videozáznamu koncertu?
Já jenom podotknu, že ta naše první videokazeta, kolekce videoklipů, která vyšla k patnáctému výročí naší existence je zlatá - zatím se prodalo skoro dva tisíce kusů. Ale jinak máš určitě pravdu, že by fanoušci rádi viděli jak jedeme autobusem, jak se připravujeme na koncert, jak po koncertě visíme v šatně vyčerpaní na židlích, jak jdeme do hospody na jídlo, jak hrajeme kulečník, jak se jdeme ubytovat na hotel, jak to vypadá na našich pokojích a nemusí to být zrovna hodinové video. Problém je v tom, že studia, která videozáznamy jako je ten koncert vyrábí, odmítají přijímat materiál na klasických VHSkách, kterých já mám doma stovky hodin, ale chtějí profesionální bety. A zase najmout si profesionálního kameramana, to je za prvé drahá sranda a za druhé, když něco točíš jakoby oficiálně, tak už tomu schází ta přirozenost a jde to trochu do křeče. Uvidíme, třeba se ty podmínky podaří časem nějak domluvit a fanoušci se dočkají. Nemusí se bát, myslíme na ně.

František Kovač