18. 12. 2002, Praha - Lucerna

Tradice pražských vánočních rockových koncertů je stejně pevná jako tvrdý kov sám. Naneštěstí je v tomto případě zvyk železnou košilí. Prvnímu Vánočnímu Rockovému Mejdanu v Lucerně totiž po produkční stránce nechybělo zhola nic a o malosti nemohla být vzhledem k přípravám ani řeč. Počínaje zvučnými jmény na nepřehlédnutelných plakátech po celém městě, tištěnou i elektronickou inzercí, kvalitním světelným, zvukovým a projekčním aparátem a konče výbornou místní dostupností a kapacitou sálu či přiměřenou cenou vstupného ve výši tří set korun za ne méně jak pět hodin živé muziky. Bohužel ve finále chybělo celé akci to nejpodstatnější - diváci. Hrstka sotva sedmi set dorazivších fanoušků a VIPs se v členitém prostoru legendární mekky českého bigbítu rozptýlila téměř do ztracena přesto, že balkóny byly nepřístupné a pódium včetně zázemí a zvukařských hnízd zabíralo skoro polovinu parketu. Byl to vskutku tristní pohled a rozčarování bylo znát na všech zúčastněných. Z kraje se sice ještě dalo utěšovat předpokladem, že "oni" dorazí později, tím spíše, pokud se startuje v šest odpoledne, když byla ale v devět večer situace téměř neměnná, dost špatně se dostávalo - míněno oboustranně - do varu. Nezbylo než se oprostit od chmur a jednoduše si říct: hlavně, že je večírek!

Mohl bych sice na tomto místě sáhodlouze veřejně obžalovat všechny takzvané rockery, kteří mají dennodenně plná ústa žalu po zmírající tvrdé muzice, kterou však nejsou schopni podpořit jindy, než když jim ji servírují přímo k půllitru. Proč bych to ale dělal? Vždyť hudební časopisy nečtou, stejně jako nechodí na koncerty. Mají pro to své - viděno optikou nás, kteří rockem na rozdíl od nich žijeme, zcestné - důvody. My se ale také musíme chtě-nechtě změnit, musíme si totiž konečně uvědomit, že už s nimi nemůžeme nikdy počítat. Vím, je to bolestné přiznání si pravdy, že rocková obec není tak početná, jak jsme (trochu samolibě) doufali, ale byla by to setsakramentská škoda zas a znova plýtvat na nevděčníky, nemyslíte?

Největšími taháky Mejdanu a zároveň i dost velkými neznámými byla avizovaná vystoupení nové Brichtovy kapely Grizzly a živá premiéra částečně taktéž Brichtova Hattricku. Viděno zpětně, druzí jmenovaní svou úlohu zvládli rozhodně lépe. Největší problém bych u Grizzlyho viděl v jakési nesourodosti kapely jako celku. A to nejen co se image týče: vizuální rozpor mezi kytaristy Knoppem - celý v kůži, a Davídkem - vytahané tričko a kraťasy, doslova bil do očí. Přišlo mi totiž, že se každá ze silných muzikantských individualit snaží celek zvukově táhnout trochu jiným směrem, z čehož nutně vyplynula zvuková rozplizlost, kterou nezachránil ani výborně posazený Brichtův hlas. Tento deficit však byl citelný pouze u nových skladeb (Něco se mění, Roy Bean, Není nutný plakat), prověřené fláky jako Dívka s perlami ve vlasech nebo motörácký cover Ace Of Spades vyzněly velmi dobře a jsou mi tak zárukou, že se postupem času kapele podaří vnitřně souznít a odstranit tento začátečnický nedostatek. Osobně se domnívám, že by neškodilo zahustit bicí a naopak prosvětlit některé kytarové party. Podobné problémy Hattrick rozhodně neřeší. Řízný punk-rock oslavující fotbal nečiní zúčastněným maniakům sebemenší potíže. Pětice nastoupila na scénu jako závěrečný zlatý hřeb, a podle mého názoru jím i byla. Vyčesaná růžová číra (Brichta, Broum, Peroutka), Herešovy copánky a Kunův komplexní sportovní ohoz dávali jasně tušit, že půjde především o bezprostřední zábavu. Jedna vypalovačka střídala druhou (Hattrick, Už musím ven, Pojď se mnou, Fotbal to je paráda, Černá svině, Jako bůh musíš hrát) s refrény pomáhal celý sál a závěrečný chorál Nechte vlajky vlát přišli zpívat všichni kamarádi, kteří se ještě udrželi na nohou. Tečka jak má být a co se dělo předtím?

Olympic, na rozdíl od nedávného bilančního koncertu ke svým 40 letům, vybral něco méně známých zato však říznějších skladeb, aby nakonec stejně zahrál Želvu. Törr, který představil nového stálého bubeníka Radka Sladkého, navíc svůj set vyšperkoval pohostinskou účastí jeho předchůdce Pepi Cigánka (dnes mj. Grizzly), který se ke Sladkému přidal v Kladivu na čarodějnice, a Aleše Brichty v předělávce Countess Bathory. Brichta se předtím připojil i ke Škworu, s nimiž překvapivě vystřihl heavymetalovou baladu Princess, z původního repertoáru Arakainu, který se bohužel celé akce odmítl zúčastnit z důvodu vlastního pražského vánočního koncertu. Harlej, z kraje poškozen stávkující technikou, zevrubně představil své nové album Musíme se pochválit, máme auto z Mostu. Alkehol zahrál klasický průřez svou tvorbu ve kterém nemohly chybět odrhovačky jako Na zdraví, Buráky nebo Travička zelená. Debustrol, který celou show otevíral se loučil s kytaristou Martinem Volákem, který na odchodnou svým oddaným fans zahrál sólo na své tři milované kufry plné efektových krabiček.

Když odhlédnu od mizerné návštěvy a nemilého ponaučení, které všem zúčastněným První Vánoční Rockový Mejdan uštědřil, musím jednoznačně konstatovat, že to byla skvělá zábava. Doufám, že se příští ro(c)k zase sejdeme!