8. března 2002, Praha – Palác Akropilis

Ta deska nestojí za nic, hlásí po prvním poslechu debutu The Strokes kolega Petričko, aby mi o pár dnů později o tomtéž kotoučku Is This It referoval div ne v superlativech. Co se to k sakru děje? Ještě jsem neměl čas si ho pustit, tak honem k přehrávači! Za necelou třičtvrtě hodinu vím, že zas tolik jsem spěchat nemusel. Křížení nezaměnitelného odkazu Rolling Stones s nasupeným výštěkem Stooges a tyjátrovým humbukem Velvet Underground není v podání newyorských mladíčků takovým typem odvazu, jaký by mě osobně dostal do kolen. Každopádně, díky za každou podobně smýšlející partu, která drží čestnou stráž u svíce života hudebního stylu jménem rock&roll.

Předskakující francouzsko (zpěvačka a bubenice Francoise Cactus) -německé (kytarista a klávesák Brezel Goring) duo Stereo Total nepůsobilo zas tak nepatřičně, jak by se snad dalo očekávat. Pravda, elektronické pasáže tolik nemrazily a ani v sobě neměly onu jiskru jako ty od klasiků německé nové vlny. Ani taneční rytmy nebyly tak dotěrné jako od raných Depeche Mode, přesto se dav bavil a lehce pohupoval do vlastně punkově-kolovrátkových rytmů. Na těch na přeskáčku plynuly francouzsko-anglicko-německé fráze z úst zpěvule, která si skutečně kostýmek playboy-girl dovolit nemohla, a tak zůstala jen u lehce vytahaného trika s emblémem stejnojmenného časopisu. Ne nadarmo se jejich aktuální album jmenuje Musique Automatique…

Pokud se však o Stereo Total dá říct, že byli hodně imageovou záležitostí, na The Strokes to platí dvojnásob. Kde se to v nich bere? Snaží se sice vypadat cool a jako by se s cigaretami v koutcích narodili přímo na ulici, ale jak jistě sami uznáte, je to jednoduše blbost a blud. Netvrdím, že je to kalkul, na to hrají dost od srdce a od podlahy, ale posuďte sami. Základy kapely se datují do doby, kdy jádro souboru navštěvovalo jednu z nejprestižnějších newyorských soukromých středních škol, v jejímž areálu byla i prostora přepychově (jak jinak) vybavená nejrůznější hudební aparaturou. A pokud nevíte, tak jméno Casablancas rovná se od sedmdesátých let proslulá modelingová agentura Elite. Tak jak to vlastně je? Chladně nastoupili, bez průtahů a kejklí přehráli celou debutovou desku plus tři skladby navíc (Meet Me In The Bathroom, Ze Newie, When It Started), téměř beze slova se sbalili a během deseti minut už odjížděli svým černým patrovým night-linerem. Byl to hvězdný manýr, důsledek malé prodejnosti alba v tuzemsku nebo prostý fakt absence dalšího materiálu. Nejspíš všechno dohromady a ještě bůhvíco navíc. Každopádně jejich koncert trval necelou hodinu a valnou většinu přišedších fanoušků dostal na lopatky přesně tím, jaký byl, včetně ne příliš zřetelného zpěvu a zvukově dominantní rytmiky.

Já osobně na zázraky nevěřím, radši si chvíli počkám a pak se uvidí. Zatím říkám: The Strokes - ale proč ne…