Praha – Akropolis, 14. 3. 2000

Že se papírové předpoklady vždy do písmenka nepotvrdí, na tom není nic zvlášť neobvyklého, obdobné zklamání jako v případě tohoto koncertu zprofanovaných švédských atmosferistů Therion jsem však už opravdu hodně dlouho nezažil. Ještě že jsou Kanaďané Voivod onou výjimkou potvrzující výše uvedené pravidlo, tedy jistotou, která nikdy (ale opravdu nikdy!) nezklame. A že by na to po předlouhých nemocničních peripetiích zaviněných hrůznou dopravní nehodou z předloňského léta měla i právo…

Netrpělivě očekávaná trojice vesmírných psychedelistů z nejsevernějšího státu amerického kontinentu nastupuje s úderem sedmé večerní po předskokanech Flowing Tears, kteří svým pokusem o tklivý gothic/doom metal ala ”klasičtí” Moonspell spíše nudili než žhavili přítomné publikum. Nic dokonce nepomáhala ani přítomnost pohledné zpěvačky - kde nic není, ani čert nebere. Rekonvalescenti Voivod zato od prvních tónů svého emocionálního, místy až brutálně metalového a občas i záludně noisepunkového setu dávají všem fanouškům zapomenout na peripetie, jež jejich předchozí (ať už skutečné nebo plánované) zastávky v Čechách provázely. Při pohledu na moshujícho Erika Forresta, který se na náš odpolední rozhovor šoural o holi mě jímala hrůza a neskutečný obdiv zároveň – to je ďábel sám! Procitnuvší z těžkého kómatu tu dnes stojí skutečně plnohodnotně ”ready to rock”. Ještě jednou smekám a to i před zbylou dvojicí hudebních ekvilibristů Denisem d´Amourem (g) a Michelem Langevinem (ds). Škoda jen, že dost špatný zvuk nenechal vyniknout jejich umění od úplného začátku koncertu. Ten víceméně – ne však dogmaticky - kopíroval aktuální živák Lives (recenze v tomto čísle) a tak jsme si měli možnost krom jiného vychutnat i takové opusy jako třeba Project X nebo Nuclear War. Skutečné pohlazení na hudbymilovné duši za které se sluší vydatně poděkovat – to ovšem příchozím nemusel skutečně nikdo připomínat.

Dění následující však už přinášelo jen samé utrpení. Marně jsem vzpomínal na loňské téměř dokonalé vystoupení Therion podpořených skutečným živým orchestrem na holandském Dynamo Open Air festivalu, v jehož středu měl své nezastupitelné místo blok čirého nesborového deathmetalu. Čtveřice instrumentalistů v čele se skladatelem Christopherem Johnsonem totiž dnes od samého počátku svými nástroji, jimž vévodila překombinovanost kytarových efektů od prostého kvákadla až do efektní ne však efektivní vibráto, jen podbarvovala nudný konglomerát schématicky splývajících gregoriánských chorálů vytvářených přesným oboupohlavním šestičlenným sborem a studených samplovaných symfonických kudrlinek, v nichž se málem zcela utopil i takový dnes již nesmrtelný velehit jako To Mega Therion. Oproti studiovým deskám dnešní program mající za cíl především představit novinku Deggial bohužel působil neblahým dojmem křečovitého pokusu o překonání opusu magnum Theli za každou cenu, což mě u této velmi kompozičně schopné party vskutku dosti udivuje. Jednookými vladaři mezi slepými pak kromě již zmíněné To Mega Therion byly (jak příznačné…) Invocation Of Naamah, Nightside Of Eden, The Desert Of Sat, Cults Of The Shadow a Wings Of The Hydra. Nezbývá než rychle zapomenout na tento koncertní model, při němž Johnson vůbec nezpívá, a s nadějí se těšit na další studiovku. Ta by měla přinést definitivní rozřešení.