Praha – Archa, 26. 2. 2000

Irsko-Angličtí rockeři Therapy? do Prahy zavítali po roce a půl u příležitosti vydání novinkového alba Suicide Pact -You First a opět uspokojili své věrné. A odvedli při tom ještě řádnou porci poctivé muzikantské práce. Nic na tom nemění ani fakt, že Therapy? nepředvedli nic moc nečekaného a nejzajímavějším momentem jejich tuzemské zastávky tak bylo především vystoupení takřka neznámé předkapely Clutch.

Zatímco se Divadlo Archa před osmou hodinou večerní pozvolna zaplňuje, nadějná čtveřice Neil Fallon (voc), Tim Sult (g), Dan Maines (bg) a Jean Paul Gaster (ds) se do svého předskokanského setu řádně obouvá. Jejich nestrojené muzice vystavěné na klasických hardrockových riffech ala Black Sabbath, ověnčené jak klasicky rhythm´n´bluesovými feelingy tak novodobými hardcoreovými zasekávačkami made in New York vévodí nadmíru sympatický chraplák vousatého vokalisty s drsnou vizáží nekompromisního řidiče náklaďáku, který se co chvíli o hlavní slovo přetahuje právě se zručným kolegou-kytaristou, a chybí snad jen ta pověstná špetka opravdu vlastní invence. Zbylí dva hráči však taktéž nezůstávají instrumentálně pozadu, což jasně (kromě několika kratších bubeníkových sól) potvrzuje i závěrečná skoro desetiminutová exhibice, při které se pořádně dostává i na zpěvákovu foukací harmoniku. Má jediná výtka zní: mohlo to být víc nahlas!

Jak jsem již v úvodu předestřel, Therapy? nepředvedli nic, co by nebylo víceméně očekáváno (jistě, Andy Cairns měl o poznání delší vlasy než při své poslední návštěvě České republiky, mikrofony se do kotle taktéž moc často neháží a fanoušci na pódium houfně nezvou, ale to opravdu není v intencích Therapy? nic tak zásadního, aby to mohlo doopravdy překvapit). Přesto nebo možná právě proto skalní fanoušci odcházeli z tohoto koncertu tak spokojeni – ti nekriticky nezahledění sice namítali, že předloňský koncert v Paláci Akropolis, co se atmosféry týče, překonán nebyl, uznale ovšem jedním dechem podotýkali, že instrumentálně byl přebit rozhodně. Srovnávání ostatně nedalo moc práce, kromě několika novinek (např. He´s Not That Kind Of Girl, Suicide Pact – You First, Hate Kill Destroy, Ten Year Plan) totiž zazněly skoro tytéž léty prověřené skladby (základním stavebním kamenem repertoáru je, jak jinak, nepřekonaný milník Troublegum) Knives, Unbeliever, Screamager, Nowhere, Teethgrinder, Church Of Noise či Potatoe Junkie – z opravdu zásadních chyběla snad jen Diane, kterou však vhodně nahradila stejně tklivá novinka Six Mile Water. Co bonus potěšila i nenásilná coververze legendárních Stooges Iggyho Popa I Wanna Be Your Dog. A tak mi jen trochu líto přišlo, že Marty McCarrick omezil používání svého signifikantního elektrifikovaného cella na minimum, po zkušenostech s pár desítkami (h)různých zvukařů se mu ale na druhou stranu ani moc nedivím, když doprovodnou kytaru zvládá tak bravurně.

Kdo se bavit chtěl, bavil se, kdo se nudil, neměl na této akci od začátku co pohledávat.