Roxy – Praha, 14. 1. 1999

Ještě se nenarodil číman, který by mě svým hudebním umem dokázal přesvědčit, že existuje lepší ponurá kapela než staří dobří Black Sabbath. Ať si svému stylu současní zapřísáhlí modernisté říkají, jak chtějí, se svým křečovitě strašidelným gothic-, doom-, atmospheric- rock/metalem birminghamským klasikům prolínání nálad a stylů zatím prostě nesahají ani po kolena. Tolik na úvod. Takto pesimisticky vybaven jsem se vydal na koncert soudobých špiček zmíněných hudebních novotvarů … a byl docela překvapen. Tedy, ne že bych snad nějak změnil svůj výše předestřený názor ohledně kvality starého železa; to, co jsem viděl – potvrzení stylových posunů rýsujících se na posledních albech jak zahraničních The Gathering tak i domácích Silent Stream Of Godless Elegy, tj. od šablonovité psychopatické deprese a melancholie k inteligentní fůzi všemožných ”neradostných” stylů a technologií - mě ovšem přimělo připočíst další bod k dobru těmto pionýrům nenásilné novodobé ponurosti. Noví a novější, moderní a modernější.

Dvacet minut po osmé večerní rozřízne ztichlý sál několik hbitých pohybů smyčce po strunách klasického violoncella, hraničtí Silent Stream Of Godless Elegy jsou připraveni co nejlépe navnadit pražské publikum na vystoupení svých holandských kolegů The Gathering, hvězd - v tomto ranku - z největších. Šestice muzikantů (kytara + zpěv, violoncello, baskytara, doprovodná kytara, bicí, housle + zpěv) přehrává postupně většinu materiálu z aktuálního alba Behind The Shadows. Kapela podává výborné, stylově víceméně nezařaditelné, instrumentální výkony, mužský zpěv mutuje někde mezi black, death a heavy metalem, ženský je naopak panensky čistý. Fanoušci reagují skvěle. Výběr předkapely se tentokrát opravdu vyvedl.

Avizovaní Němci Sculpture nedorazili, přestávka mezi jednotlivými vystoupeními se tak nepříjemně protahuje na hodinu. Před pár okamžiky odbila desátá hodina večerní, na pódium přicházejí The Gathering. Mužská (instrumentální) část kapely zůstává stát v pozadí, zpěvačka Anneke van Giersbergen si sebejistě stoupá na žlutě nasvícenou forbínu. Stačí jediná vteřina, stačí aby Anneke jen pootevřela svá smyslná ústa, a už má celý dav v podpalubí ve své moci. Celé vystoupení se nese na vlně nesmírného (místi až trochu nepřirozeného) positivismu, ta tam je někdejší skepse a deprese. Jakákoliv brutalita či agrese nepřipadá v úvahu. Bolest a žal jsou kompenzovány nadějí a láskou. Playlist stojí jednoznačně na posledním – zvukově značně novátorském – album How To Measure A Planet?, výraz kapely je (ve srovnání se předchozími vystoupeními u nás) dost netypický; mnoho samplů ubírá práci bubeníkovi i kytaristům, hlasový projev Anneke naopak ještě více vyniká. Občas to sice na pódiu vypadá jakoby tu dnes vystupovala Anneke van Giersbergen & její doprovodný band The Gathering, když ovšem Holanďané zavzpomínají na dřívější alba, např. klasickými skladbami Always nebo Nighttime Birds, stává se Anneke i se svými blonďatými dredy opět nedílnou součástí souboru a naopak. Přidává se čtyřikrát, při jednom z přídavků bere dokonce sama Anneke do ruky akustickou kytaru.

The Gathering se za poslední dobu dost změnili, říkat tomu ale ”vyměknutí” by bylo velmi účelové. Instrumentální výraz souboru se prostě omezuje a upozaďuje, aby mohla Annneke ještě více vyniknout. Každému, co jeho jest.

František Kovač