V půl desáté se scéna zalije rudým světlem. Po brutálním, čistě instrumentálním, intru konečně přicházejí SLAYER, aby definitivně zaplašili noční můru jménem SOAD. Tito poslední pravověrní thrashmetaloví titáni stojí na pražském jevišti již podruhé. Ale dost oslavných úvodů, náčelník Araya totiž vykopal válečnou sekyru a se svou družinou se vydává na zteč. Zvuk je sice klasicky poznamenán klasickou halovou tříštivostí, ale to nic nevadí. Evil Has No Boundaries. Jeffovi majestátní kytarové linky podporované v dvojblok Kerrym (a naopak), úderná rytmická sekce Araya – Bostaph a k tomu všemu ještě Tomův nezaměnitelný vokál, to jsou typické atributy Slayer, kapely, která se naštěstí rozhodla táhnout svou thrashmetalovou káru pořád dál. Stain Of Mind. Hala je bohužel zaplněna jen asi z osmdesáti procent, z toho si ovšem nic nedělá první odvážlivec, který na rukou ostatních fans pluje kotlem. Die By Sword. A další porce poctivé metly bez nepatřičných trendových kudrlinek. Při různobarevném nasvícení (červená, zelená, modrá) obličejů jednotlivých muzikantů na jednobarevném pozadí (také č, z, m) se prostě chcete bát. Captor Of Sin. Excelentní kytarové plochy podbarvené strojovými bicími a bublající basou. Araya řve do mikrofonu ze dvou centimetrů vší silou. In The Name Of God. Novinkami prošpikovaný průřez staršími alby musí potěšit každého příchozího. Scrum. Říká se, že Araya toho mezi jednotlivými štychy moc nenamluví - nevěřte tomu, občas prohodil i celou větu… Abych nezapomněl, hráli se i Hell Awaits, War Ensemble, Dead Skin Mask, Chemical Warfare nebo Seasson In the Abyss. Samozřejmě došlo také na ”baladu” Gemini. Dvacet minut před jedenáctou Slayer poprvé odcházejí z pódia. I když hala moc nebouří, přidávají se dvě očekávané skladby Mandatory Suicide a Angel Of Death. Ještě pár suvenýrů pro fanoušky v podobě několika paliček a trsátek a už kapela mizí v zákulisí nadobro.

Slayer dokázali, že jsou právem považováni za poslední pravověrné členy tzv. velké metalové čtyřky, protože ani o píď neuhnuli z nastoupené thrashové cesty. Co byste od nich chtěli víc?

František Kovač