Praha, Sky Club Brumlovka. 24. 1. 2000

Málokdy si pořádající agentura pohraje s nervy a orientačním smyslem fanoušků tak, jako Interkoncerts v případě tohoto pražského vystoupení Queensryche. Původní místo konání – stařičký Zimní stadion na vltavském ostrově Štvanice - bylo totiž během posledního týdne před konáním koncertu zaměněno hned dvakrát. Nejprve za o něco mladší ”zimák” - Malou Sportovní halu na holešovickém Výstavišti a doslova na poslední chvíli za kapacitně nejmenší a zvukově zřejmě nejnevhodnější (stadiony jsou sice akusticky šílené ratejny, ale vyhulený zvuk – zvukař tlačil šavle nesmyslně nahoru jako by pracoval s decibelisty typu Motörhead, AC/DC nebo Manowar - se v nich alespoň tolik netříští) Sky Club Brumlovka, známý spíše vyznavačům alternativních sportů a hudebních stylů než rockerům-fajnšmerkům. Je na bíledni, že nemalou zásluhu na této bojovce nese malý zájem publika, tak zavedená agentura jako Interkoncerts však s něčím takovým musí počítat předem.

V tuzemsku víceméně neznámá americká předskokanská trojice The Tea Party přijela prezentovat svůj novinkový disk Triptych a svým vystoupením nastolila stejnou otázku jako předkapela Dream Theater na jejich posledním evropském turné Tiles (viz RR1/00) a sice zda má být soubor uvozující vystoupení hlavních hvězd papežštější než samotný papež, což v tomto případě znamená progresivnější, ambientnější a umělečtější zároveň. Soudě podle divácké odezvy, zní odpověď víceméně jednoznačně ne – na podobné entrée totiž musíte být připraveni. Skutečně, kdo z příchozích (vzhledem k nezavedenosti trojice Jeff Burrows, Stuart Chatwood a Jeff Martin u nás) čekal, že zrovna před Queensryche, kteří platí za jeden z nejzásadnějších art-hard-rockových souborů uslyší démonickou symbiosu moderních tanečních breaků a beatů s klasickými bicími, etnickým sytárem, akustickou i elektrickou rockovou kytarou a častěji samplovanou než živou basou? Každopádně se v případě The Tea Party jednalo o příjemné překvapení, jelikož na živo dostal nevýrazný a nezáživný studiový materiál opravdu energií překypující kabátek.

Naopak nástup hlavních hvězd je o poznání sofistikovanější až rutinérský. Zpívající ”šampónek” Geoff Tate přichází na scénu jako poslední po několikaminutovém světelnou show vybarveném intru uprostřed tradičního otvíráku Revolution Calling, oděn do slušivých tesilek, obtaženého trika, vikslajvantového sáčka a černých brýlí (nemít nadmíru nestandardní hlasové vybavení mohl by alespoň fotit pro dívčí časopisy…). Play-list je logicky - jelikož se jedná o vůbec první vystoupení Queensryche u nás – sestaven jako průřez celou kariérou souboru se samozřejmým přihlédnutím k opusu magnum Operation: Mindcrime z roku 1988 a aktuálnímu výlisku Q2K, zaznívají však i zavedené hity z alb ostatních – necelá pětistovka diváků tak postupně vyslechne například Falling Down, Liquid Sky, When The Rain Comes, I Don´t Believe In Love, Jet City Woman, Walking The Shadows nebo jako jeden z přídavků Eyes Of A Stranger. Na brilantní souhře souboru, který nedávno prodělal zásadní personální změnu, když velkého šéfa u kytary Chrise De Grama nahradil novic Kelly Gray, je vidět nejen nadrilovanost, ale i nestrojená radost ze hraní. Proto trochu křečovitě působí jak občasné zbytečné přetvařování se ve stylu ”my děláme velké umění”, tak čekání na potlesk po každé skladbě, které ovšem převážně řídí frontman Tate, jež ovšem podobné manýry rozhodně za potřebí také nemá – silný v kramflecích je jak v romanticky mámivé, tak rockově bouřící poloze, jež mistrně kombinuje bez sebemenšího zaškobrtnutí. Škoda jen, že nedošlo – až na jednotlivá nástrojová sóla - na žádnou větší společnou improvizaci, to byla ovšem daň prvnímu vystoupení, kterým chtěl soubor především napravit své manko na účte návštěv v České republice. A to se jim vydařilo znamenitě.