Liberec, 16. 10. 1998

Pražský výběr se pomalu dostává do pozice zahraničních umělců, kteří k nám zavítají jednou za uherský rok. Dnešní koncert je totiž první po téměř tříleté odmlce. Obecenstvo s neurčitým věkovým průměrem se v libereckém Domě kultury (klasická stavba z bolševických dob, kterých jsou po republice stovky) schází přesně na čas. Přichází tak o pohodovou swingovou muziku, linoucí se z  reproduktorů před vystoupením předskokanů.

19:40, intro v podobě předělávky Havelkovy reklamy na firmu Orion (“Stačí jenom krok a už je tu Čok, ČOK, ČOK!!!”, uvádí předskakující Delirium. Kapela, ač notně oslabena plochým zvukem, dává jasně najevo, co má na srdci. Antidepresivní odrhovačky jako Delirium Tremens, Vykropím si kedlubnu, Braň českou zemi nebo Holky rohypnolky správně rozpohybovaly (horskou zimou) ztuhlé příchozí.

Po elektronické verzi Ach jó, jak já jsme línej nastupuje na scénu Pražský Výběr. Je 20:15. Následuje obdobně novátorský remake skladby Ženatej, při níž se před Krišpínovou bicí soupravou objevuje dvojice tanečníků. Na řadu přichází Snaživec a první Čombeho kytarové sólo par excelance. (PV si prostě může dovolit zařadit tříminutové sólo do první řádně odehrané skladby…). Michael Kocáb se po jevišti pohybuje v černé košili, černých kalhotách, černém křiváku, černých brýlích a sytě žluté paruce se sestřihem ”na ježka”. “Vlasů už moc nemám, tak to jistí paručka, Vilém jí má sice taky, ale ten to nepotřebuje” vysvětluje posléze Kocáb. Olda je přítel můj a kapka boogie. Když staré věci, tak jedině nově. Po Magdaleně v rytmu ”régé” Michael brilantně odpovídá na reakci jednoho diváka (hrajte, sakra, starý věci) “Jó, to my bysme taky rádi, ale vono to nejde. Ale jak tak na tebe koukám, máš už to blíž k rakvi - tak ti musíme pořídit ještě nějaký nový zážitky…” Následný Joker a měděná hlásná trouba v Kocábových rukou je jasným argumentem. Aeroplán už Michael zpívá v sedě od soupravy keybordů, v mezičase tančí po jevišti stylem, ”jako by ho kousla tarantule”. Pražákům je hej v techno-rytmu zpívá Vilibald skutečně nezaměnitelně. Při následném Nekonečném mejdanu odhazuje Kocáb paruku, instaluje si na hlavu ručník a pokračuje v taneční exhibici s půl druhého metru dlouhou ”trubkou”. Tatrman a opět Pavlíčkovo boogie. Na václavským Václaváku – alternativní verze s perkusemi.

Náhle se vše zastavuje, proud energie utichá. Doprovodní hudebníci odcházejí, Kocáb uvádí rómskou zpěvačku Věru Bílou, coby hosta skupiny. Při následném Pánovi výtahů však Bílá ”nevychytává” improvizace pánů muzikantů a zpívá absolutně mimo. Dalším hostem je Emanuel Kamil Gott, který hostuje v Chvastounovi. Je to, oproti předchozímu číslu, naprostá bomba. Škoda jen, že Čok přišel o dva svébytné party…(k všeobecné škodě –pozn. fk) Předěl tvoří další elektronická předělávka Aeroplán. Přes pódium prochází člověk s cedulí “Klobouky a kabáty”. Tož vem to ďas v původní bigbítové verzi dostává diváky ”zpátky”. Přes pódium prochází člověk s cedulí “Kabáty dolů”. Paradoxně (?) následuje Ženatej s hutným elektronickým spodkem. Ach jó, jak já jsme línej, Pavlíčkovi padá velký bílý plyšový cilindr přes oči (až na ramena), Čombe však nepřestává hrát. Potlesk. Debilizace, další porce elektroniky. Začínají to být čím dál tím víc pouze zajímavé zvuky, než muzika. Většina přítomných neví, která bije (doslova). Přes pódium prochází člověk s cedulí “Stará dobrá bramboračka”. Komu se nelení, tomu se ženění, Kocábovi se zpěvem vypomáhá perkusionista Jiří Tomek. Při Člověku bez talentu Kocáb opětovně vyniká se svými klávesami a samply. Na řadu přichází téměř ”klasicky” zahraná Zubatá, dav pod scénou ožívá. Michael s bílou rukavicí na pravé ruce vůbec nevypadá jako M. Jackson. Závěrečné ochutnávky z posledního alba tvoří Stín a Melem nemelem, všechno semelem. 22:20, závěrečná představovačka a první odchod ze scény po dvou hodinách skutečného představení. První přídavek Hrabě X uvádí Klaudovo minisólo – jediné co zatím doslova chybělo. Improvizuje se skoro deset minut, druhý odchod. Posledním přídavkem je skutečně původní (!) verze Na václavským Václaváku, ovšem už bez Kocába.

Pražský výběr se loučí s Libercem, byla to zatraceně neobyčejná jízda – skutečná MODERNÍ hudba. Kdo čekal něco jiného, asi bedlivě neposlouchal alba Běr a Tango Ropotámo… Kdo hledá, najde – ať se to komu líbí, nebo ne. Koncert roku, hudebníci roku. No comment!