Akropolis – Praha, 17. 11. 2000

Signifikantní to datum. Nebýt Listopadu a Sametové revoluce vůbec, šance, že by kapely jako Plexis v této zemi vydávaly oficiální nosiče, by byla menší než mizivá. O možnosti pozvat si co regulérní hosty a kmotry v  jedné osobě imperialistické živly zpoza kanálu La Manche by pak bylo uvažováno přímo jako o absurdní. Tak si to hlavně uvědomme a slavme a bavme se! Máme totiž zase jednou co.

Prvním gratulantem byl ”country-punker” TV SMITH. Někdejší člen klasické sestavy The Adverts, party která mělo do dění okolo památného roku 1977 také co říct. S nefalšovaným punkovým drajvem (i image) ze sebe vyřvával nejen své sociální frustrace pouze za doprovodu akustické kytary. A dělal to setsakra dobře, až se mi srdíčko ozvalo. Co víc, v okamžiku, kdy se produkce začínala díky absenci doprovodných nástrojů stávat hudebně monotónní (neplatí na texty, ty osobitými myšlenkami a názory sršely) zapnul Smith malinkatý sequencer schovaný za odposlechem a bylo po žížalkách. Kdo zaplněnou Akropolí vykřikoval cosi jako “Fuck off country!”, nepochopil, bohužel, vůbec nic.

Hlavním bodem programu pak byl samozřejmě koncert samotných PLEXIS, kteří poté co oslavili patnáct let své existence nahráli zbrusunové album Už mi to kroutí nohy (Globus), jež fanoušci měli možnost zčásti ochutnat už při letních festivalech. Novinkou byla přítomnost DJ Victoriuse, který během koncertu scratchoval přímo do živě hraných skladeb (škoda, že nebyl moc slyšet i během pauz). Kromě klasických pecek zazněla samozřejmě i řádná porce novinek ze zmíněného disku, který přímo na pódiu vlastnoručně zalil zpěvák poté vystoupivších U. K. Subs Charlie Halper. Byla to pohoda, byla to zábava. Co víc?
Setlist: Manyžer, Mejdan v ulicích, Sid Vicious byl nevinej, Už toho mám dost, Pidilidi, To, Los Vobos De Mucha, Šlehačka do držky, Půlnoční rebel, Už mi to kroutí nohy, Špek, Tralala Song, Magor Eda, Marihuáš, Svět jsou jen bary, Camambre.

Jako zlatý hřeb večera vystoupali na scénu Paláce Akropolis ji zmínění svěží staříci U.K. SUBS, aby všem nafintěným a načančaným neopunkerům, lačně a bezostyšně vysávajícím kořeny stylu za mrzkými účely, ukázali, zač je toho řádně potetovaný loket. Nasazení nadměrné věku, jízda po vlastní koleji, žádné kostýmy, ale životní přesvědčení a image. To byla pořádná facka! A dobře tomu tak. Punker je totiž opravdu ohrožený druh.