Když kapela nedorazí fanouškovi přímo pod nos, musí alespoň pisálkové vyrazit na cestu a splnit svou svatou povinnost, totiž podat zprávu. Jaké štěstí, je-li novinář souboru zároveň, přes svou (ne)strannost a (ne)závislost, nakloněn…

Berlínská CollumbiaHalle, co do kapacity, v klidu snese srovnání s pražskou Brumlovkou, zvuk se tu však podává v kvalitě nezměrně lepší. Tuto skutečnost sice nepotvrdila produkce prvních předskokanů, neo-blackových atmosferistů SATYRICON, takto černého koně samotného Phila Anselma, ovšem čas nám nechal vidět, respektive slyšet. Především klávesy obsluhované pohlednou ženštinou totiž byly zprvu utopeny pod nánosem hutných, často od sebe téměř nerozeznatelných, kytarových ploch. Fakt, že Satyricon jsou skutečně jeho favority, Anselmo potvrdil i při poslední skladbě těchto Skandinávců, jejíž refrén odeřval spolu s hololebým frontmanem.

Následná akvizice z kalifornského Města Andělů POWERMAN 5000 už měla zvuk o poznání lepší, leč předváděná produkce ho potřebovala daleko méně než set předcházející. Šlo totiž o jednoduchou, bubblegumovou záležitost - elektronikou stříknutý punkrock s mírnou příměsí hard coru, podpořený space punkovou image. Zábava především, dvacet minut čistého času by ovšem bohatě stačilo.

Nástup PANTERY kromě zametení (!) pódia předznamenalo především odkrytí baterie zadních reproduktorů originální značky Randall táhnoucí se přes celou šíři pódia, v jejichž středu trůnila bicí souprava šátkaře Vinnie Paula. Ihned po intru které obstaral fragment nejmenované prastaré rock´n´rollové vypalovačky se na pódium vřítila trojice Dimebag Darrell (g), Rex Brown (bg) a Phil Anselmo (voc) (Vinnie už byl na svém místě usazen při intru) oděná v neodmyslitelné plandavé kraťasy kapsáče. A nebyl by to ani Anselmo, vykutálený klon Jima Morrisona a Charlese Mansona, kdyby nezpražil poskakující obecenstvo nějakou ostrou a dobře mířenou průpovídkou. Ta úvodní zněla “Nehopsejte tady jak banda teploušů a koukejte to pořádně rozbalit, jinak snad ani nebudem začínat…!!!” Reakce fanoušků byla samozřejmě jediná možná. Phil si spokojeně odplivl a show mohla začít. Yesterday Don´t Mean Shit jako regulérní otvírák a zároveň první ochutnávka z novinky Reinventing The Steel. Při následné Hell Bound už vokály zpívají rozdovádění členové road crew. Takové šílené tempo texaské čtveřice nasadila. Dobře ovšem věděla proč. Podpódiový kotel se roztahuje do dobrých dvou třetin sálu. Nemá cenu vytrhávat jednotlivé skladby, protože celý program nakompilovaný jak z prastarých tak soudobých nosičů tvořil neskutečně jednolitý celek a to i přes to, že si Pantera vybrala několik time-outů, během nich se ovšem fanouškům podávalo – samotnými muzikanty a přímo z pódia - něco málo k napití (pivo a whiskey). Za zmínku snad jen stojí, že z novinky ještě zazněly skladby Goddamn Electric a Revolution Is My Name.a finiš obstarala předělávka skladby Teda Nugenta, jíž mají na svém playlistu i staříci Motörhead – Catch Scratch Fever. Neskutečná chuť do živého hraní a čert ví z čeho pobraná energie, to je Pantera v životní formě. A recept na perfektní strávení večera ala Phil Anselmo: Neutuchající proud chlazeného piva, nějaký ten hlt pravé whiskey, na klíně pěkná ženská a prsty… no, však vy už víte kde.