Lucerna – Praha, 19. 12. 1999

Legenda legend českého bigbítu a populární hudby vůbec Olympic, která za necelé tři roky oslaví neskutečných čtyřicet let své existence, patří k tomu málu vyvolených elektrifikovaných bandů, jejichž skladby doslova zlidověly a staly se nedílnou součástí tuzemského folklóru. Podobně nedílnou součástí oslav adventu se stal olympický vánoční koncert v Mekkce domácího rocku a rollu, pražské akustice zrovna dvakrát nepřející předválečné ratejně Lucerna. Ač nebyl tentokrát sál zcela zaplněn, byli příchozí svědky velmi vydařeného, byť trochu dýchavičně se rozjíždějícího koncertu.

Ten začal netradičně, předkapelou pocházející z Jandovi produkční stáje, dívčím souborem nevalné kvality The Apples. Slečny nastoupivší v různobarevných parukách a na jejich postavách nikterak křiklavě sexy vypadajících minišatičkách totiž během přidělené pětadvacetiminutovky dokonale popravily rock´n´roll přelomu 50. a 60. let. Kdejaký na zdejších plesech účinkující šraml odvádí po desáté večerní tyto standardy přesvědčivěji. Nejdříve si The Apples zahráli nepochopitelně na hvězdy a svůj stanovený příchod na scénu zdržely o deset minut, aby pak na pódiu toporně a bez valného slova proneseného v dost dlouhých pauzách mezi skladbami odvedly svůj ze značné části bohužel převzatý repertoár (vlastní skladby alespoň tak netahaly za uši) a nakonec odkvačily do zákulisí vyprovázeny decentními projevy nespokojenosti (na Olympic přece jen nechodí tolik ortodoxní fanoušci…). Pokud lze vůbec něco tomuto kvartetu s přivřením oka pochválit, tak docela vhodné sladění barev vokálů. To je ovšem zatraceně málo…

Hlavní hvězdy večera začali svůj set sáhodlouhým intrem doprovázeným světelnou show přecházejícím pozvolna v titulní Karavanu, jejíž rozjezd byl okořeněn špetkou pyroefektů, v jejichž záři si bylo možno poprvé naplno vychutnat dobře řešenou scénu korespondující s obalem aktuálního alba – bicí a klávesy umístěny na stylizované duně hned vedle obřího kaktusu, na níž křepčila trojice figurek (Ferda Peroutka byl ušetřen) v beduínských převlecích. Sice to trochu zavánělo křečí, přemítal jsem zda to mají ti staří bardi zapotřebí, jak jsme se ale na pozdějším rautu shodli, dneska je holt potřeba dělat show a hlavně – v čas s ní umět přestat (kdo by taky v těch těžkých hábitech vydržel celý koncert…) a vrátit se do tradiční víceméně důstojné role živoucích detailně sehraných legend nenuceně rozdávajících svým hraním radost. Dramaturgie byla chytře postavena na třech navzájem se doplňujících styčných bodech: novinkách z  Karavany, nejznámějších skladbách z této dekády a desetiletími prověřených flácích (ty samozřejmě zabíraly nejlépe a některé i příjemně překvapili – například doslova heavymetalově vyvedený Kanagom). Zde je jejich přehled: Ajajajaj, Jednou, Šílený zvon, Osmý den, Květinové dítě, Děťátko (na housle hostuje Petr Přibyl), Možná nejsem IN, Láká mě láká, Jako za mlada, Jsem tak línej, Bejval jsem, Múza co mě volá (zpestřená přítomností dívčího dudáckého kvarteta), Písečněj červ, Jen tak se loudám, Dávno, Kanagom, Otázky, Želva, Okno, Dědečkův duch, Dej mi víc své lásky. Občas se sborově zpívalo, občas tančilo (zejména když se na ságo přidal tradiční host Boriš Secký), po každém kuse zaslouženě tleskalo. Vyžádání si přídavků proto nedalo moc velkou práci – “Lucerna nás holt na hraní vždycky nažhaví…” a tak se fanoušci s hlavami zapadanými konfetami, jejichž příval měl přijít až na samé finále dočkávají ještě několika nesmrtelných skladeb jako Jasná zpráva, Vlak co nikde nestaví či Slzy tvý mámy.

Spokojení odcházeli všichni, diváci byli svědky dalšího velmi dobrého koncertu své oblíbené kapely, muzikanti si zase zahráli před nezaměnitelnou kulisou bouřící Lucerny. Co si po tolika letech přát víc?