Lucerna – Praha, 3. 11. 1998

Nejdéle fungující česká rocková kapela, skuteční klasici žánru, Olympic, už nějaký ten měsíc kroutí svou šestatřicátou sezónu, leč výroční koncert k hranatému jubileu 35 let existence se odhodlali udělat až dnes. Že by nebylo co slavit? Nesmysl!

Našlapaná Lucerna vítá legendární čtveřici deset minut po sedmé večerní. Janda hrábne do strun, nasadí k první předehře a už letí všechny ruce nahoru. Otevírá se zkazkou o sedmi statečných z posledního alba Brejle. Lucerna rezonuje bouřlivým aplausem. Následuje Člověk jeskyní z předposledního alba Dávno z roku 1995. Džango je zjevně nadšen naplněnou mekkou českého bigbítu. “Jsem rád, že se na nás přišli podívat i ti, kteří v době našeho vzniku ještě dávnou nebyli na světě…” . Další písnička je také z Dávna, má jí ovšem na svědomí klasický autorský tandem Janda – Chrastina, Jednou. Na ságo přišel zasólovat Láďa ”Boryš” Secký. Šílenej zvon a opět Brejle. První vzpomínkou na minulost je Osmý den z května 1980. Lucerna nadšeně tleská. Květinové dítě a Giordano Bruno opět vracejí diváky do současnosti; poslední dvě alba byla vůbec v průběhu celého koncertu představena velmi detailně. Prvním hostem je člen klasické sestavy Olympiku z  let šedesátých Láďa Klein, který trošku stydlivě odehrál a odzpíval (za doprovodu současné sestavy) Bláznivého Kikiho. Léta nezpívání jsou samozřejmě vidět, navíc kytara není naladěna zrovna nejlépe. Ale nevadí, hlavně že Láďa přišel slavit. Druhým hostem, který následuje bezprostředně po Kleinovi, je Jan Antonín Pacák, zvaný Jeňýk. Skvěle vystřihl ”svou” Bon soir mademoiselle Paris a vynutil si tak frenetickou odezvu publika. Byl naprosto bezkonkurenční, smekám před vámi, pane Pacáku! Třetími hosty jsou taktéž legendy, pražští thrashmetalisté Arakain. Dávají k lepšímu urijášskou Slečnu závist, která je - jak Brichta trefně připomíná - o sedm let mladší než Olympic. Blok hostí zakončuje teplický Kabát s předělávkou jednoho z prvních olympických hitů (rok 1965) Dej mi víc své lásky. Oslavenci se vracejí na scénu v doprovodu zástupců hudebního vydavatelství Supraphon, kteří jim předávají diamantové (!) desky za statisíce prodaných dvojalb The best of Olympic. Ocenění přebírají kromě členů současné sestavy samozřejmě i Pacák, Chrastina a Klein. Za nepřítomného Petra Hejduka přebírá ocenění jeho syn, za Mirka Berku - který už hraje na piáno r&r jenom svatému Petrovi - bohužel nikdo. Po tomto slavnostním ceremoniálu se Jako za mlada a Nejlepší parta mého života hodí opravdu výtečně. Dvěma skladbami je poté připomenuta i Jandova sólovka. Další Olympickou věc Jen tak se loudám předznamenává Valentovo keybordové sólíčko. Kapela šlape skvěle, Janda zpívá svým neopakovatelným způsobem a ještě u toho laská obouruč jednu strunu za druhou, Broumova levačka neúnavně pulsuje po hmatníku, zatímco pravačka dole drhne dráty, Peroutka neomylně masíruje blány a Valenta mistrně střídá klaviatury. Dávno, Kanagon, Otázky, Dej mi víc své lásky, Dědečkův duch, Želva. Exkurz do rock and rollové minulosti končí nepodařením pokusem kapely o odchod do zákulisí ve 21:10. Prvním ”přídavkem” je Jasná zpráva. Druhý pokus o odchod je už úspěšný, návrat ovšem následuje promptně. Dynamit je zatraceně rychlá stíračka. Další odchod a příchod, Slzy tvý mámy. Znovu odchod a příchod. Janda: “Máme to tu pronajaté do dvanácti a když budete chtít, zaplatíme klidně i pokutu.” Vlak co nikde nestaví, opět razantní r&r. Následuje už opravdu poslední odchod, příchod a něco ”na dobrou noc”. Lucerna tleská ještě hodně dlouho. Olympik si to totiž zaslouží.

Doufám, že až budu za nějakých dvacet let chtít vpravit svého syna do českého bigbítu, budu ho moci vzít na Olympic. Lepší učební pomůcky totiž u nás není…