Kunstpark Ost. – Mnichov, 3. 9. 1999

Když mi byla labelem Sony Music/Bonton nabídnuta možnost výjezdu na mnichovský koncert největších hvězd tzv. ”neopunku”, amerických přestárlých výrostků The Offspring, moc dlouho jsem neváhal – zajímalo mě totiž, zda jsou tito pozvolna plešatící třicátníci i v zemi našich západních sousedů obdivováni především mladší generací teenagerů, kteří o původním významu slova punk ”něco” slyšeli tak maximálně od svých rodičů, protože ono magické léto sedmasedmdesátého si jednoduše ještě hráli v uhlácích na horníky. Hned na úvod zodpovědně prohlašuji: je to tak. Navíc dobré dvě třetiny obdivovatelů Dextera & comp. tvoří vnitřně rozpolcená pozvolna dospívající děvčátka, která už moc nebere pseudosexuální uhlazenost primitivních hvězd pop (s)hitparád typu Backstreet Boys, ale naopak je pozvolna začíná zajímat (opět ukrutně pozlátkový) ”nefalšovaně opravdový” drsný svět, jaký jim ve svých komerčních pseudoromanticko-sociálních vizích představují právě The Offspring. Proto taky spoluúčinkující punková legenda Joe Strummer (The Clash) se svým doprovodným ansámblem The Mescaleros nemohl sklidit bouřlivé ovace – nebyl většinou pochopen … byl totiž až moc realistický.

Celý program v pekelně industriální prostoře mnichovského Kunstparku (pódium je postaveno na mírně rozkopaném prostranství mezi dvěmi oprýskanými továrními halami) zahajují australští dorostenci SILVERCHAIR se svým pop/rockem tu a tam vylepšeným nějakým ostřejším psychedelicko-grungeovým riffem made in Seattle. Jsou to sladcí hošíci, jimž jejich zhýralecko-tvrďáckou pózu mohou baštit jen výše zmíněné skoroslečny. Podle toho taky vypadá odezva – pištění trhající ušní bubínky doprovázející každý Johnsův pseudoideologický výlev (semlel např. dohromady křesťanství, satanismus i nacionalismus). Jediné, co mě při jejich setu představujícím především aktuální výlisek Neon Ballroom alespoň trochu baví, je trhaný pódiový pohyb zmíněného zpívajícího kytaristy; chvílemi vypadá, jako by mu jeho nablýskaná šestistrunka probíjela. Abych citoval kolegu Petrička: cucáci hrají rock. Později jsem zaslechl cosi o tourbusu obleženém cca dvanáctiletými fanynkami s rovnátky, obnažujícími své nicotné hrudníčky počmárané nápisy typu I love… No, už Lemmy kroutil hlavou nad těmito ”jailbait” fanynkami.

The Mescaleros překvapují přihlížející už při stavění aparátu – skoro třetinu pódia zabírá spolu s bicími percussionová sekce. Aby taky ne, když Joe Strummer se svými novými spoluhráči hraje to nejtradičnější reggae, jaké si dovedete představit. Divíte se? Vždyť tento v mnohém taktéž nonkonformní styl byl v kurzu právě v době, kdy se rozjížděl ještě více kontroverzní punk; už proto byla provázanost jednotlivých uměleckých skupin značná (a Joe se opravdu nikdy neostýchal vyjádřit svým rastamanským přátelům podporu, bojovali přece za stejnou věc). I proto se baví většinou jen pamětníci. Když si však jeden mládežník začne krátit dlouhou chvíli házením odpadků po baskytaristovi, Strummer se neudrží a absolutně plynule – bez jakéhokoliv tempového zaškobrtnutí – nechává původní text textem a volně přechází do neopakovatelného londýnského cockney: co ty vymaštěnče/víš vůbec, jak se fachá s automatickou pračkou?/co?/kdo ti dělal dneska snídani, chudáčku?/maminka?/ no tak, kde máš ňáký kumpány?/seš ňák zticha. Decentní potlesk starších ročníků ze zadních řad na sebe nenechá dlouho čekat. Joe pokračuje: díky/vy víte, na rozdíl od těch tupounů tady vepředu, odkaď pochází jejich (myšleno The Offsping –pozn. fk) styl. Žádná odpověď z podpalubí, tak Joe pokračuje: čéče, víš ty vůbec, kdo já sem/já sem začínal s vopravdickym pankem z kerýho čerpaj ty tví Offspring/co ty víš, co je to anarchie, ty čůráku!!!. Mám radost, Joe Strummer je stále ještě rebel – a to hned z několika příčin. Dnes večer je jasně nejlepší.

Po hodinu a půl dlouhé technicko-taktické pauze se konečně rozeznívá playbackové intro amerických headlinerů a školačky v prvních řadách začínají postupně omdlívat. Zvuk je, na to, že se přímo před vystoupením zvučilo dobrou třičtvrtě hodinu, přímo katastrofální - jako kdyby byl mono. Časem se sice ”stereo” kvalitu podaří vyrobit, ovšem pouze při kompromisu cca polovičního výkonu PA. Jako byste stáli za sklem. To však pranic, všude okolo mě dovádějícím germánům, nevadí; takhle nějak si představuji první klubové koncerty The Beatles, kdy ti rozumnější fanoušci přes ukrutný jekot všech ostatních díky pofidérním reprobednám neslyšeli ani jeden celý tón. Davové šílenství non plus ultra. Co na tom, že začali tuctovým rádobysólem na bicí, hlavně že už stojí na pódiu. Největší šok mi však způsobuje Mr. Holland: v levém uchu má odposlechové sluchátko, prý punker, pchá! Jsem ovšem zřejmě jediný komu to vadí, no nic, každý má právo na svůj vlastní názor – využít ho ale nemusí, právo není povinnost. Dexter s Noodlesem křepčí společně po pódiu a rozdávají úsměvy na všechny strany, v jejich projevu chybí jakýkoliv (byť náznak) projev agrese, už proto jednoduše nejsou punks. Intermezzo, kdy je na setmělé jeviště postavena pětice patřičně oháknutých figurín představujících cukrouše z Backstreet Boys, do nichž posléze Holland zběsile mlátí baseballovou pálkou patří totiž do kategorie ”ha-ha-show”. Méně milým překvapením je pak použití hasičské hadice před přídavkovým blokem, která bez problémů dostříkne až ke zvukařské věži. Mokří jsou skoro všichni, necelé čtyři tisícovky diváků se na přední polovinu plochy hlediště totiž - nic zlého netuše - v pohodě naskládaly. Jelikož ale došlo na všechny velké hity jako např. Smash, Pretty Fly či Why Don´t You Get A Job jsou fanoušci rozhodnuti toto extempore svým oblíbencům odpustit, není zas tak velká zima…

Díky tomuto výjezdu jsem měl možnost v praxi si ověřit názor hlásající, že kapely typu The Offspring jsou z ”ideologického” hlediska rozhodně vhodnějšími vzory pro dnešní teenagery než třeba The Kelly Familly – mohou je prý lépe dovést k prazákladu muziky. Tento názor je, dle mého mínění, vzhledem k chování většiny, scestný – vždyť ikona jménem Joe Strummer byla (právě onou většinou) vypískána. Tenhle koncert byl pro mě velmi cennou zkušeností.