11.–13. 8. 2000, Terezínská kotlina

Sedmý ročník největšího z nejtvrdších tuzemských festivalů, jenž v záhlaví hrdě nese celosvětově proslulou značku Dynamo, provázely od začátku samé organizační problémy a zmatky. Vlastně by se dalo říct – jako většího a staršího holandského bratříčka. Finanční problémy, obměna headliners na poslední chvíli, redukce na pouhé jedno pódium, mizerná návštěva, nevalná kvalita dalších účinkujících a téměř nulově aktualizovaná promotion nakonec vyvolaly otázku, zda litoměřická přehlídka vůbec přežije do dalších let.

Z původně slibovaných zahraničních hvězd Tiamat, Destruction a Immortal nakonec dorazili jen posledně jmenované skandinávské kreatury, z náhradníků Saxon-GO, Crematory a Krokus pouze ostrované. Nejnosnějšími se tak stala především vystoupení – alespoň co se pátku a soboty týče – domácích souborů. S reportem z neděle nemohu sloužit, jelikož mi pořadatelé nezajistili řádně dohodnuté a přislíbené ubytování…

Krabathorský trucpodnik Hypnos mé pesimistické očekávání bohužel nepředčil. Předvedl velmi rozpačitý výkon, jemuž na síle nepřidal ani velmi špatný zvuk. Bruno a jeho hoši (jak výstižné pro nejen vizuální atmosféru v souboru) odehráli několik nových nepříliš výrazných skladeb z aktuálního debutového miniCD i připravované prvotiny In Blood We Trust, z jejichž průměru vybočovala jen neotřelá sága Love Song věnovaná tuzemské metalové stálici Arakain. Root poté naopak svižně a zlehka během více jak devadesátiminutového bloku připomněli prastaré vykopávky i soudobé nosiče a avizovali nemálo brzkých CDemisí. Holt interakce Big Boss a Blackosh je ta jediná správná. Hlavní hvězdy večera Saxon, tedy ti přeběhlíci okolo kytaristy Grahama Olivera, rozkmotření s původním zpěvákem Biffem, zpočátku všem předváděli, jak že se dělá ta pravá show. Byla to pořádná rocková jízda, s postupujícím časem ovšem upadající do průměru. To když se načančaní staříci začali utápět v bezbožné sebestřednosti. Závěr pátečního programu obstarali neustále překvapující západočeši King Zero okolo skvělého zpěváka Vasila Kabana. Po předcházejících utrpeních Mewa (křečovitá srandaparta okolo ex-Kreysonského bubeníka Hafstaina)a Salamandra (trapný moravský pokus o vzkříšení germánské větve speedmetalu) to bylo finále jak se sluší a patří. Škoda, že si tenhle bonbónek vychutnala již jen necelá stovka stojících postav.

Sobotní odpoledne řádně nakopli až legendární Plexis krátce před třetí hodinou. To už bylo při sobě a neskutečným vedrem trpělo dobrých pět stovek fanoušků. Zaznělo několik skladeb ze zbrusu nového alba (např. Pidilidi a Manyžer), staré pecky (Vona neví co co de, Půlnoční rebel, Špek) i připomínka poslední řadovky To (titulní věc). Vše v ostrém punk´n´rollovém tempu, perfektní souhře a s drzým úsměvem na rtech. Málokterá kapela obdobného ražení má po tolika letech existence ještě co říct. Pak se dlouho nedělo nic zásadního, až Debustrol. Mladoboleslavská úchylná sebranka si svým výživným a našlapaným vystoupením, které bylo doslova a do písmene kvalitativně z jiné planety, jasně řekla o přívlastek nejlepší kapela prvních dvou dnů. Nové intro (Miki Volek – Neptej se rodičů), nové Volákovy kytarové efekty, za bicími krabathorský Skull. K tomu průřez dřívějšími alby (největší protest byl, že nebyl Protest) a především řádná porce novinek. Brutalita hadr. Jen polští Vader s nelidsky rychlým bubeníkem Docentem (pohled zezadu byl vskutku lahůdkový) se mohli této partě vyrovnat. A také tak učinili. Jejich svébytná deathmetalová smršť netrvala ani třičtvrtě hodiny a přesto značně vyčerpala všechny zúčastněné. Pak už následovalo jen náhražkové německé heavyspeedové trápení (Asgaya a Seventh Avenue), čekání a handrkování se s organizátory akce o slíbené ubytování, rozčarování a odjezd domů.

O tom, zda se uvidíme za rok, velmi pochybuji. Bohužel.

PS: Podle posledního programu měli v neděli mezi největší taháky patřit vystoupení skupin: Ferat, Skwar, Krabathor a Immortal.