Den plný velkých očekávání a obav zároveň nakonec dopadl (pro mnohé) nad očekávání dobře. Jednak jsme na Letné přesvědčivě rozdrtili holandskou fotbalovou reprezentaci 3:1 a definitivně tak zpečetili náš postup na mistrovství Evropy 2004, druhak na koncert americké rock'n'rollové úderky Nashville Pussy dorazila dostatečná návštěva k vytvoření důstojné atmosféry. Z počátku to tak ale rozhodně nevypadalo, tedy alespoň ne před 'eFkem'. Na fotbal bylo vyprodáno několik týdnů dopředu a celkem o lístky projevilo zájem na sto tisíc fanoušků! Ulice (s výjimkou Staroměstského náměstí, kde desetitisíce lidí sledovali mač na velkoplošných obrazovkách) byly liduprázdné, každá hospoda s televizí naopak praskala ve švech. Jako první dorazil čtvrt hodiny před osmou na místo známý blonďatý cestovkář z Třemošné 'Ozzy', druhé a třetí místo patřilo naší rodině, čtvrtý a pátý v pořadí byli Jirka Rogl a Petr 'Gung-Ho' Hanzlík, šestý (čertužel, nikoliv šestistý šedesátý šestý ani v celkovém součtu) pak Vlasta Henych. Naštěstí nakonec dorazila jak početná skupina v českém fotbalu absolutně nezainteresovaných Amíků, tak i několik skupinek tuzemců. A nutno hned na úvod říci, že rozhodně neprohloupili (pokud navíc zápas roku, stejně jako já, shlédli s lehkým zpožděním na videu)!

Když šli na pódium chebští ESQMEG, vyhrával už náš nároďák 2:0. Vzhledem k tomu, že tuto informaci kapela použila jako úvodní zdravici, nemohlo se začít lépe. Když se pak na stranu předskokanů přidala i obstojná nářezová dirty rock'n'rollová muzika, šmrncnutá všemožnými vlivy od punku přes HC až ke grunge, které vévodil zpěvákův specifický (často snad ani neartikulovaný) jekot, ubíhalo čekání na americkou čtveřici celkem příjemně. Po prvním prohrábnutí zaoceánských strun však bylo jasné, že NASHVILLE PUSSY jsou zatraceně jiné kafe, s nimiž se Esqmeg jednoduše nemohou měřit. Ale ruku na srdce, jak jsme se ostatně shodli s Vlastou Henychem, to u nás může skutečně málo kdo, v jistých aspektech vlastně nikdo (syndrom Ameriky - tuzemec by to prostě takhle nikdy nezahrál, byť by měl stejné vybavení i možnosti). A to napříč všemi styly a žánry. NP totiž dokonale předvedli (sic jsou na americké poměry béčkovou kapelou), jak že se ta muzika má dělat, když se chce dělat pořádně, od srdce a taky ke koukání!

Blonďatá sólová kytaristka a frontwoman Ruyter Suys, které jistil záda její nejen kytarový partner a ústřední zpěvák souboru Blayne Cartwright, se od prvního tónu až do finální děkovačky, ze které odcházela jen v nicotném spodním prádle, nezastavila. Neustále poskakovala a pobíhala po jevišti, vykopávala nohy jak při kankánu, hrozila do kotle a ještě u toho stačila hrát za hlavou a vystavovat na odiv svůj obdařený hrudník. Vůbec celá kapela prožívala koncert skutečně naplno a nenechala fanoušky ani chvilku vydechnout. Jedna vypalovačka střídala druhou, tempo koncertu bylo – v kombinaci s kontinuální pódiovou show - skutečně strhující. Začalo se titulní Say Something Nasty z aktuálního alba, z něhož ještě zazněli např. You Give Drugs A Bad Name, Keep On Fuckin´ nebo Down At The Jack Shack, z předchozích dvou (každé ze tří CD vyšlo u jiného labelu) pak třeba High As Hell, Go Motherfucker Go nebo Eat My Dust. Poctu svým velkým vzorům AC/DC pak NP vystřihli velmi dobrou předělávkou Shot Down In Flames. Každá entita z okřídleného sex&drugs&rock'n'roll byla na tomto koncertě uctěna skutečně na sto procent. Co chtít víc?! Mým očím tedy na pódiu lehce chyběla skoro dvoumetrová ex-basistka Corey Parks, která dokázala Ruyter rozpálit ještě o trochu víc, než to tahle ďáblice svede sama (vzpomínáš na jejich mazlení na Dynamu 99, Bobe?!). V její éře ale zase kapela nebyla tak rozjetá jako je dnes s KatieLynn Campbel. Léta společného hraní ústřední trojice a turné s Motörhead, Iron Maiden či M. Mansonem dělají samozřejmě své. Pražský koncert byl jednoduše ostrý, agresivní a šťavnatý…byl super!

František Kovač