Když začala pražská kapela MUTE DEAFNES někdy okolo roku 1994 jezdit koncerty, hodně fanoušků k ní vzhlíželo s velkými nadějemi. Ty byly naplněny poté, co soubor vydal své první demo – rázem byl považován za jeden z největších hard coreových/cross-overových objevů sezóny. Hudebně šli s dobou, používali angličtinu a na živo jim to slušně šlapalo. Veškerá megalomanská očekávání však pozvolna vyšuměla do ztracena. Vyšel jim totiž bezejmenný eponymní EP debut, který se vyznačoval sice výbornou zvukovou kvalitou a profesionálními hráčskými výkony, ovšem anglické texty a zejména jejich interpretace byly prachbídné. Skupina se následně vzpamatovávala z nelibých reakcí většiny hudebních kritiků a připravovala emisi prvního plnometrážního alba Heal. Při té vší pracovní i psychické vytíženosti se ovšem jaksi pozapomněli hudebně pohnout z místa. Proto byla jejich první velká deska přijata tak rozpačitě, jak byla. Hudební vlak pak kapele ujel tak, že jsem o jejich loňském setu na litoměřickém North Power Jamu prohlásil (a napsal), že nestál za nic. Do nového roku však kapela vstoupila poznamenána zásadní změnou – Kuběna odešel a o jeho party se podělili Honza Kodet (g) a Petr Čuban (bg). První koncert Mute Deafnes v okleštěné tříčlenné sestavě (ds - David Landauer), který se konal v pražském Rock Café, mi poskytl jasné rozřešení – jedná se o výraznou změnu k lepšímu.

Původně avizované předskokany Anarchuz nahradili na poslední chvíli mladíčci STATUS PRAESENT. Podali mírně nervózní výkon – v Rock Café hráli poprvé – v intencích ostřejšího HC, kterým nemohli nikoho urazit. Podle předvedených instrumentálních schopností však soudím, že mají na víc, než jen na opakovaní vyčpělých postupů a zastaralých klišé. Chce to jen trochu více odvahy a sebevědomí. Mute Deafnes nastoupili na scénu krátce před desátou. Ozdravená trojice zkušeně přehrála většinu materiálu z alba Heal a zavzpomínala i na bezejmenný EP debut. Odchod psychotického Dull E´ Boreda (umělecký pseudonym Dalibora Kuběny) a následné rozdělení vokálních partů mezi energické kytaristy má jeden jediný, avšak podstatný, efekt – kapela maximálně získala na tolik potřebném drajvu, který její produkci pozvedá o několik pomyslných kvalitativních pater víš. Navíc se ucho angličtinářovo (na rozdíl od ucha hudebního kritika) nemuselo křivit ani při coveru Roots Bloody Roots od Sepultury, jediném hudebním přehmatu večera.

Mute Deafnes jsou zpátky. Prošli náročnou ozdravnou kůrou, při které ztratili jednu čtvrtinu svého těla. Byla to ovšem ta, kterou bylo třeba odoperovat, aby neohrožovala na životě celý organismus. Nyní mají opět na to, ztéci vrcholné mety tuzemské HC scény. Nechme se překvapit.

František Kovač