Motörhead, to vždycky byla kapela, která hrála svůj pekelně nabroušený rock'n'roll na plné pecky a bez zbytečných kompromisů. Proto ji také obdivovali jen ti nejopravdovější a nejpravověrnější rockeři. Motörhead, to prostě nikdy nebylo hudební těleso pro přecitlivělé panenky. A protože takoví zůstali až do dneška, patří jim má hluboká poklona!

Pár minut po osmé večerní se na scénu přiřítili, v českých zemích absolutně neznámí, seveřané LUCKY PUNCH. To, co za svou čtyřicetiminutovku předvedli, by se dalo charakterizovat jako křečovitá, těžkopádná a neumětelská pocta dnešním headlinerům. Bylo to takové neslané nemastné, ani ryba ani rak, ani rock'n'roll ani heavy metal… A protože jim na kvalitě nepřidal ani dost rozostřený zvuk, jediný soud, který o nich mohu vynést je ten, že nestáli za nic.

To MOTÖRHEAD, kteří už do Prahy zavítali potřetí, to byl jinak výživný balzám pro uši (ech). Krátce po čtvrt na deset vplula trojice Lemmy Kilmister – Mikeey Dee – Phil Campbell na jeviště, Lemmy zašlápnul vajgl a s tradičním pozdravem: "Good evening, we are Motörhead and we're gonna kick your ass!" rozjel Iron Fist. Mikrofon ve výšce a poloze, v níž mívá člověk průměrného vzrůstu sprchu, brada vystrčená nahoru, licousy, mastné dlouhé vlasy, černá košile rozepnutá až na břicho, pásek z nábojnic, černé elasťáky, bílé boty a na břichu basa – nikdo jiný než samotný Lemmy Kilmister, tak jako před pěti, deseti, dvaceti lety. Stoprocentní nazvučení jednotlivých nástrojů od první minuty dodává kapele ještě větší sílu a drajv. Jedinou pihou na kráse tak je slaboulinká návštěva cca 800 lidí. A protože Lemmy drží slovo, dočkali jsme se jak starých fláků, tak i novinek. Stay Clean, Over The Shoulder, Civil War, Metropolis. Lemmy hraje tak lehce, jako by se strun ani nedotýkal, Campbell mu skvěle sekunduje a Mikeey, to je jeden z nejrychlejších bubeníků světa (a ještě u toho všeho stačí třepat svou seversky blonďatou kšticí). I´m So Bad (Baby I Don´t Care), Shoot You In The Back, Take The Blame. "Lidi, my nejsme žádnej zasranej orchestr, pojďte se na nás podívat zblízka," vyzývá Lemmy zaplněnou tribunu. Odezva je bohužel podobná jako když Mr. Kilmister mezi jednotlivými čísly vtipkuje – málokdo rozumí. Následující No Class věnuje Lemmy "své stařence" Wendy O´ Williams, která už bohužel není mezi námi. Následuje Love For Sale a já se v  duchu směju historce o pražských prostitutkách a Policii, jak mi jí Lemmy před chvílí líčil. Ještě pár starších fláků (Sacrifice, Kill By Death atd.) a už se končí, stylově ovšem, Bomber. Ve 22:25 mizí zpocená trojice v zákulisí. A přídavky? Samozřejmě! Ace Of Spades a Overkill. Oba dva ovšem s trochu pozměněnými bicími, protože Mikeeymu vypadávají odposlechy a musí hrát po paměti… No fucking problems!!! Lemmy opírá basu o svého Marshalla, kterého v zápětí totálně rozlaďuje. To je teprve ten pravý ušní průplach! A protože byl Lemmy celý koncert v pohodě, byli jsme v pohodě i my ostatní. Perfektní práce!

František Kovač