Roxy – Praha, 5. 4. 1998

Hned na úvod se Vám k  něčemu přiznám (a není to protentokrát přiznání poslední). Dnes večer vstupuji do hnízda zvaného Roxy poprvé ve svém životě! Dosud jsem si ho totiž spojoval pouze se syntetickou hudbou, které můj ”staromódně-kytarový” rozum ne a ne porozumět… Ovšem od uzavření konkurenčního, v  bigbítovém kolotoči rozhodně profláknutějšího Belmonda, se situace jaksi změnila. Od 1. ledna 1998 se Roxy stalo mnohožánrovou scénou. Pro dnešní noc funguje v  roli rockového – potažmo undergroundového - klubu. Důvod je víc než prostý. Do Prahy totiž konečně zavítali, personální čistkou poznamenaní avšak nikoliv oslabení (o tom ale později v tomto článku i v mosh-recenzi), rektoři Floridské Deathmetalové University, samozvané bestie nebeské, pokřtěné samotným Pánem Pekel na Morbid Angel. Pro svou velkolepou mši do rolí ministrantů angažovali a s sebou přivezli víceméně neškodné, pozvolna se rozkoukávající dobrodruhy Entwined a absolutní vládce exkomunistického deathmetalu polskou kohortu Vader. Myslím, že se nedopustím velkého faux pas, když vám už teď prozradím, že to byl VELKÝ koncert.

Krátce po dvacáté hodině vtrhli za zvuků živého klávesového intra na přeplněné pódium (dvě soupravy bicích a dvě sady odposlechů) agilní, u nás však skoro neznámí, otvíráci Entwined. To, proč nebyli do role prvního předskokana obsazeni domácí miláčci, uherskohradišťští ortodoxní specialisté Krabathor, jediná to východoevropská deathmetalová squadra hodná srovnání se špičkovými Poláky Vader, zůstává i pro mne záhadou. Ještě větší se pak stává při zjištění toho faktu, že kluci se na koncert přijeli podívat… Kdo by si ale takovou událost nechal ujít, že? Ale zpět k  novicům Entwined. Jejich nadšení pro hru a show neopadlo ani po pár odehraných minutách, kdy zjistili, že jejich nevýrazná standardní black/deathová produkce ”narušovaná” občasnými klávesovými vsuvkami skoro nikoho nezajímá. Byli totiž na roli prvních účinkujících vskutku dobře připraveni - trpělivostí obrněni - a to jim budiž připočteno ke cti. Ochota a radost ze hry nejvíce sálala z hololebého vokalisty-baskytaristy. Ten se po dobu celého, zhruba pětačtyřicetiminutového vystoupení svého souboru, snažil vyprovokovat publikum k  aktivitě svými jadrnými průpovídkami, jež pokaždé zakončoval vstřícným souslovím “Ól rajt maj frends!”. Výsledkem jeho snažení byly tři tleskající páry zdvižených rukou při jejich odchodu ze scény… Je sice pravda, že se snažili (i když zvuk při prvních dvou skladbách nedosahoval ani kvality pouličního rozhlasu), ale snaha obyčejně k prosazení se nestačí. Nikoho asi neurazili, ale Krabathor by jistě čekání na hlavní hvězdy večera dovedl nejen zkrátit, ale i zpříjemnit…

Pět minut po deváté, po kratičké úpravě pódia i aparátu, přikvačili na scénu naši Slovanští bratři ze sousedního Polska, nejrespektovanější to exkomunističtí smrtonosní kovotepci, brutální inkvizitoři Vader. Bývali sice pouhými nohsledy bandy páně Vincentovi, dnes však patří mezi nejzásadnější protagonisty daného žánru. Jakou ksichtotvornou kůru asi museli prodělat?!! Vader u nás nevystupují poprvé, právě naopak. S fans rozmlouvají polsko-česko-slovensko-rusko-anglickým dialektem. Chovají se tu pomalu jako doma. Aby taky ne, když je jim ještě navíc, díky stylové příbuznosti s Morbid Angel, nakloněna valná většina přítomného publika. Hned od začátku je celé pódium zahaleno chemickou mlhou, kterou tu a tam prosvítí brčálově zelený nebo krvavě rudý reflektor. Vítejte v podzemní stoce. Pozor na krysy a kostlivce. Strnulé ticho jaksi trčící z davu pod pódiem znenadání prořízne hutný kytarový rif doprovázený mocnými průšlapy kopáku. ”Vejdři” jdou na věc. Hodlají se dnes předvést před svými (ne)dávnými vzory, dnešními headlinery. I proto sahají především po skladbách z  posledního řádného alba Black To The Blind, které je jejich dosavadním kvalitativním maximem. A že (si) posunuli laťku sakra vysoko. Oprostili se totiž od slaboduchého kopírování zmíněných Morbid Angel, praktikovaného v  období do prvního řádného alba a vytvořili si vlastní charakteristický sound, respektovaný i dalšími undergroundovými veličinami jako třeba i Cannibal Corpse. Stagediving se do kotle valí s neutuchající pravidelností. Vlna střídá vlnu. Každou vteřinu minimálně jeden vzdušný plavec z každé strany pódia. Vader hrají s maximálním nasazením, nehledí nalevo napravo a peklo, které rozpoutali snad ani nevnímají. Žádné dlouhé proslovy mezi jednotlivými kusy. Soustředí se jen a jen na své nástroje. Zvuk je téměř křišťálový. I proto je můj dojem z jejich ani ne půlhodinového ultrazběsilého setu maximalistický. Ke konci sice dochází k první potyčce fans kontra místní security, ale to k podobným podnikům už jaksi patří. Vader dnes večer vskutku obhájili a potvrdili svou pozici východoevropského deathmetalového premianta. A to i přesto, že nepřidávali.

Veškeré předchozí události jsou ale zapomenuty jako mávnutím kouzelného proutku, když je rozebrána ”pomocná” bicí souprava spolu se support repro-systémem. Vše se chystá na nadcházející maxiinfernální spektákl. K  již nainstalovanému obřímu plátnu za bicí soupravou s motivem přebalu Formulas Fatal To The Flesh od Nizina Lopeze jsou přidány dvě plátna s černo-bílým indiánským motivem ďábla (viz booklet FFTTF – pozn. fk). Počet přítomných fans se pohybuje kolem čísla tisíc. Veškeré nutné úpravy jsou hotovy už ve třičtvrtě na deset. Čeká se na hlavní hvězdy, floridské velekněze smrti. Morbid Angel k nám sice měli zavítat již v květnu šestadevadesátého, leč nestalo se a domácí fanoušek tak nedostal šanci zhlédnout kapelu v nejzásadnější sestavě ještě s  Davidem Vincentem za mikrofonem a s basou na hrudi a Erikem Rutanem u doprovodné kytary. Ještě před vydáním živáku Entangled In Chaos totiž došlo na zmíněnou očistnou kůru, kdy sám od sebe odešel Rutan a Vincent byl nahrazen skvělým basistou-vokalistou Stevem Tuckerem. Myslím, že mohu zodpovědně říci že ten, kdo nad nimi lámal hůl, chybu dělal! (Ať si teď tou třískou oko vypíchne!) Ale dost bylo úvodů, pojďme na to.

Úderem desáté večerní všechno ztichne v očekávání následujícího běsu. Pódium je opět neprodyšně obklíčeno bílou mlhou. Zní první takty romanticky instrumentální modlitby Disturbance in the Great Slumber. Připadám si jako v nebi. Jsem vysoko (na balkóně), vidím hned tři anděly najednou a slyším božskou kantátu. Ne, to nemůže být omyl! V tomto krásném pomatení smyslů mi je ale dovoleno žít jen asi sto padesát vteřin. Potom totiž pánové Trey Azagthoth (g), Steve Tucker (bg, vox) a Pete Sandoval (ds), podporováni najatým doprovodným kytaristou, berou osud celé produkce do svých (živých) rukou. Dávají mi tak šanci prohlédnout úvodní pekelně ďábelský šal. Už nemůže být ani zmínky o nebesích. Jste zváni do  pekelného podsvětí!!! Úvodní čtyřskladbový blok zakončený citovou instrumentální variací Ascent Through The Spheres v  krátkosti představil poslední studiové album floridské vlkodlačí trojice FFTTF, jež je v průběhu večera odehráno téměř kompletní. Teď je ale otevřena deathmetalová čítanka, ze které jsou vyjímány takové artefakty jako Chapel Of Ghouls, Lord Of All Fevers And Plague nebo Blessed Are The Sick. Na tomto místě se sluší poznamenat, že Tucker nahradil Vincenta opravdu skvěle. Přehnaně se nesnaží o klasickou Davidovu pózu a zůstává sám sebou jak jen to jde. O nějakém oslabení Morbid Angel rozhodně nelze mluvit. Říkám to s  vědomím, že se tato nebeská jízda právě za Vincenta řadila k  zásadním kapelám mého života (mé slibované druhé přiznání), své místo tam má ovšem i dnes! Vzpomínkový blok přetíná hromobití Sandovalových bicích ve skvostné, opět striktně instrumentální, kompozici Hymnos Rituales De Guerra. Dochází k prvním ostřejším potyčkám mezi fans a místní security. Morbid Angel si totiž nepřáli žádný stagediving. To proto, aby i diváci v zadních řadách něco viděli. Napětí pod pódiem vyvrcholí v okamžiku, kdy jeden člen ochranky napadne odvážlivce, jehož dav nese na rukou až k pódiu. Když dojde pod jevištěm na pěsti, odhazuje Tucker, který celý koncert odehrál v černém triku Krabathor, basu a pravým hákem zasahuje do průběhu bitky. Rozběsněný pořadatel se poroučí k zemi. Rozsvěcí se. Sandoval okamžitě přestává proklepávat blány, jen mistr Azagthoth dohrává své skvělé sólo až do konce! Je vidět, na kom v obrozeném souboru leží veškerá profesionální zátěž. Steve se slovy: “Sorry, I fucked up my bass” mizí v zákulisí, aby se po pár vteřinách vynořil s náhradním nástrojem. Následuje mohutný aplaus. Pokračuje se, jako by se nechumelilo. V následujícím bloku dojde jak na představení dalších novinek z FFTTF, tak i na pár dalších vykopávek. Největší peklo ale rozpoutá novinková Covenant Of Death, skladba věnovaná všem opravdovým fanouškům MA, kterou Tucker uvádí prohlášením “My všichni jsme bratři (ukazuje do kotle) a máme smlouvu se smrtí!” Nadarmo se fan klub Morbid Angel nejmenuje právě Pakt smrti. Ale to už hudebníci odcházejí poprvé ze scény. Za pár okamžiku se však poprvé přidává. Sice nedojde na mocně vyvolávanou Dominate, ale i tak stálo zhlédnutí této vpravdě předvelikonoční tortury zato. Další várku přídavků si i díky druhému konfliktu mezi kotlem a ochrankou, do kterého se opět přimíchal i Steve Tucker (po malé potyčce na pódiu byl člen security stržen do davu a dostal co proto), fans nevydupali ani skandováním typicky českého “Co je! Co je! Co je, co je, co je!” Škoda. Jedno je ovšem jisté, kdyby si ostří hoši hleděli své práce - ochraňování muzikantů - a neprovokovali zbytečně fans, nemuselo k ničemu podobnému dojít. Apokalyptičtí věrozvěsti tak potvrdili, kromě svého oprávněného a zaslouženého členství v  královské rodině deathmetalových souborů, svou naprostou profesionalitu, když se nenechali vyprovokovat stupiditou některých jedinců, ze kterých udělala funkce voly. Ještě jednou opakuji, byl to VELKÝ koncert.