Velmi dobře si vzpomínám, jak jsem před iks lety viděl KRAUSBERRY prvně naživo. Bylo to shodou okolností na (ne)tradičním bohnickém festivalu Mezi ploty. Po první skladbě jsem seděl na zadku a s otevřenou pusou nevěřícně zíral na pódium, kde s naprostým přehledem kraloval rtuťovitý avšak naprosto přirozený frontman a pan zpěvák Martin Kraus v zádech se svým doprovodným bandem. Obličej zmítaný záplavou procítěných grimas, nahrbený, jednu ruku vraženou v kapse riflí, druhou mocně gestikulující do rytmu, který opanoval i obě jeho nohy – podupává si, pochoduje na místě a poskakuje, celý prostoupený svým nekompromisním rockin´ blues, těžícím z totožných kořenů, jako například zaoceánští kolegové Rolling Stones.

Když jsem Krausberry první březnový pátek viděl v Malostranské besedě poprvé po emisi pátého řadového alba Na Hrad, byl jsem jejich výkonem opět výtečně uspokojen. Nejen že kapela ani o píď neustoupila ze ctěných hudebních principů, ba naopak – jak muzikanti o pár let od poslední studiové nahrávky Šiksa a gadžo zestárli, jsou nové skladby (Na Hrad, Nová kára) ještě o poznání zemitější a v případě starých pecek (Můstek, Kořenová zelenina, Vlakem na Kolín, Čestný mistr, Hospodská holka) hrané ještě víc temně bluesově. Navíc Kraus neztratil nic ze svého frontmanského charisma, což během koncertu brilantně předváděl. Například při komunikaci s diváky, jež ho obdarovali podezřele tvarovaným kartáčem na vlasy, který pak dobrou polovičku koncertu Martin používal coby rekvizitu. Nebo při entré ala Michael Jackson po poločasové pauze, případně při představení na koncert dorazivší matky bratrské dvojice Dvořáků (keys + ds), jejichž otci poté nenuceně věnoval skladbu Do nebe. Tradičním esem v rukávu byl samozřejmě od Blue Efektu osobitě převzatý Sluneční hrob. Slunce ovšem pohřbeno nebylo, všichni zúčastnění si ho totiž kousek odnášeli domů ve svých duších.

František Kovač