KISS jsou kult! Nebo snad znáte nějakou jinou kapelu, která by za posledních patnáct let obměnila koncertní repertoár sotva z deseti procent a přesto (nebo právě proto?) neustále vydělávala živým hraním milióny dolarů? Marketingová strategie téhle americké čtveřice je průhledná jak křišťálová studánka. Když není co nabídnout po stránce hudební invence, musí se alespoň lidi přitáhnout na bombastickou show, pro kterou - díky neuvěřitelně rychlému tempu vědecko-technického pokroku – bude neotřelá inspirace vždy po ruce. Tu si přece nenechají ujít minimálně oddaní členové Kiss Army. Proto od klaunských masek a pyrotechnických efektů, k futuristickým kostýmům, obřím videostěnám, hydraulickým plošinám a nově i 3D efektům (a brýlím). Proto, i když dnes hrají v Praze již svůj čtvrtý koncert, je Sportovní hala opět našlapaná k prasknutí.

Před přeplněné hlediště se pár minut před osmou staví předskokani BUCKCHERRY. Ihned po úvodní vypalovačce si tahle neznámá punk-rocková sebranka získává moje sympatie. Žádné nastrojené aranže, ale odvaz pěkně od podlahy. Impulzivní zpěvák, výborný kytarista, nadupaná rytmika. Největší pozornost a sympatie publika si postupně získává zrzavý pěvec, pokérovaný na zádech i na břiše, o rukou ani nemluvě, pohybující se po pódiu klasicky punkovým trhavým způsobem (chválím zejména práci rameny). Tahle kapela má co říct především proto, že nevaří ze zatuchlé neo-punkové šlichty. O tom, že zpěvák je skutečný pravověrný pankáč svědčí i jeho následující výroky adresované kissáckému publiku: "You, guys, like to fuck? You, guys, like cocaine? You, guys, like shit? Are you fuckin´ high?" Výtečný otvírák.

Během přestávky mezi jednotlivými vystoupeními pouští zvukaři mimo jiné i repro Aerosmith. Zřejmě si neuvědomují, jak vysoko posouvají onu pomyslnou kvalitativní laťku… Úderem deváté hodiny se z  pódia zdvíhá rudá opona. Namaskovaná čtveřice Gene Simmons, Paul Stanley, Ace Frehley a Peter Criss navlečená v rozložité neo-kyber kostýmy, je připravena dostát sloganu "You want the best, you got the best!" Začíná se titulní skladbou z posledního studiového alba Psycho Circus. Divím se, že se v těch svých monstr-oblečkách mohou hýbat, natož pak hrát. Však se taky první kapičky potu, narušující neopakovatelné make-upy, objevují zanedlouho. You Really Got Me a první 3D efekty na plátnech. Od předtočených skečů s jednotlivými členy kapely (prostrkávání rukou, nohou, jazyků, kytar, paliček, atd. "skrz obrazovku") a počítačových grafických fines až po live záběry scény. Prostě si takhle sedíte dobrých padesát metrů od pódia a necháte se jen tak zlehka šimrat Simmonsovým zkrvaveným jazykem za uchem (je-li libo jinde, také možno – představivosti se meze nekladou). Shock Me. Ve zpěvu se střídají všichni členové skupiny. Welcome To The Void. 3D show přestává být zajímává, motivy se začínají opakovat. První sólo večera předvádí Ace. Samožerská onanie. Nemůže samozřejmě chybět klasický trik s kouřem linoucím se z útrob jeho električny. Po několika dalších připomenutích starších (jak jinak) alb přihází na řadu druhé sólo večera. Na pódiu osaměl Gene předvádějící posléze i sonátu pro jeden dlouhý jazyk a pytlík falešné krve. Nebyl by to pořádný koncert Kiss, kdyby se o sólo na bicí nepokusil Peter Criss. A jmenovaný se, ech, pokusil. I Was Made For Lovin´ You. Zpívá (skoro) celá hala. Paul dává k lepšímu oblíbenou rodinou historku; dědeček se prý narodil v Československu. Love Gun, Rock And Roll All Nite. Blížíme se k závěru. Paul jednou ranou rozštípe svou kytaru a vhodí její pozůstatky do kotle. Peter háže do publika pro změnu růže a sám zpívá slaďák na rozloučenou. V přídavkovém bloku, samozřejmě, i Detroit Rock City. Definitivní konec nastává ve 22:55.

Předkapela měla šťávu, Pusinky předvedli jen efektní otáčení se v hrobě. Nic moc na dobu, kdy lecjaká kapela porcuje živá prasata live on stage motorovou pilou…