Vstávat v šest hodin ráno, to je pro pravověrného rockera téměř jistá smrt. Jestliže se předchozí večer nedostal do postele před půlnocí (a sám!) je účinek zmíněné ranní tortury neoddiskutovatelný – radši nejít spát vůbec… Proto se trio pražských "kneipen terroristen" Korál - Němec - Kovač schází krátce před osmou hodinou v sídle Monitoru/EMI s minimální chutí do jakékoliv konverzace (vystačíme si s minimem, pro duo spolucestujících abstinentů Kukla - Martínek absolutně nerozluštitelných, pohledů). Nálada se zvedá až před německými hranicemi: na prospání se bylo času dost, navíc přestává pršet a o slovo se hlásí pozdně letní slunce; to ještě nikdo netušíme, že nás pár kilometrů za čárou čeká dobře půlhodinová zastávka na odpočívadle neprodyšně obklíčeném německými celníky v neprůstřelných vestách se samopaly na zádech (přesto, že jsme všichni odpřísáhli, že cigarety, alkohol ani jiné drogy nepašujeme, kontrolovali nám pasy dvacet minut). Tyto malichernosti nás ovšem nemohou nijak rozhodit – jedeme přece na koncert znovuzrozené Železné Panny!

Do posledního místa zaplněná stuttgartská Schleyerhalle (sestřička Sportovní haly z pražského Výstaviště, jen místo oprýskaných hokejových mantinelů torza naleštěné klopené cyklistické dráhy) vítá pět minut před osmou večerní první a jediné předskokany – losangelesské hazardéry MEGADETH. Ti své pověsti dostávají už otvírákem: Prince Of Darkness z novinkového značně neortodoxního alba Risk. Masa pod pódiem se i přes nepříliš kvalitní plochý zvuk a dost laciná světla pozvolna rozehřívá - Megasmrťáci jsou prostě velká kapela, i když dnes plní "jen" úlohu předkrmu (kdo by ovšem na takovéto hostině tuto roli odmítl?). Druhou ochutnávkou z aktuálního disku je klipovka Crush ´Em se samplovaným intrem Enter The Arena. Chemie je vůbec v průběhu koncertu použito nečekaně větší než malé množství – že by Mustaine & comp. opravdu mířili do komerčnějších rock/metalových vod, ovládaných v současné době jejich druhdy nepřáteli na život a na smrt Metallicou?; no dlouhé vlasy má už jen Dave…a k tomu stylový ohoz ala 80s: úzké riffle a bílé tenisky s dlouhým jazykem. Další repertoár je poskládán z léty prověřených tutovek: Holly Wars, Symphony Of Destruction či Peace Sells…But Who´s Buying. Jak zvykem, po slabých dvaceti minutách začíná mít zpocený Mustaine problémy, kterak co nejnenásilněji skloubit hru na kytaru se zpěvem: slova strojově cedí přes zaťaté zuby a vykulenýma očima visí na hmatníku. Ještě že mu se sólováním vypomáhá takový kytarista jako Marty Friedman. Opět se potvrzuje, že Megadeth jsou rozhodně lepší z desky než naživo. A to i díky nevýrazné (rozhodně ne nepřesné) hře nového bubeníka Jimmiho De Grassa – bubeník, který hraje jen to co musí a nic si "nepřibouchne", je divácky dost neatraktivní. Po padesáti minutách čtveřici vyprovází na předskokany vydatný, na hvězdy jejich kalibru ovšem dost formální potlesk.

Přesně ve 21:20 se na třech obřích bělostných plátnech zavěšených nad totálně přestavěným pódiem (přibyla technika i kulisy) rozjíždí demo PC gamesy Ed Hunter, jejíž propagaci je tohle reinkarnační turné jedné z nejzásadnějších kapel New Wave Of British Heavy Metal IRON MAIDEN zasvěceno. Se zábleskem poslední samopalové salvy, vyslané gerojem Eddiem co pozdrav odporným sígrům, snažícím se ovládnout tento (i onen) svět, se rozeznívá nezaměnitelné Churchillovské intro na něž už navazují první živé tóny - předehra klasického fláku Aces High. Zvuk je mnohonásobně lepší než při Megadeth: mohutně prostorový a vyvážený, ostrá světla nekompromisně ozařují monstrózní patrovou scénu se schodištěm uprostřed. Na jeho horním konci trůní skryt za svou rozložitou bicí soupravou (laik by jí nejspíš objížděl na koloběžce) Nicko McBrain, kytarový triumvirát Dave Murray – Janick Gers – Adrian Smith ve vzorném rozestupu obsazuje přízemí, když jim zpoza reproduktorového rohu záda kryje ataman Steve Harris. Malý velký muž Bruce Dickinson tak může (a opravdu má) - with a little help from his friends - vše pod kontrolou od prvních vteřin. Fanoušci jsou u vytržení, z celého šestičlenného ansámblu totiž přímo čiší neskutečná chuť do společného muzicírování. Také všichni – až na ostříhánka Bruce, který je celý v černém – oblékají klubové barvy Iron Maiden. Playlist tvoří skladby, které fanoušci vybrali do historické Top 20 a jež ve formě netradičního soundtracku doprovází na dvou kompaktech v úvodu zmíněnou computerovou střílečku Ed Hunter. Proto v průběhu večera dochází i na čísla, která na studiová alba Dickinson nikdy nenazpíval, příkladem budiž druhá kompozice setu, Di Annovská vykopávka Wratchild, nebo později Bayleyovský novotvar The Cleansman (s ním se Dickonson popasoval stejně lehce jako se zmíněnou zažitou klasikou, dokonce se snažil zachovat i Blazeovo nižší posazení vokálu). Tomu ovšem předchází tutovka jménem The Trooper. Na plátně za bicími samozřejmě nemůže chybět výjev z obalu tohoto singlu – Eddie uprostřed válečné vřavy, vítězoslavně třímající torzo britské zástavy. Plachty za škopky se ostatně, jak je po léta dobrým zvykem, mění skoro s každým novým číslem. Bruce energicky poskakuje po jevišti, pohazuje si s mikrofonovým stojanem a s přehledem dokazuje, že je v životní hlasové formě. Rytmika šlape jako za starých časů a kytarové trio, jehož souhra měla být tím největším problémem, funguje bez jakýchkoliv náznaků rivality – každý chvilku tahá pilku, tedy: každý má své místečko pro předvedení se. 2 Minutes To Midnight, Wasted Years, Killers, Futureal, chrlí kapela jednu hitovku za druhou. Při druhé Bayleyovce, tentokrát je rozdíl mezi zpěváky ještě daleko markantnější, bere scénu útokem cca čtyřmetrový robot Eddie. Kdyby neozbrojenému mrňousovi Dickinsonovi (po stojanu od mikrofonu jako by se najednou slehla zem) nepřišel na pomoc se svou šestistrunnou větví Gers, bůh ví, jak by to všechno dopadlo… Man On The Edge, Powerslave, Phantom Of The Opera, neustává příval zásadních melodií. Chorálovku Fear Of The Dark zpívá Schleyerhalle jako jeden muž: hrdlem společným a nerozdílným. Finále obstarává hymnus Iron Maiden a skoro desetimetrový Eddie, který se znenadání zjevuje za bubny. Krátký oddych v zákulisí a honem zpátky před rozdováděné příznivce – zbývá vzpomenout na album, které ve dvaaosmdesátém jasně definovalo, co že je to ten heavy metal. Čekal snad někdo jiné přídavky než Numeber Of The Beast, Halloved By Thy Name a Run To The Hills? Bouřlivý potlesk, společná úklona, pár suvenýrů do prvních řad a je po všem. Už se těším na první album šestičlenné sestavy Iron Maiden, které má vyjít do konce března příštího roku a na jejich první koncert v této sestavě v Čechách. Ten by údajně měl proběhnout někdy v květnu 2000. Nezbývá než doufat, podle Dickinsonových slov by to totiž měla být nejlepší metalová deska poslední dekády tohoto tisíciletí a nejmonstróznější hudební turné všech dob.