Začátek předskakujícího DEBUSTROLu nestíhám kvůli drastickému posunu rozhovorů s Iron Maiden (původně 17:30, nakonec 19:10 hod). Už před vchodem do malé plechové sportovní haly ovšem zjišťuji, že se většině přítomných "pannenských" fans mladoboleslavský thrash/death mix dosti zamlouvá. Ovace po jednom z čísel jsou opravdu (neplánovaně?) hlasité. Máničky v podpalubí se pomalu dostávají do správné provozní teploty. Debustrol prostě právem platí za jeden z nejlepších tuzemských live souborů. Antikrist, Vyznání smrti, Protest, Tady máš můj motorovák… Brutální otvírák.

IRON MAIDEN začínají přesně tak, jak mi Dave Murray slíbil – krátce po deváté večerní. Sáhodlouhé gotické intro, romanticky nasvícené kulisy prastarého hradu doplňuje obří plátno (čtverec v šířce jeviště) za scénou. Nejdříve přicházejí ti služebně starší, kteří už u nás hrají potřetí: mozek souboru baskytarista Steve Harris, jeho věrný druh kytarista Dave Murray, bubenická staroba Nicko McBrain a mladší část maidenovského kytarového dvojbloku Janick Gers. Všichni v klubových barvách IM. Jako poslední se objevuje zpěvák Blaze Bayley. Celý v černém, čepici kšiltem dozadu, po IM symbolech ani památky (pak že nemá problémy s image skupiny…). Na tomto místě bych chtěl - pro pořádek - zmínit skutečnost nad slunce jasnější, totiž že Bayley prostě nikdy nebyl, není a ani nikdy nebude Dickinson, stejně jako nebyl tento nikdy Di´Anno. Každý ze zpěváků dal IM něco – Paul prvotní image, Bruce signifikantní charisma a Blaze novodobou tvář - ať se to komu líbí nebo ne.

Hala se poprvé sborově rozezpívává už po pár minutách, při klasickém refrénu "Falling down, fóóólin´ dáááun". Plátna za bicí sestavou se mění s každou novou skladbou. Je jich opravdu přehršel, od různých stylizací maskota skupiny příšeráka Eddieho až po (válečné) krajinky. Bayley se samozřejmě cítí nejlépe ve "svých" skladbách a tak se ochutnává především z  posledních dvou alb. Z novinky Virtual XI. zazní dokonce hned šestice kompozicí. The Clansman a The Educated Fool zaznamenávají největší ohlas. Kapela předvádí pravou nefalšovanou heavymetalovou show plnou klasických titánských póz i dalších neméně klasických čísel dětinským cupitáním po jevišti počínaje a vpravdě kaskadérským přeskakováním odposlechů konče. Až se občas divím, jak u těch kašpařin stačí ještě hrát. Každopádně jim to však šlape na výbornou. Vyhrávka střídá vyhrávku, sóluje se o stošest a tak Two Minutes To Midnight a Hallowed By Thy Name patří i přes nepřesvědčivou Bayleyho interpretaci (jednoduše hlasově nestačí) ke zlatým hřebům playlistu. Po stovce odehraných minut konečně dochází na prezentaci samotného Eddiho. Skoro čtyřmetrový robot-příšerák se žhnoucíma rudýma očima, navlečen ve fotbalovém dresu IM VXI., se potácí po jevišti se zjevným cílem: učinit přítrž tomu "hroznému" kraválu. Harris s  Murrym s ním (na oko) bojují kytarami. Skvělá podívaná, hala šílí nadšením. Eddie odchází poražen a maidens přidávají. Zejména The Number Of The Beast je vřele kvitována. Bayley ještě potrápil hlasivky fanoušků při sborovém zpěvu (vše hodnotí slovy "Dobrý!" a "Much dobrý!!!"), McBrain předvedl oblíbený gag s  házením bubnové blány zvukařům přes půlku sálu nad hlavami rozdováděných fanoušků a už se iluze návratu starých dobrých metalových časů nadobro rozplynula. Byl to rozhodně příjemný exkurz do (bohužel) hudební historie nejen pro pamětníky.