Devatenáctý červen byl velkým svátkem nejen pro zlínské fanoušky těžkého kovu. Na jediný koncert ostrovní legendy ve východním bloku v rámci aktuálního Give Me Ed…Til I´m Dead Tour totiž do Baťova města dorazily jak máničky ze všech možných koutů naší republiky, tak i početné hloučky přespolních Slováků a Poláků. Žel, kapacita zimního stadionu HC Hamé neodpovídala aktuální poptávce po vstupenkách a tak bylo beznadějně vyprodáno již několik týdnů před dnem D. To ovšem neodradilo ty nejoddanější ze vstupenku nemajících. Aby si totiž mohli koncert svých miláčků alespoň vyslechnout před halou u lahváčů, byli ochotni vážit i několikasetkilometrovou cestu! Což se jim ale ve finále vyplatilo, protože byli na přídavky vpuštěni dovnitř. Ale pěkně popořadě. V tomto článku vás totiž čeká nejen reportáž z inkriminovaného koncertu, ale i obsáhlý rozhovor s baskytaristou Železné Panny Stevem Harrisem a jako bonbónek hned na úvod také bleskové představení připravovaného alba Dance Of Death, spáchané na základě jednorázového náslechu přímo v tourbusu skupiny.

Cesta z města
Z Prahy vyrážíme již v šest třicet ráno. Veze nás totiž manažerka vydavatelství EMI Pavla, která musí být na místě koncertu ještě před polednem. Alespoň se po cestě dovídáme několik zajímavých zákulisních informací (viz dále) a celý den se pak můžeme pohybovat v backstage. Když přijíždíme, samotná scéna již celá stojí a technici se právě věnují instalaci PA systému a baterie světel. Samotné zvučení přichází na řadu až po páté hodině odpolední. Před halou se již srocují první davy nedočkavých příznivců vybavených igelitkami s proviantem a nápoji. To aby jim čekání na místo v prvních řadách lépe ubíhalo.
Jako první nás čeká poslech připravovaného třináctého studiového alba Dance Of Death, které má vyjít během letošního září. Jsme odvedeni před stříbrný tour bus polepený logy skupiny. Odkládáme mobilní telefony, diktafony a fotoaparáty. Jediné, co si můžeme vzít s sebou jsou psací potřeby. Teprve pak jsme vpuštěni na palubu. Usedáme do pohodlných kožených křesel, každý vedle jedněch sluchátek vedoucích do černého kufříku s logem IM, připevněného masivním chromovaným řetězem k podlaze, navíc opatřeného velkým visacím zámkem. Podepisujeme smlouvy, že nic z toho, co uslyšíme, nezveřejníme dříve jak v polovině července. Poté jsou kufříky zodpovědnou (anglickou) manažerkou odemčeny, přehrávače uvnitř spuštěny a opětovně uzamčeny. Nemáme možnost přehrávání jakkoliv ovlivnit, jedná se skutečně o jednorázový náslech. Na otázku jednoho z kolegů, zda jsou ty řetězy a zámky praktikovány kvůli zlodějské pověsti čecháčků jsme ujištěni, že stejný systém praktikují i ve všech ostatních zemích. Zde je autentická verze mých poznámek, skladbu po skladbě:
1. Wildest Dreams; Smith/Harris, 3:53
One-Two-Three-Four a už to jede! Klasický model tří kytar na pozadí tradiční kvapíkové rytmiky. Příjemně překvapí modernější, někdo by možná řekl rockovější, zvuk. Hned v prvním refrénu šplhá Bruce do závratných vokálních výšek. Nechybí ani tradiční kytarové sólo. Skladba má tradiční stavbu sloka – refrén –sloka – sloka – refrén - sólo – refrén. Pěkný rozjezd!
2. Rainmaker; Murray/Harris/Dickinson, 3:48
Sladká vyhrávka, pak tradiční IM instrumentální schéma. Řekl bych však, že téma není tolik nosné, aby mohlo být v písni použito samotné.
3. No More Lies; Harris 7:21
Zajímavá "středověká" vybrnkávačka na úvod, lehce připomínající hit Run To The Hills. Celkově poklidné tempo skladby i zpěvu, s občasnými heavy šlehy, jejichž frenkvence se postupně zrychluje, až skladba zhruba v polovině přejde v klasický heavymetalový kvapík. Ke konci je bohužel ústřední motiv ždímán do poslední kapky, včetně mnohočetného opakování refrénu. Myslím, že kratší stopáž by skladbě rozhodně prospěla.
4. Montsegur; Gers/Harris/Diskinson, 5:50
Ostrý rozjezd, oproti předchozím dvěma skladbám opět modernější, ne tolik upjatý, zvuk. Nejdříve vokální rozlet, pak zlobné cezení slov skrz zuby. Zajímavá zpěvová linka. Hudebně uměřená skladba, bez zbytečných onanistických pasáží. Moderní a přece svoji, proč ne?!
5. Dance Of Death; Gers/Harris, 8:36
Opět chrabrý středověk na úvod, pak šlapavé střední tempo. Uprostřed písně rychlejší pasáž, ovšem naprosto v kontextu s dosavadní náladou písně. Zopakování zásadních pasáží na závěr včetně nezbytného kytarového sóla působí přirozeně a účelně. Titulní skladba, i při své dlouhé stopáži, je jasným potenciálním hitem.
6. Gates Of Tomorrow; Gers/Harris/Diskinson, 5:12
Poprocková vyhrávka jak od Briana Adamse předznamenává následné překvapení, kterým je mnohohlasá vokální kreace. Netradiční, ale fakt dobré! Postupně přechází v klasickou hudební šablonu IM, vícehlasy však ještě několikrát příjemně překvapí.
7. New Frontier; MCBrain/Smith/Dickinson, 5:04
Překvapí snad jen autorský vklad bubeníka McBraina. Jinak se jedná o tradiční heavy metal, jehož základní myšlenka postupně košatí, aby byla ve finále opět očesána na základní linii a několikrát zopakována. Kousek především pro tradicionalisty!
8. Paschendale; Smith/Harris, 8:27
Standardní střednětempý heavík s občasnými až thrashovými kytarovými záblesky a - pokud mě sluch neklame - i pár orchestrálními motivy. Opět by neškodilo ubrat nějakou tu minutu závěrečných repetic.
9. Face in The Sand; Smith/Harris/Dickinson, 6:30
Nic nového pod Sluncem aneb léty prověřená kvalita. Střední tempo, kytarové vyhrávky, šplhající vokál. Trochu mi to připomíná starý singl Flight Of Icarus.
10. Age Of Innocence; Murray/Harris, 6:10
Balada? Ještě ne! Skladba pozvolna přechází do rychlejšího tempa. Usekávaný vokál, text s politickým nádechem. Zajímavé pomalé kytarové vyhrávky jakoby dodávali Bruceovu projevu na důstojnosti.
11. Journeyman; Smith/Harris/Dickinson, 7:07
Balada! Později mi Harris potvrzuje mou domněnku, že v písni není použita jediná elektrická kytara, což samozřejmě dodává celé kompozici zajímavý nádech. Netradičně zpracované zajímavé hudební téma, fortelně odvedená práce. Co chcete víc?
Disk dohrává, manažerka přichází, otevírá kufříky, vypíná přehrávače a opětovně je uzamyká. Zapisujeme své první poznatky do připravené Kroniky, kde jsou zápisy všech vyvolených, kteří měli to štěstí album slyšet v předpremiéře. Dlouho byste hledali nějaký negativní vzkaz… Ještě jednou připomínám, že toto je pouze komentář připravovaného alba, vypracovaný v průběhu jediného jednorázového poslechu. Neberte ho proto prosím jako recenzi, k jejímu sepsání je opravu zapotřebí několik soustředěných poslechů. Každopádně již teď mohu říci, že se jedná o kvalitní desku, která se v diskografii Maidens rozhodně zařadí k nadprůměru.

Hladké přistání je základ!
Ale pojďme dál. Dav fanoušků před halou začíná houstnout. Uvnitř je již všechno do detailu připraveno. Konstrukce není sice příliš vysoká, zato široká a hluboká je až až (zabírá bezmála celou šířku haly a téměř třetinu její délky). Samotná scéna je horizontálně přepůlena. Nahoře je jakýsi privátní Dickinsonův "kůr", dole na jevišti zase dost prostoru pro eskapády strunné čtveřice. Uprostřed toho všeho je zapasovaný praktikábl s baterií naleštěných Nickových bicích. Pozadí spodní části tvoří několik Eddiho albových podobizen, nahoře je zase místo pro velké závěsné plachty, které jsou v průběhu koncertu několikrát obměněny. To vše orámováno světelnou artilérií. Hlavní hvězdy večera přiváží krátce před sedmou večerní černé minibusy Mercedes. Jak se později dozvídáme, přijíždějí z nedalekého (strategicky nejmenovaného) letiště, kde přistáli se svým soukromým letounem, aby se po koncertě mohli co nejrychleji vrátit domů do Anglie. Ale i o tomhle se více dozvíte od mozku souboru, baskytaristy STEVEA HARRISE.

Před pár hodinami jsem měl možnost slyšet vaše nové album Dance Of Death? Byla to finální verze nebo budete procházet záznamy v Kronice a na základě nich s materiálem ještě nějak pracovat?
Slyšel jsi finální verzi, po finálním mixu. Rozhodně už ji nebudeme nijak upravovat. Ta kniha tam je proto, abychom měli nějakou zpětnou vazbu od lidí, kteří album slyší v předpremiéře. A to ještě takovým způsobem, že nemají možnost jakkoliv ovlivnit průběh toho poslechu. Jejich názory nás samozřejmě zajímají, protože jsou nezkreslené okolními vlivy: když deska vyjde, tvůj názor formuje samozřejmě i to, jak se o ní vyjadřují ostatní… My děláme muziku sobě pro radost, děláme jí tak, jak nás to baví. A i kdyby se ta deska nelíbila nikomu jinému než nám, stejně bychom ji nijak nezměnili. To bychom pak rovnou mohli dělat na zakázku, jenže to už bychom nebyli my… A vezmi si, jakou pak máme radost, když zjistíme, že to, co se libí nám se líbí i miliónům fanoušků po celém světě…to je skvělý pocit! (smích)

Proč tedy album vyjde až v průběhu září, když je dnes již hotové a fanoušci jsou na něj tolik natěšení?
Protože původně nebylo jisté, jak rychle ho budeme schopni dokončit, právě díky probíhající šňůře, tak jsme radši termín stanovili až na září. No a nakonec, když jsme všechno hladce zvládli, jsme se rozhodli, že v klidu odjedeme současné vzpomínkové turné, tak jak bylo naplánováno a pak se, opět v klidu, budeme věnovat propagaci novinky. Přišlo nám zbytečné dělat nějaké hektické změny, navíc když je návštěvnost současných koncertů tak dobrá. Je vidět, že o nás fanoušci mají stále zájem, tak proč jim nevyjít vstříc. Koncem roku bychom tak chtěli vyrazit na promo tour právě k Dance Of Death…takže se možná do Vánoc ještě jednou uvidíme!

Řekni mi pár obligátních podrobností o průběhu nahrávacího procesu…
Materiál jsme začali dávat dohromady koncem loňského listopadu, nahrávat jsme začali letos v lednu v londýnských Sarm Studios. Všechno je to nový materiál, nepoužili jsme nic starého. Producent byl Kevin Shirley, který s námi dělal už předchozí dvě alba, řadovku a živák, takže jsme věděli co jeden od druhého můžeme očekávat. Jinak se nic speciálního nedělo…

Není těžké se koncentrovat na nahrávání, když jsi tak blízko domova?
Narážíš na to, že se část předchozí desky nahrávala ve Francii? Víš, jsme už přece jen staří pardálové a máme už nějaké to nahrávání za sebou, takže se koncentrovat dovedeme takřka na povel. Spíš bych to bral z toho pohledu, že každé místo má svoji atmosféru, což je ale spíš dobré po komponování než finální nahrávku. A na druhou stranu nahrávat doma je zase pohodlnější, protože na tebe nikdo netlačí – což sice může být někdy problém, ale pokud máš dobrého producenta a to my máme, je vše OK – a když je potřeba, dojedeš třeba s dětmi do školy… Ale příští desku bysme mohli točit na Bahamách, no, proč ne, to jsi mě ale přivedl na zajímavou myšlenku! I když dnes, v době moderních informačních technologií, můžeme být každý na jiném konci světa a desku i přes to dát v pohodě dohromady. Vlastně už něco podobného praktikujeme: posíláme si navzájem elektronicky různé nápady a fragmenty skladeb a na těch pak každý zvlášť a zároveň dohromady dál pracujeme, je to rozhodně pohodlnější, než si osobně vyměňovat kazety…

Když už jsme u těch moderních technologií, vydali jste nedávno dvě DVD – live Rock In Rio a vzpomínkovou kolekci Visions Of The Beast. Jak se vám formát DVD zamlouvá, splnil vaše očekávání?
Naprosto! Surround 5.1 je výborný zvukový formát. Nejvíc mě na DVD ale baví, že při přípravě můžeš s materiálem skutečně vyhrát. Nejsi omezen tím, že prostě dáš záznam na pásku a hotovo, divák pasivně kouká, co z toho nakonec vyleze. DVD formát je úžasně interaktivní a, jak už jsem řekl, výborně hraje, což je pro mě jako muzikanta samozřejmě důležité, navíc, když je nás v kapele šest… A nejlepší na tom všem je, že už dnes je jasné, že se tato technologie bude do budoucna ještě více vyvíjet!

Jaký se tvůj názor na MP3 a na kampaň "Kopírování zabíjí hudbu"?
V tomhle jsem tradicionalista.Pokud nemám v ruce booklet, deska mě nebaví. Navíc si myslím, že se tím nahrávka jako umělecké dílo degraduje na spotřební věc. Což je sice trend současného světa, ale mě se prostě nelíbí. Na druhou stranu ale nesouhlasím s kampaní Kopírování zabíjí hudbu. Muzika se totiž kopírováním dostane i mezi lidi, kteří by si desku nekoupili a najednou si řeknou: hele, tohle je zajímavé, jdou na koncert kde zaplatí vstup, koupí si tam tričko a třeba i nějaká alba, nebo si je prostě koupí časem, až na to budou mít. Což je hlavně případ mladých lidí. Kde totiž mají brát peníze na to, aby si koupili originály všech svých oblíbených kapel? Kopírování se asi nejvíc bojí takové ty sezónní rychlokvašky cíleně zaměřené na věkovou skupinu puberťáků, po kterých za čas neštěkne ani pes... Pokud si ovšem lidi kupují levné desky od pirátů, tak nás vědomě okrádají, protože z peněz, které takhle utratí nevidíme ani floka...

Když už jsme u těch nových technologií, ovlivňuje vás nějak současná hudební scéna?
Tak samozřejmě tě minimálně podvědomě ovlivňuje všechno co slyšíš kolem sebe. Když to ale vezmu do důsledku, tak musím na tvou otázku odpovědět, že ne. My jsme Iron Maiden, my musíme mít svůj vlastní názor a tím ovlivňovat ostatní! Každopádně mě těší, že se poslední dobou začíná opětovně vzmáhat tvrdá muzika.

Eddie je velká ikona rockové scény. Je už hrdinou počítačové hry. Neuvažovali jste například o filmu v hlavní roli s Eddiem?
To by se mi pochopitelně moc líbilo. Musel by to ale režírovat někdo, kdo Maidens dobře zná, má přehled o kontinuitě alb atd. Na druhou stranu by to musel být asi někdo mladý a dostatečně šílený, aby tohle téma dokázal zpracovat vizuálně. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsme už o něčem takovém neuvažovali.

Slyšel jsem, že téměř po každém koncertu odlétáte domů, je to pravda?
Je to pravda. Jakmile je to možné, vracíme se v noci zpátky na Ostrovy. Už jsme přece jenom starší pánové a během naší kariéry jsme toho po světě nacestovali už dost. Navíc máme rodiny, já sám mám šest dětí, a je fakt pohoda s nimi ráno posnídat, i když jsi předchozí noc hrál stovky kilometrů od domova… Navíc není problém si během šňůry na jeden koncert vyrazit i s rodinou. Naposledy se na nás byli podívat Donningtonu a moc se jim tam líbilo, mají rádi rock´n´roll!

A když to nejde a nemůžete se vrátit domů, co děláte, když zrovna nemáte nic na práci?
Jo, tak to už se mi dlouho nestalo, že bych neměl co dělat… Mám spoustu zájmů mimo muziku: fotbal a sport vůbec – mimochodem můj milovaný West Ham United mi v poslední sezoně přidělal hodně šedivých vlasů - , knížky, filmy…pořád je co dělat! Už dávno nezabíjíme čas flákáním po barech a nezřízeným pitím.

Jaká je nejlepší skladba, kterou jste nikdy nehráli živě?
Tak to jsi mě dostal! Dobrá otázka…fakt to nejsem takhle z fleku schopný říct. Ale budu si to pamatovat, tak se mě zeptej znovu, až přijedeme na podzim!

Máš několik tetování. Kdy sis pořídil první a jak jsi s ním po těch letech spokojený? Chystáš se pořídit si další?
Tak to nejstarší už mám víc jak dvacet let, dělal mi ho kamarád a jsem s ním stále spokojený, má svojí historii, svůj – pro mě osobní – význam. No a co se týče budoucnosti, uvažuji o tom, že bych si na lýtko nechal vytetovat znak West Ham United, uvidíme…

Sauna jako nadstandard
Ještě že Železná Panna dorazila na místo s téměř půl hodinovým předstihem, s nímž následně odstartovala i blok rozhovorů. Kdyby totiž přijeli na čas, nestihli bychom vystoupení předkapely. A to by byla opravdu škoda. Mladí a nasraní je asi nejvýstižnější popis toho, co post futuristicky vyhlížející pětice MURDER DOLLS ve složení Wednesday (tedy pátek) 13 (voc), Joey Jordison (g, jinak Slipknot), Eric Griffin (bg), Acey Slade (g) a Ben Graves (ds) na pódiu předváděla. Byl to totiž pěkně ostrý novodobý dirty rock´n´roll se vším všudy, počínaje kytarovými vazbami a zběsilým pobíhání po jevišti, přes ocvočkovanou koženou image podtrženou různobarevnými vlasovými patvary a konče explicitními texty. Napadá mě rámcové srovnání s kapelou Buckcherry, která předskakovala Kiss na jejich pražském koncertu v rámci PsychoCircus 3D Tour. Ti se také nikterak hudebně nepodobali hlavním hvězdám večera, přesto svou nespoutanou energií perfektně vyburcovali podstatnou část příchozích. Což se Murder Dolls ve Zlíně také povedlo, byť spousta z fanoušků, kteří při jejich setu pod pódiem zhusta pařili, následně remcala, co že jim to IM chtějí před svým entré nacpat do hlavy. Na přemýšlení měli následujících dvacet minut, kdy se přestavovalo pódium. Když se ovšem krátce před devátou přeplněnou halou rozezněla Doctor Doctor od U. F. O., už si spokojeně chrochtají i ti nejortodoxnější. Najedou je tma, aby nás v zápětí oslnila záplava světel. Začíná se nadmíru tradičně, záhrobní hlas odpočítá 6 – 6 – 6 a kapela zvolna nastupuje na scénu. Bruce začíná zpívat Number Of The Beast ještě v zákulisí. S prvním brejkem se zjevuje na kůru nad pódiem, za zády mu žhnou tři obří šestky. Strunná čtveřice je od samého začátku v permanentním v pohybu. Pobíhají sem a tam, potřepávají hlavami, žonglují s kytarami a především rozdávají spokojené úsměvy do prvních řad. The Trooper. První velká plachta na pozadí s vyobrazením obalu stejnojmenného singlu. Bruce mává britskou zástavou tak vehementně, až mu na okamžik vyklouzává z ruky a zapichuje se do Nickova praktikáblu o poschodí níže. Následuje další pěvcovo klasické číslo a sice šplhání po konstrukci scény a obhlížení dorazivší návštěvy z výšky. Vůbec celý koncert je jakoby skládankou toho nejlepšího, co kdy Iron Maiden na živo předváděli. Ať už šlo o playlist nebo prvky show samotné. Radost všem dělá dlouhá léta živě nehraná Die With Your Boots On. "Scream for me Czech republic, scream for me Zlin!!!" Hallowed By Thy Name, první paličky míří do publika. Když dojde na ochutnávku z připravovaného alba Dance Of Death Wildest Dreams, Dickinson ji uvádí netradiční výzvou: "Pokud se vám podařilo dovnitř propašovat nějaká nahrávací zařízení, klidně je teď vytáhněte a zapněte…a nezapomeňte dát tuhle skladbu na internet. Tohle je totiž ukázka z naší nové desky a budeme rádi, když se co nejvíce lidí dozví, jak dobrá je!" A má pravdu, tahle skladba je opravdu výborným otvírákem. Po bouřlivém aplausu následuje první rozezpívání publika při The Wicker Man. Tohle je zatraceně živá kapela, žádní zombie snažící se křečovitě vrátit zpět staré časy. Což jasně dokazují titulkou z poslední studiovky Brave New World, kterou provází další obměna s motivem alba na pozadí. Při úvodu Clansman, zatímco kytaristé vybrnkávají nástup, Nico osobitě křepčí za bicími. Steve Harris pak, s basou na krku, hraje mezihru na španělku uchycenou na speciálním stojanu vedle stojanu mikrofonového. Během následné The Clairvoyant se na jevišti zjevuje obrovský Eddie v královském hermelínu, tak jak jsme ho měli možnost vidět na přebalu posledního výběrového alba. Podruhé se maskot zjeví při hymně Iron Maiden, tentokrát v hororové verzi, kdy je do jeho otevřené lebky zavěšené nad scénou spuštěn mozek, který je následně efektně nastartován. 22:50, výtečným koncertem okouzlení fanoušci si bez problémů vydupávají tři přídavky, které uvozuje další Bruceova pěvecká lekce a ujištění, že jsme všichni "fucking briliant". Představoval jste si snad někdo jiný závěr než Bring Your Daughter To The Slaugther, 2 minutes To Midnight a Run To The Hills? Dickinson je v evidentní pěvecké formě, z muzikantů srší nadšení. Nezbývá než věřit že se na podzim vrátí s novým programem!

Setlist Iron Maiden:
The Number Of The Beast, The Trooper, Die With Your Boots On, Revelations, Hallowed By Thy Name, 22 Acacia Avenue, The World´s Wildest Dreams (new song), The Wicker Man, Brave New World, The Clansman, The Clairvoyant (Eddie on stage in "Edward The Great" role), Heaven Can Wait, Fear Of The Dark, Iron Maiden (Eddie od stage in "Visions of the Beast" role), Bring Your Daughter To The Slaugther, 2 minutes To Midnight, Run To The Hills.

František Kovač