Tuhle poslední zářijovou středu jsem poprvé v životě tak trochu žehral na to, že se vlna zájmu o metalovou muziku vrací v míře větší než malé (i když na vině byl někdo úplně jiný než nadržení příznivci a sice pořádající agentura MaFo, která dost dobře neodhadla zájem hudební veřejnosti o importované personálně dost provázané severské spolky a nezajistila pro ně příhodnější prostoru). Sáleček Rock Café i přilehlá barová chodba jsou totiž opravdu přeplněny nad únosnou míru (a to venku ještě pěkný hlouček zklamaných fanoušků, kteří by se už dovnitř opravdu nevměstnali, přešlapuje). Pro ty, kdo se do skrumáže nemohli dostavit a nebyli ani svědky místních podobně poznamenaných představení S. O. D. či Voivod malá rekognoskace terénu: pokud nejste mezi prvními maniaky vpuštěnými do útrob Rock Café a neocitáte se tak doslova neprodyšně uzavřeni kdesi vně sálu, nemáte sebemenší naději dostat se dál než k jeho dveřím, pach potu i moči všudypřítomný, ze stropu neustále nepříjemně odkapává sražená voda, po pár minutách na oblečení ani nitka suchá (ať stojíte kde stojíte) – dohromady tedy minimální možnost soustředit se na předváděnou hudební produkci.

To nejlepší hned na úvod: první vystupují švédští neortodoxní deathers ARCH ENEMY, jejichž poznávacím znamením jsou především vkládaná signifikantní hardrocková a heavymetalová kytarová sóla strunného mistra Mikea Amotta, která jsem si letos vychutnával již na holandském Dynamu. Jelikož všechny soubory dnes přijely představit tuzemským fanouškům své novinkové výlisky, zaznívá z alba Burning Bridges (v diskografii kapely třetí studiovka) v průběhu přidělené půlhodiny logicky dobře polovina materiálu. Největším překvapením je tak od počátku nezávadný zvuk.

Následující Finové CHILDREN OF BODOM stavějí svůj set na rozdíl od Arch Enemy především na klávesových vyhrávkách – i to je jeden z aspektů jejich větší popularity nejen v Čechách (držitelé domácí Grammy za rok 1998). Jsou jednoduše zvukově jemnější a tudíž i líbivější a přístupnější ač vlastně – odhlédneme-li od zmíněných kláves - hrají po čertech rychlý neoblack. Pro mě osobně, vedle následujících v současnosti stylově dost rozervaných Dark Tranquility, trochu zklamání. Co se podaří ve studiu zajímavě vychytat pomocí mašinek, nemusí na živo vylézt už tak bombastické.

DARK TRANQUILITY propagující aktuální desku Projector už dnes rozhodně nepatří mezi klasické götteborské soubory – místo deathové agrese totiž nabízejí tuctové zadoomané emoce. Nebýt častých změn hlasových poloh Mikaela Stanneho, vyznělo by celé vystoupení jako jedna dlouhá nudná kompozice.

Headlineři IN FLAMES si svou českou premiéru odbyli na loňském litoměřickém Dynamo North Power Jamu – znal je málokdo, navíc nikterak nenadchli (překlávesováno). Před letošními prázdninami ovšem vypustili do světa nové osobité album Colony, kterému dal kolega Petričko sedm ze sedmi. Očekávání bylo velké, živá prezentace ovšem opět dost zklamala: nekvalitní zvuk, přehršel samplovaných elektronických a klávesových prvků, sotva sedmdesát minut hraní včetně přídavků.

Stála nám ta sauna vůbec za to?