Waltari se nesnášejí s HIM, hlásají poslední dobou stále častěji palcové titulky nejen finských hudebních tiskovin. A není to ze strany toho služebně staršího (a vyzrálejšího) souboru pražádná závist vůči mediálně propíraným nováčkům nebo podobná zavrženíhodná pohnutka. Oni jim totiž skutečně nemají, co závidět. Kärtsymu a spol. totiž nejde ani tak o dav pištících pubertálních skoroslečen pod pódiem, ale o hudbu samotnou, v její umělecké i zábavné poloze, o vychování si svých vlastních fanoušků, kteří jim budou rozumět. To se ale o HIM, při veškeré snaze, rozhodně prohlásit nedá – spíš naopak. Větší pózu než předvádějí tyto hvězdičky navlečené ve fajnových pódiových kostýmech, skryté před září reflektorů pod tunami make-upu jsem doopravdy hodně dlouho neviděl. Prý druzí Type O´Negative. Ech… Neuměle hraná zhýralost non plus ultra. A co teprve, když vypadáte jako napůl odlíčený ostýchavý transsexuál a neumíte mezi prsty ani pořádně držet cigaretu….

Pětice okolo téměř výhradního skladatele a mediálního (na jevišti totiž působí, přes veškerou křečovitou snahu, značně nejistě) frontmana Ville Valleho nastupuje krátce po osmé večerní. Mladičkým fanynkám v prvních řadách, které již omrzela potemnělá popina v podání Depeche Mode či The Cure a prahnou po něčem drsnějším (a jejich dívčí plátky jim dle posledních reklamních trendů radí, že objev sezóny HIM jsou se svým "love metalem" přesně co hledají), se jako na povel podlamují kolena. Začíná show postavená, krom bezduchého manekýnského producírování (k zuřivosti mě dováděla netečnost kytaristy Lily Lazera k doslova o pomoc volající ladičce) samotných členů souboru (zbývají Zoltan Pluto-bg, Gas Lipstick-ds a Megé Amour-keys), především – a na živo je to na rozdíl od studiové nahrávky do očí bijící - na vykalkulovaném hudebním konglomerátu těžícím hluboko z popmetalu osmdesátých let přibarveném trochou gotického klišé deváté dekády. Ostatně to, že HIM bodují nejjistěji v sousedním Německu a Rakousku mluví za vše, stejně jako skutečnost, že skupina vešla ve známost coververzí Chrise Isaaka Wicked Game. Playlist je převážně postaven na aktuálním albu Rarozblade Romance, z debutového počinu Greatest Lovesongs vol. 666 se však logicky, pro celkově malý objem materiálu, hraje taktéž. Dle bouřlivého ohlasu fanoušků soudím, že výběr skladeb jim opravdu padnul doslova na míru. Ne tak mě a proto snad podruhé v životě odcházím z koncertu před jeho definitivním koncem. Opět se totiž potvrdilo staré pravidlo, že dobrou desku může natočit kdokoliv, ale odehrát zajímavý koncert svedou jen skuteční machři. A to HIM, vzhledem k cílům, které si vytkli, budou jen těžko.