Nejdříve to vypadalo, že se letošní ročník nebude kvůli problémům se zajištěním příhodné lokality konat vůbec. Nakonec však organizátoři přistoupili k jednodennímu – zpětně viděno, ne zrovna šťastnému – kompromisu: nijmegenský Goffertpark totiž nemohl poskytnout více než poloviční rozlohu loňského festivalového městečka, což ve finále znamenalo především redukci počtu scén ze tří na pouhé dvě a značně omezenou diváckou kapacitu (cca 20 tisíc osob). K tomu všemu si ještě připočtěte především neskutečně rozmarné počasí (celé odpoledne pražilo slunce, aby pak celý večer nepřetržitě lilo), markantní zvýšení veškerých cen a třeba i ten detail, že anglicky se bylo možno domluvit s každým pátým pořadatelem…

Zatímco se snažím do areálu propašovat z domova dovezené potraviny a především nápoje hlavní bránou (letos se žádný speciální vchod pro akreditované pisálky nekoná) a to se mi jednoduše nedaří, jelikož "obyčejní" návštěvníci nemají šanci na něco podobného nikdy a vůbec, punkují na hlavní scéně nevýrazní ZEKE a na vedlejší pódiu burácí obdobně neinvenční ENGINE. První nával nadržených fanoušků ustává, fronty u občerstvovacích stánků se plynule prodlužují, areál se pozvolna zaplňuje. S prvním velkým jménem na scéně číslo 1 přichází první velké zklamání. Bouřlivák Tommy Lee se svým novým projektem METODS OF MAYHEM totiž nepředvádí nic víc než vyčpělou směsku chladných samplů a nic neříkajícího rytmického humbuku, orámovanou tuctovým rapováním. Pod kotlem se jim rozhodně nemohlo podařit zatopit. Na chlup stejná situace panuje i ve Stanu, kde se svým melodickým heavy/deathovým klišé snaží zapůsobit SENTENCED. Příchozí spíš posedávají po zemi než aby se prali o to, kdo bude hrozit v první řadě. Velké věci se začínají dít až po přestávce na Main stage, kterou šedesát minut okupují TESTAMENT. S prvními údery kopáků, které po odchodu hvězdného Davida Lombarda (loni na DOA vystupoval s Grip INC.) obsluhuje Jon Allen, se pod pódiem srocují šílenci a atmosféra začíná konečně houstnout. Ještě že má tlouštík Chuck Billy (voc) vše pod kontrolou… Zvuk je naprosto bezchybný a kapela v životní formě přehrává nejen materiál z aktuálního alba The Gathering, ale i historicky průřezový blok. Královsky se bavím a se mnou, tuším, i valná většina příchozích. Škoda, že si musím hned v zápětí zkazit náladu sledováním adolescentek KITTIE. Tyhle ne příliš pohledné a rádobynazlobené holčičky sice platí za objev sezóny, ale víte jak se to má kupříkladu s takovými HIM. Hodný strýček manager nakoupil drahé nástroje, naučil držet pár základních akordů, zajistil tlupu loajálních přisluhovačů a následně s řádným mediálním halasem vše vypustil do světa za účelem sebeobohacení... Tady zmůže to jediné správné pouze čas. Přesně ten, který dal povstat z popela i legendárním nabroušeným hopsalům SUICIDAL TENDENCIES. Pětice Mike Muir (voc), Mike Clark (g), Dean Pleasants (g), Josh Paul (bg) a Brooks Wackerman (ds) si zachovala starou image i výkonnost a tak své věrné na velkém pódiu uspokojuje měrou vrchovatou. Největší vadou na kráse je, že se jejich set lehce kryje s vystoupením SPIRITUAL BEGGARS na vedlejší scéně a jeden prostě nemůže stihnout všechno. Moje volba je však jasná. Klasicky střižený hard rock v řádně moderním heavy hávu těchhle seveřanů je totiž přesně mou krevní skupinou. Mike Amott je kytarový bůh sám. To mluví za vše. A co teprve, když si uvědomíte, že frontman, vokalista a basák v jedné osobě Spice je dokonalým klonem nesmrtelného Lemmyho a strashidelného Vlastimila. Jednoduše úchvatné. A to ani blíže nezmiňuji kouzelné hammondky Pera Wiberga a strojově přesné bicí Ludwiga Witta. Pokud budete mít někdy tu možnost vidět Spirutual Beggars na živo, dobře vám radím, hrrr na ně!!! Zde jasný vrchol Tent stage. Ani mě nemrzí, že přicházím o tolik zprofanovanou show prasáků SLIPKNOT, předchozí zážitek mě totiž plně uspokojil a zcela vyčerpal zároveň. V zákulisí je navíc o dobrou zábavu postaráno, komu by se taky chtělo v tom vedru někde plahočit… Ale povinnosti jsou povinnosti a tak spěchám zpět na malou scénu. Místo Entombed zde zaskakují DESTRUCTION, kteří však kolem vašich uší prosviští bez znatelné reakce rychlostí větší než jakou svůj heavy-thrash podávají. Následní THE KOVENANT svým oplechovaným disko-blackem vyloženě nudí. Pokus o elektronické atmosférično se jednoduše zvrhl v bezduchou komerční obludnost. Navíc začíná pršet. A aby toho, co je nutné překousnout a vytrpět nebylo málo, sráží mě do kolen hvězdy adidas-coru KORN, předposlední akvizice hlavního pódia. Jejich porce hrubozrnného elektronického rap-metalu je totiž vskutku nečekaně chladná a brutální. Kdybych požil stejné množství syntetických životabudičů jako okolostojící figury, možná by mě předváděná muzika chytila za koule, takhle ale radši odcházím do backstage…na další pivo. Vyprovází mě sám Jonathan, který, oblečen v dlouhý kněžský kabátec, předstírá za podpory playbacku hru na dudy. Fans šílí. Ještě že pokračuje program ve Stanu. Výkon sekerníků MAYHEM je sice nesouměřitelný s loňskou show samotných vládců temnot Marduk, přesto jejich ostře rouhačská hodinka se vším všudy, včetně decentního krveprolití, skvěle ubíhá. Navíc, jak známo, pod střechou neprší. Úderem deváté, kdy už každý musel pochopit, že dneska prostě tak jako tak zmokne, se začínají houfovat davy před Main stage. Za pár minut tu totiž patnáctý ročník DOA festu zakončí dvouhodinovou show znovuzrození IRON MAIDEN s panem zpěvákem Brucem Dickinsonem v čele. Co na tom, že leje jak z konve a nedají se proto použít všechny efekty a předvést plánované do puntíku. Za dva dny budeme mít v pražské Paegas areně všechno jak na dlani. Jde přece především o muziku a ta byla i v nastíněných bojových podmínkách excelentní. Psát o skvělých instrumentálních a vokálních výkonech mi u téhle kapely přijde jako nehorázné klišé, tak snad jen konstatování, že Maidens vskutku nalezli svůj grál. Ale o tom už v jiné reportáži…

Vyprošťuji kopyta z několikacentimetrového blátivého humusu a rázem přestávám litovat toho, že jsem se v těch nepromokavých vysokých kožených botách celé odpoledne pařil. Ať žijí kecky a sandály! Tak zase za rok. Snad tu další patnáctku načneme o poznání lépe a šťastněji než jsme tu první uzavřeli.

František Kovač