Čtvrtek 20. května, lehce po desáté hodině večerní. Naše bágly ověšená redakční úderka ve složení Pepa Kůda – pivo a rum, Honza Petričko – bourbon & kola, František Kovač – whiskey zásadně bez ledu, se schází v nejmenované plzeňské nálevně. Následná čtrnáctihodinová cesta stařičkou karosou probíhá v pohodě a bez větších zádrhelů až na to, že na česko-německých hranicích stojíme víc jak hodinu; úředníci kontrolující naše pasy si dávali opravdu načas. No, nedá se nic dělat… Stejně jako v případě několika neúnavných mluvků-spolucestujících, kteří melou pantem skoro celou noc a, bohužel, ctí pravidlo: Nejvíc toho napovídá ten, co má nejméně, co říct.

Na místo konání, rozlehlou soukromou zemědělskou usedlost ve vesničce Mierlo vzdálenou od tradičního Eindhovenu necelých patnáct kilometrů, dorážíme před druhou odpolední. Hned nastává první organizační problém, nikdo z pořadatelů nám totiž není sto vysvětlit, kde přesně se nachází vchod pro akreditované novináře. Respektive, posílají nás od čerta k ďáblu (a že jich tu je…). Obdobné peripetie nás čekají při hledání press campu. Nakonec se ale vše v dobré obrací. Tedy, až na jednu maličkost – když jsme se poprvé vzdálili od postavených stanů, abychom nahrubo prozkoumali terén, nějaká ***** mi ukradla jeden stanový kolík…doufám, že si ho zarazila do patřičných míst.

Zmínil jsem se o zběžné rekognoskaci terénu, tak tedy: scény jsou letos tři – hlavní scéna Main stage je v provozu jen v sobotu a neděli, dvě vedlejší scény – menší a větší, resp. scéna 2 a scéna 3 – mají program rozdělený do tématických bloků se všeříkajícími podtituly: The Gallery, The Dark Symphonies, The Gore Zone, The Factory, The Black Stage, The Power Pack, Skatefest, Maximum Overdrive (více viz dále). Krom toho (ne)přehledné množství stánků se všemožným jídlem a pitím, suvenýry, hudebními nosiči, oblečením, piercingem, tetováním a jinými podobnými lákadly. Nechybí samozřejmě bungie-jumping a kolotoče. Nálada je ohromná, aby taky ne, když jsme v Holandsku… Každopádně, kdo jednou na Dynamo přijede a do roka nezemře, přijede zas. Tak silný je to zážitek nejen napoprvé.

Pátek
Začíná se na vteřinu přesně podle plánu, tedy s úderem šestnácté hodiny. Jsme přece v Holandsku! Úvod na The Gallery obstarávají nevýrazní Francouzi OUT. Stylově dost nevyhraněná kapela, která se zmítá na vlnách klasického a novodobého hard coru s citelným nohsledstvím Korn. Do karet jim ovšem hraje velmi dobrý zvuk, takže reakce fans jsou – na první kapelu celého festu – velmi příjemné. Následní Brazilci ANGRA mají naopak stylově absolutně jasno. Z jejich strany se jedná o pokus o resuscitaci jadrného germánského pojetí heavy/speed metalu. Tomuto stylu ovšem špatné nazvučení rozhodně nesedí a tak zvonivé bicí a ječivé kytary víceméně jen tuším a domýšlím. Radši se proto přesunuji na Skatefest, kde hraje domácí klasikHC legenda VIOLATION OF TRUST. Zruční muzikanti, vyřvaný zpěvák, výborný zvuk, pod pódiem pořádná vřava. Je vidět, že přízviskem legenda se neohánějí neprávem. Ale zpátky na The Galery, kde v 17:50 nastupují výborní Angličané ONE MINUTE SILENCE, kteří v Čechách zazářili naposledy před Anthrax o loňských Vánocích. Synonymem jejich názvu by mohlo být slovo energie. Její hladina totiž v průběhu celého vystoupení neklesla ani o píď – rozuměj ze scény odskákali stejně svižně, jako na ní vtrhli. Bubeník se co chvíli zvedá ze stoličky a bubnuje ve stoje, basák nepřetržitě rotuje kolem své osy až se málem škrtí na svých dlouhatánských dreadlockových copanech, kytarista se předhání v pogu s fans v kotli a zpěvák sebou šije jak totální neurotik. A při tom všem běsnění, vážení, hrají svůj brutal-hip-hop-power-metal jak z partesu. Zatím jednoznačně nejlepší seskupení - odezva tomu adekvátní. Ještě perlička na závěr: nějaký šílenec z jejich road-crew se uprostřed setu odkudsi ze zákulisí rozběhl tak mocně, že přeskočil pětimetrový photo-pit a zapadnul mezi rozdováděné fans v cca páté řadě. Asi nějaký bývalý kaskadér… Po operativní přestavbě aparatury přicházejí na řadu Švédové DARKANE s typicky melodicko-blackovým zpěvákem a thrashově nabroušenými kytarami. Kapela je (zatím) ve stylovém i herním vývinu, rozhodně nenudí, ale ani nenadchne. Slušný průměr. Následuje druhý rychlopřesun na Skatefest, jehož pódium právě okupují klasici newyorské hardcoreové školy MADBALL. Na to, jak provařená tahle kapela je mě jejich set nikterak zásadně nebere. Moje rozpačité pocity jsou zčásti ovlivněny dost špatným zvukem a zčásti "trochu mdlým přednesem podávané látky" minimálně ve srovnání s čerstvě zažitými One Minute Silence. Velké zklamání z nesplněného očekávání, alespoň pro mě osobně. Skatefest pro dnešek končí, všichni příchozí se přesunují na The Gallery, kde zrovna začínají hrát Američané STATIC-X. Svůj styl sice přibližují jako rhythmic trancecore, přiléhavější by ale bylo crossover. Prostě, nic nového pod Sluncem. Za zmínku stojí snad jen image zpěváka, jehož hlavu kromě půlmetrového číra zdobil i stejně dlouhý copánek na bradě. Alespoň něčím zapůsobili… Po těchto nevýrazných spolcích přichází řada na germánskou zrůdu z nejkrvavějších (viz obal nového alba Code Red) SODOM. Jak nemám německé kapely rád, ba co víc, mám k nim vrozenou averzi, před Tomem Angelripperem a jeho spoluhráči jsem musel smeknout. Jestliže byli One Minute Silence nejlepší kapelou odpoledne, tak Sodom jsou jasnou jedničkou večera. Absolutně koncentrovaný tah na branku, neskutečný drajv a hlavně totální pohoda, to jsou hlavní atributy show, kterou předvedli. Kdyby si nafukovací blondýnku přitáhl na pódium někdo jiný, vypadalo by to dost divně, od Toma to ale vezmete jako nejsamozřejmější věc, kterou mohl udělat. Stejně tak, jako když zpívá anglicky a mezi jednotlivými kusy šprechtí germánsky. Co se týče repertoáru, byli snad první kapelou, která nepředstavovala aktuální nebo připravovanou desku, ale prohrabala se důkladně archivním šuplíkem nadepsaným "Hity první kategorie". The Saw Is The Low, Out Break Of Evil, Blasphemer atakdále celých přidělených šedesát minut. Skvělé zakončení pátečního bloku The Gallery. Poslední trojice kapel totiž hrála v rámci tématického celku Dark Symphonies. Jako první nastupují Italové LACUNA COIL, které jsme měli možnost vidět před devíti dny jako support Grip Inc. v pražském Rock Café. Nezbývá než zopakovat, že na živo je kapela daleko drsnější. Samozřejmě žádný metalový chlívek, ale oproti současným pop eskapádám takových The Gathering, kapely ke které bývají Italové nejčastěji (a vzhledem ke studiovkám právem) přirovnáváni, solidní rubačka. Dnešní předposlední kapelou je anglická ANATHEMA. Soubor, který se poslední dobou vyznával ze své lásky ke klasikům Pink Floyd tak vemlouvavě a vehementně, že nikoho nemohlo překvapit, že kromě soundu od svých miláčků převzali i některé nápady na světelnou show, která sice skvěle doplňovala předváděné melancholické opusy, ale dvakrát originální (stejně jako ony) nebyla. Škoda kapely, která svou počáteční originalitou a neotřelostí velkou měrou přispěla k rozhýbání nového doomového hnutí a nyní tone v bažině (ne)chtěného plagiátorství. Netvrdím ovšem, že odehráli špatný koncert, to vůbec ne, domnívám se jenom, že myšlenku by měl prezentovat ten, kdo na ní přišel jako první… Celý páteční program zakončují švédští THERION, jimž první půlku koncertu sekunduje přímo na pódiu (žádné samply!) symfonický miniorchestr i s dirigentem. Jestliže jsem o Sodom napsal, že byli vrcholem večera, tak o Therion platí to samé, pokud jde o noc. Výborný zvuk, charismatický zpěv podepřený doprovodným vokálním triem (dvě ženské, jeden chlap), sebejisté hráčské výkony. Celý set ukončila předělávka letitého fláku 747: Strangers In The Night od Saxon, kterou v pohodě odezpíval jediný muž z doprovodného vokálního tria. Kromě prověřených skladeb došlo i na ukázky z novinkového alba Crowning Of Atlantis. Někteří fans zůstávají na celonoční diskotéku, my se spokojeni odebíráme do svých stanů, abychom přečkali noční liják v suchu a teplu.

Sobota
Počasí se nakonec umoudřilo a s prvními tóny amerických SKINLAB na Main stage poslalo nad areál Dynama namísto lijáku rozhicované sluníčko. Je půl jedné odpoledne a kotel se pod Main stage začíná teprve pozvolna tvořit, zatím jsou tu spíš fronty na jídlo a pití. Zmínění Američané sice ctí thrashmetalové kořeny, ale mizerný zvuk sráží jejich agresivní nasazení do kolen. To Japonci LOUDNESS mají o poznání lepší zvuk, ale zase (o poznání) horší repertoár. Svůj zenit už totiž mají dávno za sebou a dnes jen neuctivě vykrádají sami sebe s občasným přihlédnutím k novým hudebním trendům. Třetí kapela na Main stage, Švédové MESHUGGAH, nemusela řešit ani jeden z výše uvedených problémů. Zvuk byl poprvé křišťálový a předkládané skladby měly hlavu i patu, ech, v tom vražedném tempu, ve kterém byly zahrány se sice tyto části často překrývaly, ale i tak je to pravda. Začíná se formovat kotel. Prvním dnešním velkým jménem je Zakk Wylde se svou doprovodnou kapelou BLACK LABEL SOCIETY. Viděno zpětně vůbec nejlepší koncert letošního Dynama. Pohodové, víceméně nenápadné ale o to účinnější hard rockové dirty blues, v každé skladbě vložené speciální kytarové sólo, adekvátní zpěv samotného hlavního protagonisty, skvěle sehraní spoluhráči. Jako třešnička na dortu bláznivě-hardcoreová covervezre Ozzyho hitovky No More Tears se sólem z Fantoma opery. Holt pan kytarista, kterého musíte mít rádi. Jestliže byl Zakk Wylde prvním sobotním velkým jménem, tak NASHVILLE PUSSY byli prvním sobotním překvapení. Tahle v Čechách absolutně neznámá kapela mě svým poctivým dirty rock ´n´ rollem ala Motörhead opravdu dostala. Navíc v sestavě figurují kromě připlešatělého zpěváka a mladičkého bubeníka dvě sličné slečny: dvoumetrová nohatá blonďatá baskytaristka a mrňavá prsatá odbarvená kytaristka… Už dlouho jsme neviděl ženskou takhle dobře drhnout struny. Od lehce erotické show ale zpátky do tvrdé reality. Na pódiu číslo 2 hrají v rámci The Gore Zone Švédi ARCH ENEMY jejichž hlavní postavou je výborný multi-stylový kytarista Mike Amott, který se nikdy nebál vypustit do brutálního deathového tempa svých spoluhráčů několik (nemálo) skvělých hardrockových vyhrávek. Kombinovat lze totiž opravdu všechno, jen se to musí umět (myslí, hlavně to všechno…). V průběhu setu Arch Enemy ovšem začali na Main stage hrát naši staří známí GRIP INC., o jejichž pražském koncertu jsem se už zmínil ve spojitosti s Lacuna Coil. Takže další rychlý operativní přesun. Pesimistické předpovědi, že kapela nezvládne velké pódium vyšly absolutně na prázdno, Guss létá po scéně jak když nafouknete balónek a zapomenete ho zavázat a o nějakém ztíženém přenosu energie (dokonale zvládnutém z klubů) taky nemůže být ani řeč. Fans reagují skvěle. Z muzikantů vyzařovala obdobná radost ze hry jako před několika hodinami z Black Label Society. Zřejmě i proto na konci setu Lombardo totálně rozkopal svoji bicí soupravu… Následní domácí miláčci THE GATHERING mě poté, co jsem jejich pražský koncert doslova odzíval (a vydržel v sále jen kvůli Annekke) mohli pouze mile překvapit. Nestalo se, navíc mi přišlo, že se spolu se mnou nudí nějakých třicet tisíc lidí, kteří ve většině ulehli na zdupaný trávník. Ještě že můžu utéct na HYPOCRISY, tihle Švédové totiž zase naopak energií moc nešetří. Říká se tomu nasazení úměrné stylu (pro přesnost dodávám death metal s názvuky klasického heavíku). Díky výbornému zvuku šlo dokonce vychutnat některé technické finesy známé ze studiových nahrávek. Na Main stage už ale bouří S. O. D., takže zase co nejrychleji prokličkovat zákulisím zpátky mezi, chtěl jsem říct polehávající fans, ale nyní jsou již všichni v pozoru! Tenhle totální kult si totiž nemůže nechat ujít nikdo. Vydávají druhou studiovou desku po čtrnáctileté odmlce…co dodat. Snad jen to, že se Scotu Ianovi, po tom, co poslední dobou vyvádí jeho domovská kapela Anthrax, ani nedivím. Zpěvák Billy Milano působí sice ve svých vytahaných teplákách trochu senilně a fotrovsky, ale když si začne dělat legraci z Kinga Diamonda a Roba Halforda, pochopíme rázem všichni, že je stále ve formě. O tom, že ve formě je celá kapela svědčí i fakt, že na svůj set nepotřebovali ani přidělenou hodinu ale stačilo jim čtyřicet minut. Na tempu (a ani záměru pobavit (se)) po těch čtrnácti letech tedy rozhodně neubrali. Nezbývá než se těšit na jejich pražský koncert, který proběhne 1. 7. v Rock Café. Následní angličtí bubáci CRADLE OF FILTH začínají hrát ještě za světla. Kde jinde byste je takhle mohli vidět?, to jde opravdu jenom na Dynamu (stejně tak jako Mercyful Fate: viz neděle). Šakal Dani je ve výtečně pěvecké formě, takže zdaru koncertu nebrání nic. Když navíc padne na areál tma, okoření kapela svůj set vpravdě infernálními světly a pyroefekty. Přijetí fans rozhodně není chladné a tak si muzikanti dávají opravdu záležet. Pohledná performance se vším všudy. Posledními sobotními účinkujícími jsou američtí velkohubí metalový kašpárci MANOWAR. Kde mohou, tak o sobě prohlašují, že jsou jedinou pravověrnou metalovou kapelou, ale skutek utek. Kdyby měl takhle opravdový metal skutečně vypadat, nikdy bych ho asi neposlouchal. Všechno je totiž děláno jen pro účel, pro pózu. Nezáživná nic neříkající zdlouhavá onanistická sóla, pětiminutové ideové výlevy mezi jednotlivými skladbami… Radši jdu spát.

Neděle
V neděli se probouzíme rovnou do slunečného počasí, balíme stany a odnášíme si věci do autobusu. Uklízet ty krámy potmě v noci se nikomu z nás nechce (a to ještě netušíme jak dobře děláme: viz závěr). V naší otřískané karose si kupujeme nějaké to plechovkové pivo za české koruny a vyrážíme směr Main stage, kde hodinu po poledni vykopávají MERCYFUL FATE. Po dvou skladbách je jasné, že tahle kapela měla včera končit. Americké pozéry Manowar totiž tihle Dánové v nepřímém souboji jasně převálcovali. Jejich souhra je snad nejpřesnější (nejstrojovější) ze všech dosud vystupujících kapel, hlavní devizou souboru ale je samotný King Diamond v neskutečné hlasové formě. Říká se o něm, že koncerty mu nesedí, tady tomu tak rozhodně nebylo. Dynamo je holt pořádná motivační vzpruha. Hrálo se jak z nové desky 9, tak se vzpomínalo. Zazněli například Nine, Satans Fall nebo Come To The Sabbath. Další kapelou kterou na Main stage stíhám jsou američtí stoned rockeři MONSTER MAGNET, kteří komplexně vycházejí z rozmanité rockové muziky "vyhulených" šedesátých a sedmdesátých let. To, že jsou pravými stoned rockery potvrzoval kromě předváděné neurážející (avšak hodně neoriginální) hudby i zpěvákův stav, zejména pak jeho očíčka… Chvílemi jsem měl obavy, aby z pódia nezahučel do photo-pitu a nepomlátil nám tam Pepíka Kůdu. Jejich krajané BIOHAZARD, kteří se mohou pochlubit novou deskou New World Disorder, na kterou se jim konečně podařilo nacpat nějakou tu zásadní live energii, s originalitou ve křížku rozhodně nejsou. Koncert neodehráli sice nejpřesvědčivější, ale zato pohoda by se dala krájet. Když měl některý z muzikantů žízeň uprostřed skladby, v klídku se došel občerstvit. Prostě žádné nervy. I proto byl na jejich set kotel pod pódiem zatím asi nejhustší. První kapelou, kterou dnes vidím na druhé scéně, jsou domácí GOD DETHRONED. Když hráli loni na litoměřickém Dynamu byli – alespoň pro mě – po všech těch HC dobytčárnách vítaným osvěžením. Tady jsou se svým jemnějším pojetím heavy/death metalu slušným průměrem. Navíc mají výhodu domácího prostředí. Americké FEAR FACTORY na Main stage vidím, jako jednu z mála kapel, celou. Nasazení muzikantů je opravdu místy až krkolomné, Burton, i když pustil svůj murmur ještě níž než bývalo zvykem, neztrácí ani svůj typický glanc v "čistých" pasážích. V porovnání s Biohazard odehráli rozhodně muzikantsky lepší vystoupení (prostě se chtěli předvést, tak si dávali záležet), kotel byl ovšem klidnější. Ale zpět na The Black Stage (2. scéna), kde začínají neoblackový princové DIMMU BORGIR. Po velmi dobrém pražském koncertu mě nemohli víceméně překvapit. Tak snad jen poznámka, že u nás hráli – v porovnání s Dynamem – tak na šedesát procent. O tom, kdo to s tou komercionalizací neoblacku z dvojice Cradle Of Filth a Dimmu Borgir myslí více vážně, dostatečně vypovídá to, na kterém pódiu ta která kapela hrála… Žádná z účinkujících blackových smeček se ale nevyrovnala ultra kultovním blasphemikům MARDUK. Tahle parta je prostě a jednoduše ztělesněné zlo. Skvělý zvuk a materiál z novinkového Panzer Division Marduk byly základními stavebními kameny jejich úspěchu, samozřejmě, kromě kultovní pověsti, skvělých muzikantských výkonů a ohnivé show. I když jejich set kolidoval s Metallicou, kterou jsem ještě nikdy na živo neviděl, neváhal jsem ani půl vteřiny. A vím, že jsme udělal setsakra dobře. To, co jsem z ní nakonec viděl, tedy asi poslední třičtvrtěhodinka, mě utvrdilo v názoru, že současná METALLICA rovná se velká (a často nepřesně zahraná) nuda. Zejména několikeré trapné natahování odchodu ze scény, kdy fans už nereagovali a hoši přišli z ničeho nic rozhazovat paličky a trsátka, mě dost znechutilo. Trochu nepovedený závěr Main stage. Fans se pozvolna rozcházejí, jdou buď ještě na THE POWER PACK (a dobře dělají) nebo rovnou ke svým stanům – spát nebo balit. Ještě že byl blok amerických OVERKILL přehozen s tím Gamma Ray a mohl jsem ho tedy ještě vidět (hodina odjezdu se neúprosně blížila). Amíci totiž dokonale zahnali veškeré chmury, které přinesl propadák jménem Metallica. Zejména skladby E. N. D. a Overkill zahřáli svým zběsilým thrashovým tempem u srdce. Občas mi připadalo, že spoluhráči Blitze zkoušejí, jak rychle dovede vůbec zpívat, ten se ovšem nedal a o to byl koncert ještě lepším zážitkem. Nezbývá než se těšit – tak jako v případě S. O. D. - na jejich brzký pražský koncert.

Nadšení ze skvělého průběhu festivalu sice kalí problémy s povolením vjezdu našich autobusů k hlavní bráně, ale to je opravdu jen maličká piha na kráse nejzásadnějšího kontinentálního rock/metalového festivalu (ještě, že jsme si ty naše krámy odtahaly během dopoledne, těch několik kilometrů pěšky na centrální parkoviště by se mi je vláčet opravdu nechtělo). Doufám, že se uvidíme na jeho patnáctém pokračování. Opravdu to stojí za to.