DREAM THEATER, TILES
18. 11. 1999, Německo, Mnichov, Metropolis
Výlet na koncert amerických progresivních králů Dream Theater do německého Mnichova byl vskutku velkým zážitkem, nejen co se samotného koncertu týče – na hranicích totiž nejdříve proběhla osobní kontrola celé naší posádky včetně detailního prohledání samotného vozu, abychom pak na jedné křižovatce v Mnichově byli kontrolování znovu, tentokrát místními tajnými policisty. Na všechny cestovní útrapy, včetně skoro dvouhodinového hledání místa koncertu, ovšem rázem zapomínám, když je mi tourmanagerem Alexem Nickolem přislíben rozhovor s novým klávesistou souboru – Jordanem Rudessem.
Koncert v prostoře jakési staré tovární haly s maximální kapacitou cca tři tisíce osob (dnes využita dobře z poloviny) honosně pojmenované Metropolis 2000, zahajují stylově spříznění Američané Tiles, jenž představují svou letošní novinku Presents Of Mind. Po technické stránce se nedá jejich čtyřicetiminutovce nic vytknout, zejména vokál a bicí si zaslouží pochvalu, jen s tou originalitou jsou trochu na štíru. Vůbec mi přijde trochu krátkozraké, vozit jako support soubor, který plnými doušky čerpá z kořenů, které hlavní hvězdy večera pomáhaly kultivovat. I když jeden důvod by tu přeci jenom byl, ať fanoušci vidí ten rozdíl…
Na vteřinu přesně s úderem půl desáté, po kratším samplovaném intru, poprvé dopadla šlapkou poháněná palice na napruženou blánu jednoho ze dvou naleštěných černých kopáků Mikea Portnoye a ansámbl Dream Theater se jal odehrát jedno ze svých instrumentálně-magických představení. Basák John Myung okamžitě zachytává salvu Mickových úderů (ten chlap je snad chobotnice) a hbitě se přidává k tomu hromobití, aby podpořil šestistrunné výlevy Johna Petrucciho, právě bojujícího o přízeň prvních řad s na poslední chvíli na scénu nastoupivším pěvcem Jamesem LaBriem. Novic Jordan Rudess, ekvilibrista na klávesy značky Kurzweil, vše pozoruje a podbarvuje z povzdálí. Obecenstvo show nejdřív chvíli vychutnává nehnutě a s kamenný výrazem ve tváři, jako na koncertu vážné hudby, za několik okamžiků však začíná spokojeně bublat a posléze i nadrženě vřít. Asi nejzajímavějším momentem, krom všech těch precizních vyhrávek a sól, na která se každý těšil, jsou padnoucí doprovodné vokály pánu Petrucciho a Portnoye, vhodně doplňující v dobré hlasové formě zpívajícího LaBrieho. Těžiště playlistu je samozřejmě situováno na předposlední studiovku Falling Into Infinity a nedávnou novinku Scenes From A Memory, což samo o sobě dostatečně vystihuje, jak rozmanitý byl dnes večer předvedený repertoár. Jediné, co mi zpětně trochu kazí radost z tohoto neobyčejného koncertního zážitku je prohlédnutí na posléze navštíveném pražském koncertu Big Heads, kde jsem si jednoduše MUSEL uvědomit, jaký je rozdíl mezi bravurní improvizací na základě předem sjednaných schémat a profesionálně nadrilovaným onanistickým sólováním předváděným každý koncert. Ale i tak ta krušná skorem tisícikilometrová cesta stála za to – moc jiných hudebníků schopných přehrát předvedené kompozice totiž opravdu není.
František Kovač