BLACK SABBATH, PANTERA, HELLOWEEN
9. 6. 1998, Praha, Atletický station Eden

Totálně přeplněný atletický stadion v pražském Edenu (opravdu nechápu, proč se koncert nekonal na některém větším prostranství - záměrně používám toto slovo, protože v  hale by v nastalém počasí nešlo přežít - když poptávka po vstupenkách dalece přesahovala místní malometrážní kapacitu 20 000 míst) čekal již na německou hudební legendu legend, speedmetalové hlavy pomazané zvoucí se už od roku 1983 Helloween. Ti začali svůj set krátce před pátou odpolední a za svou protaženou třičtvrtěhodinku zodpovědně odvedli tu práci, která se od nich očekávala. Pěvecký novic Andi Deris šplhal do závratných hlasových výšin germánské angličtiny absolutně nenuceně, podporován společným souzněním vyjících kytar pánů Grapowa a Weikatha za uctivého přizvukování klasicky nevýrazné rytmiky Grosskopr – Kusch. Hrálo se samozřejmě především z novinky Better Off Dead, na albový skvost Keeper Of The Seven Keys se však nezapomnělo. Deris tak mohl i v Čechách naživo dokázat, že dosahuje minimálně kvalit předešlého zpěváka Michaela Kiskeho. Já osobně, jako absolutně nezaujatý pozorovatel, mohu jeho um jenom potvrdit. A protože tleskali i starší pamětníci, domnívám se, že většinové mínění bylo totožné s mým soukromým. Tahle muzika nemůže rozhodně nikoho urazit, leč v porovnání s chystající se americkou coremetalovou smrští to byla spíš sranda.

Krátce po čtvrt na osm vtrhla na pódium texaská drsně metalová sebranka Pantera, aby potěšila ucho především těch otrlejších vyznavačů bigbítu. Zvukově jaksi plastické kytarové vyhrávky Dimebaga Darrella, utápějící se v hutné zvukové mase vytvářené brutální souhrou basáka Rexe s bicmenem Vinnie Paulem, dokreslené coreovým chraplákem Phila Anselma, byly teprve tou pravou porcí muziky, vhodné k maximálnímu nažhavení fans v podpalubí. Ne nadarmo se o téhle kapele říká, že patří na vrchol extratřídy moderního metalu, kam se propracovala především díky skvělým koncertům. Jejich nasazení je vskutku obdivuhodné. A protože poslední album, jež zatím Pantera spáchala je živák 101 % Proof, dalo se očekávat, že dojde k jeho live prezentaci. Byla tak samozřejmě připomenuta dnes již klasická alba Cowboys From Hell, A Vulgar Display Of Power a The Southern Trendkill. Honza Petričko mi sice popsal jejich vystoupení na letošním Dynamu, kde byl zvuk údajně ještě tak třikrát lepší (zde místy totiž docházelo k efektu totálního zvukového splynutí, které měl na svědomí předskokanský zvuk), přesto nemohu hodnotit jejich set jinak než maximálně kladně. Bylo to syrové, bylo to hutné, bylo to brutální – absolutní Pantera.

Fakt, že jsou Black Sabbath po devatenácti letech kolektivního odloučení opravdu nažhaveni na živé hraní starých věcí z období 1970 - 78, nám všem dokázali svým nečekaně brzkým příchodem na scénu. Koncert začínal ještě za světla, bylo 20:47. Aby dokázali svou výtečnou formu, začínají staroušové pěkně zostra – nejklasičtější klasika War Pigs. Svaté trojici podporované brilantním přisluhovačem Appicem to vskutku šlape jako zamlada. Tony Iommi vyrábí na své kytaře ty nejbáječnější riffy stále bez mrknutí oka, Geezer Butler laská svou basu stále s takovou láskou, že mu ještě pořád nevěříte, že by mohl mít na svědomí ty hutné basové figury a Ozzy, ten sice svým plačtivě naléhavým vokálem nestoupá do týchž výšin, v nichž si zamlada lebedil skoro nepřetržitě, ale svým absolutním frontmanským nasazením dohání všechny pěvecko-stařecké (ech) neduhy. Pokud ale někdo čekal zběsilé pódiové nasazení ala Rolling Stones, nedočkal se stejně jako ten, kdo počítal se statikou ala Pink Floyd. Black Sabbath totiž představují onu zlatou střední cestu – Iommi zachovává decentnost a distingovanost, Butler krotí druhou mízu a Ozzman cupitá, křepčí a hopsá po pódiu maximální možnou rychlostí. Při Fairies Wear Boots se z kotle dostává na scénu jedna dosti opovážlivá mánička, s níž se Osbourne okamžitě chytá kolem pasu a společně pak potřásají cca dvacet vteřin hlavami. Totální pohoda. Je známá věc, že si Ozzy všude sebou vozí na neposlušné diváky privátní vodní dělo, v Edenu mu ale navíc sekundovala osmička trysek zabudovaných v pódiové konstrukci – a tak, kdo nechtěl povzbuzovat "Sabbath! Sabbath!", přesně podle zpěvákových instrukcí, dostal pořádnou sprchu (Osbourne si nechal dovést 10 000 litrů vody). Protože byl zvuk na české poměry opravdu excelentní, mohli si "Sabbati" dopřát i luxus představovačky, během níž se za pódiem stojící členové Pantery tak rozdováděli, že jim sám velký Ozzy věnoval marihuanovou ódu (proč asi právě ji?…) Sweet Leaf, před kterou nám všem ukázal svůj holý zadek. Typické Madmanovo číslo. Tenhle dárek ovšem opodál stojící muzikanty tak potěšil, že na intenzitě povzbuzování ještě přidali. Potom přišel Osbourneův nejčernější okamžik večera – pěvecky již vyčerpanému borci se nepodařilo vyzpívat hymnus Sabbath Bloody Sabbath, jež musel být asi po třech minutách utnut. Při následujícím skvostu jménem Black Sabbath, jež není tak vokálně náročný, si však Ozzy odpočinul a dál pokračoval v počáteční pohodě. Další klasiku Iron Man předchází fotbalové skandování "Ólé – o – le – o – le – olé!!!" (neboj Honzo, ech, Ozzy – Anglie určitě MS vyhraje – pozn. fk) za doprovodu dalšího Osbourneova oblíbeného čísla "Mr. Žabák", při němž zpěvák z dřepu vyskakuje asi metr vysoko. Ve 22:13 Ozzman líbá pódium a Black Sabbath poprvé odcházejí ze scény. Za dvě minuty jsou však zpátky s očekávaným hitem Paranoid. "You´re #1, you´re fucking crazy!" křičí Ozzy a celý stadión vibruje nadšením. Deset minut před půl jedenáctou je bohužel všemu konec. Na plochu se sypou milióny barevných konfet, "Sabbati" mizí v zákulisí. Byl to skvělý koncert! Zvláštní pochvalu si zaslouží zaskakující bubenmajstr Vinnie Apice, jež si koncertní repertoár Black Sabbath osvojil na výbornou během necelých čtrnácti dní.