ARAKAIN, CITRON
20. 12. 1999, Praha, KD Barikádníků

Zahřátí fanoušků na optimální provozní teplotu zařídila (a nutno podotknout, že jí to opravdu nedalo moc práce) další hard&heavy legenda, ostravský Citron. Soubor oslabený o před více jak dvěma roky tragicky zesnulého kytaristu Jindru Kvitu s tradičním hostem na tomto postu Standou Valkem zasypal již krátce po sedmé večerní velmi slušně naplněný sál hitovkami, zaznamenanými na aktuálním Best Of albu a hodil tak pomyslnou rukavici svým pražským druhům ve zbrani, takto hlavním hvězdám večera. Aby taky ne, nasazení jednotlivých muzikantů, hlasová forma Standy Hranického i zvuk byli nesrovnatelné s neslaným nemastným vystoupením na třinecké Noci plné hvězd ´99, kde jsem skupinu viděl koncertně naposled, navíc striktně rock/metalové publikum taky odvedlo své. Zde je playlist tohoto nadmíru vydařeného vystoupení: Ocelové město, Nechoď dál, Už víme svý, Už couvám, Revizor (zde s modifikací "…tramvají…" místo originální "…šalinou…"), Půlnoční, Dej mi s tím pokoj, Zahradní slavnost, Rock Rock Rock!. Neformální křest CD Best Of obstarali v polovině koncertu, tak jako na křtu neveřejném, arakaini Aleš Brichta a Jiří Urban.

Arakain, který už dlouho neodehrál tolik koncertů jako loni, mohl mít svou pozici minimálně na úvod – po výborném výkonu Citronu - skutečně hodně těžkou, nesměl by ovšem být v laufu, ve kterém v současnosti je (aby taky ne, když se klukům poslední dobou daří nejen hudebně skoro vše, nač sáhnou). To konečně dokázala hned úvodní A zvony zvoní, která svou razancí prověřila nejen připravenost aparátu, ale i aktuální formu hrozičů pod pódiem (ech, Barča byla naplněná na miximum, fandilo se tedy i v zadních řadách…). Do těch jako by s prvním zadusáním Žežulkova kopáku kdosi střelil – skutečně se nedali zahambit a nepolevili až do definitivního konce. Celý repertoár taky byl, jak je na tomto koncertu spojeném se setkáním fan klubu zvykem, šit na míru skalním fanouškům se samozřejmým přihlédnutím k aktuálním nosičům. Koncert tak v krátkém sledu otevřela jedna moderní a jedna letitá thrashová sypačka, konkrétně Ghetto a Kolonie termitů, na ně navázaly romantické Zapomeň a Princess, prodchnuté nekompromisní agitkou Kyborg, aby zejména druhá z nich svými charakteristickými vyhrávkami předznamenala, po ostře řezané vsuvce jménem Antikrist, následný skutečně heavymetalový trojblok Jsem trochu jako, M jako Metal a Ztráty a nálezy. Zpět do (téměř) současnosti příchozí dostala nadupaná dvojice skladeb z předposledního studiového alba Apage Satanas Promiňte slečno a Trip, na něž navazovaly křty nosičů aktuálních. Řadovku Farao zalil sektem doslova profesionální krstný otěc Petr Janda, jehož zdravice: "Když přijde kapela a hraje na playback, hoňte ji ze sálu klackama." se nemohla setkat s jinou než kladně-bouřlivou odezvou, koncertní VHSku Gambrinus Live 99 pak trochu unavený a ještě zpocený Standa Hranický. Po utření podlahy a odposlechů došlo na slibované premiéry skladeb Do zdi a Global Street Debil, jejichž živá interpretace ještě logicky – po pár neveřejných zkouškách – nemohla dosahovat kvalit ostatních koncertně řádně prověřených pecek, žádné faux pas se ale rozhodně nekonalo (detailní sehranost jen nahradilo nezměrné nasazení). Závěr hlavní části koncertu obstaraly dvě skladby vydané v roce 1996 Hlas krve a S. O. S., aby finále dovršila zatraceně rychlá verze o deset let staršího Gladiátora. Přídavky byly veskrze tradiční – Slečna závist s Urbanovou španělou, Proč odstartovaná malou Žežulkovou škopkovou exhibicí a Apage Satanas se závěrečnou děkovačkou.