První šok k prožití se nabízí ihned po vstupu do sálu. Na místní mini-pódium je vtěsnána snad veškerá aparatura, kterou skupina použila 13. dubna v Lucerně při křtu prvního dílu "patnáctky". Obávám se, abych po nastartování veškerého strojového parku nebyl svědkem poslední akce na Barče. Tu sílu cítíte už při letmém pohledu! Začíná se nečekaně brzo, Brichtova družina si nedopřála ani akademickou čtvrthodinku. Nesmí se totiž narušovat noční klid těm poctivě pracujícím. Ve 22:00 už musí být ticho, a proto žádné zbytečné prodlevy. Pět minut po osmé se rozezní introfanfáry. Králové vcházejí, aréna je plná. K mání je druhý šok, jmenovitě Marek Žežulka a jeho sestřih "hořčicový ježek". Ale co, koukněte na Metallicu. Začíná se stylově, M jako metal. Křišťálově čistý zvuk, propichující nelítostně všechny ušní bubínky, se dostavil hned na začátku. Druhá přichází na řadu Metalománie, kterou hrál v Lucerně Törr. Jako třetí zní husitská Kdož sú boží bojovníci aneb Chorál. Asi 800 fans se dostává do varu. Rodí se kotel! Jsem trochu jako, pražská opilecká sonáta let osmdesátých. Další skladbou je Rebel, vyznání ortodoxní lásky k životu bez ústupků. Při šesté skladbě dochází ke zklidnění zatím ultra zběsilého tempa. Ztráty a nálezy. První věc, kterou mohla kapela za bolševika oficiálně nahrát. To se psal rok 1986. I podle toho vypadá odezva pamětníků. Dál se pokračuje v  původním brutálním thrashovém tempu. Vstávej, Šeherezád, Gilotina. Blok starých fláků končí Kamennej anděl. Stačí si jen přimyslet kordon milicionářů před Barčou s houfem estébáků uvnitř a je tu arakainovský koncert osmé dekády se vším všudy jako vyšitý. Máme za sebou první padesátiminutovku. Tu druhou začíná novinkové Ghetto, které Aleš uvádí slovy: "Věnujeme tuhle věc současný situaci. … My jsme teda spíš za toho Klause, než za ty včerejší bláboly." Následuje Kolonie termitů z alba Black Jack. Žežulka bubnuje jak o život, Kub mocně rdousí svou basu-sbíječku, Mach více než zručně a bez kapky potu sekunduje Urbanovu plamenometu a Brichta, ten nepotřebuje žádný komentář. Je prostě ve formě. Adrian, Merilyn a Loutky reprezentují poslední alba. Ještě že nejsme v Lucerně, tam už by se nadalo ani nadechnout. Tohle už je Peklo! Ke konci se řítíme opět na thrashové centrifuze. Amadeus a Gladiátor jsou opravdu majstrštyky. Nadešel čas křtu druhé "patnáctky". Na pódium se dostavil krstný otěc, nejznámější pražský abstinent, Ota Hereš. Vytahuje rychlé špunty a křtí tak vehementně, že to odnáší jeden z odposlechů (levný prý nebyl – pozn. fk). A jdeme do finále. Po nátěru Proč následuje představovačka a pak už se Arakain loučí "lidovkou" Slečna závist. Kapela odchází. Nastává hromadné skandování: "Co je! Co je! Co je, co je, co je!!!" Za chvíli jsou zpátky. Ovšem pouze na jeden přídavek, vždyť desátá večerní se kvapem blíží. Je jím, tak jako v Lucerně, metallikovská For Whom The Bells Tolls, kterou muzikanti věnují sami sobě. A pak už definitivní konec. Po koncertě ještě navíc proběhla improvizovaná mini-autogramiáda.

Arakain opět dokázal, že v patnácti letech, tedy v čase, kdy řádný občan ČR dostává průkaz totožnosti a vstupuje do života, a kdy 99 % hudebních těles už dávno neexistuje, nepatří v žádném případě do starého železa. Neschovávejme jejich umění za líbivou škatulku "Legenda". Nebojme se říct celou pravdu. Jsou prostě nejlepší českou kapelou, která vám i bez zbytečného krveprolití, oblizování otočených křížů a vzývání mocností pekelných pořádně zacuchá střeva. V laufu jsou už patnáct let a minimálně na dalších patnáct vypadají.