ANTHRAX, ONE MINUTE SILENCE, LA VIVAT
20. 10. 1998, Praha, Roxy
Po těch několika hodinách strávených čekáním na rozhovor s Anthrax si už v Roxy začínám připadat pomalu jako doma. Za mé skutečné domovní dveře ovšem partičky jako LA VIVAT nesmějí. Tato rádoby hardcoreová pražská pětice totiž dokonale předvedla, že stále existují soubory, které jsou schopné a ochotné se klidně ztrapnit před dobrou pětistovkou lidí jen proto, aby mohli říkat: "Hráli jsme před Anthrax". I když mají dva kytaristy, žádná sóla nebo vyhrávky se nekonají (ještě se je zřejmě nenaučili…), i když se snaží o HC, na pódiu staticky tvrdnou (ještě si to zřejmě neuvědomili…). Jejich trapné, klišovité, rádoby politicko-sociální anglické texty jsou pouhou kopírkou vyšumělých zámořských šablon. Neumětelská póza…
Pár minut před devátou je naštěstí střídají angličtí ONE MINUTE SILENCE, kteří už v Praze předskakovali Clawfinger. Jejich ostrovní HC je ostré i hutné zároveň, drajv a energie z nich čiší na první pohled. Fans se dostávají poprvé do varu. Nástroje jsou kupodivu velmi dobře nazvučeny, zpěvákovi je rozumět (!). Jejich pódiový projev je vskutku fascinující. Pohybují se totiž absolutně přirozeně (ech), přesto předvádějí dokonalý silový uragán. Bubeník se ze židličky zvedá skoro při každém úderu, mezi jednotlivými skladbami navíc chodí povzbuzovat fans v prvních řadách, basák se dvěma dredovými maxi-copy permanentně poskakuje okolo "mírně" neurotického zpěváka (ten má totální cukatůru) a kytarista hlavou řádí jako pravý headbanger. Je to vskutku jiný šálek čaje. Sympatický baskytarista mi posléze prozrazuje, že chtějí příští rok přijet na samostatný koncert.
Úderem desáté večerní odhaluje záře reflektorů dvojici Charlieho černých kopáků se stylovými osmičkami.
Anthrax
na pódium nastupují při známé představovačce z filmu The Blues Brothers. Otevírá se Crush z novinkového alba. John Bush oblečený v černé montérské kombinéze s krátkým blonďatým porostem na lebce si okamžitě získává fanoušky na svou stranu. Kapela svým HC-punk-funk-metalem oslovila nejednoho nemetalového fanouška (nemálo pravověrných ovšem ztratila) a tak se v sále objevují různí
"typové". Věkový průměr diváků sice pokulhává za průměrem kapely o dobrých deset let, ale to zjevně nikomu nevadí.
"Are you with us?" ptá se John a kapela spustí Room For One More. Zejména v metalovém bloku z
"klasického" období kapela podává ten nejlepší instrumentální výkon. Přesné bicí v jemné souhře s brutální basou a neopakovatelné kytarové riffy. Novější věci jsou naopak zahrány důrazně minimalisticky a bez zbytečných kudrlinek. Mezi jednotlivými písněmi se ovšem John (paradoxně?) až moc křečovitě snaží povzbuzovat a rozezpívávat fanoušky. Činy mají ovšem větší váhu než slova, nejvíc je vyburcovalo jeho šplhání po reprobednách. Za necelou hodinu a půl postmetalové produkce došlo mimo jiné na A. I. R., Among The Living, Inside Out, 604, Antisocial, Indians, Catharis, Fueled nebo I´m The Man. Končilo se úletovkou Cupajoe jako přídavkem.
Nezbývá než si položit otázku, zda stylový odklon Anthrax od metalu k (dnes) populárnímu industriálnímu HC s punkovými momenty není dočasně účelový. Skutečnost, že při koncertech zařazují klasický metalový blok zřejmě mluví za vše…