Sami říkají, že každý rok vydávají jednu a tu samou desku, jen jí vždy zastrčí do jiné obálky. Odtud také pramení absolutní absence problému s konstrukcí koncertního repertoáru. Mohou klidně z fleku přehrát celou novou desku a k tomu přihodit dvě tři staré pecky, nebo naopak – tak jak to udělali právě ve Vídni. Vůbec nic se nestane, nikdo si nebude stěžovat. Proč taky? Tak silný je materiál, který za těch sedmadvacet let, co v rokenrolu nakopávají zadky všem okolo, poskládali dohromady. Navíc na koncert AC/DC se chodí především za účelem vychutnání si jedné z nejbáječnějších, nejpromyšlenějších a hlavně nejopravdovějších rockových show vůbec. Let there be rock!

Vídeňský koncert AC/DC je mým prvním velkým rakouským koncertem. A tak mě mravy zde panující omračují už při první ledabylé rekognoskaci Stadthalle. Kromě ostrých vyhazovačů šačujících příchozí už u vchodu z parkoviště, zajišťují veškerou pořadatelskou službu uvnitř haly lidé důchodového věku oblečení ve stejnokrojích. Nikdo se nikde nepovaluje, neřve, nezvrací, alkohol se nepodává, pivo se netočí – k dispozici je jen bůhvíjaký lahváč (nedivil bych se, kdyby byl z kategorie "pro řidiče"). A aby těch překvapení nebylo málo, před začátkem koncertu se zvoní třikrát, přesně jako v divadle. Je to sakra nezvyk, ovšem první řízné tóny na vteřinu přesně v půl osmé nastoupivších BACKYARD BABIES mě uklidňují měrou vrchovatou a postupně neomylně dostávají do varu. Čtveřice hrne svůj odvážný dirty rock´n´roll dost přesvědčivě a tak na sebe pozitivní odezva z pod pódia nenechá dlouho čekat. Fanoušci AC/DC mají na podobnou muziku čich, taky adorují jedny z králů stylu – proto jejich ocenění platí za jedno z nejhodnotnějších. Sice jsem ve skrytu duše doufal v support v podobě Slash´s Snakepit, o němž se toho namluvilo dost a dost, Backyard Babies jsou však náplastí víc než hojivou. A měřeno aplausem, který je vyprovází ze scény, nejen pro mě.

Po krátké přestavbě pódia, během které euforii v do posledního místečka vyprodané hale vyvolalo i několik známých tónů zahraných neznámým kytarovým technikem, zavládne tma. Do ní kdosi od plic zahuláká: "Are you ready for AC/DC!!!" a už vybuchují první nálože, tryskají ohňostroje, žhnou světla a hlavní scénu bere útokem ústřední dvojice Angus Young (g) – Brian Johnson (voc). Zvuk je křišťálový od prvních taktů úvodní You Shock Me All Night podpořené stylovou videoprojekcí (nejvtipnější byla vlaková souprava rytmicky zajíždějící a couvající z/do tunelu…). Kapela šlape naprosto skvěle (velká poklona především Malcomu Youngovi, krýt záda takovému šílenci jako je jeho nezvedený bratřík Angus a ještě mu tak skvěle nahrávat!), její výkon je bezproblémově přesný a přitom neobyčejně energický (v samotném závěru sice trochu docházejí síly, nic citelného to ovšem není – komu by taky po dvou hodinách nešizeného výkonu nedocházely). Angus poskakuje sem a tam, zlehka sóluje a ještě k tomu postupně odhazuje své propocené svršky, aby vše završil osobitým striptýzem, po němž na něm zůstanou jen kraťasy spuštěné ke kolenům a bělostné trenýrky s rakouskou vlajkou na zadku, tradiční to hold fanouškům z toho kterého státu. Brian charakteristicky převaluje v puse každičkou zpívanou hlásku, popotahuje si spláclou kšiltovku po čele (Angus mu ji na konci skladby Hells Bells z legrace strhává), okázale gestikuluje a co chvíli si to vykračuje po molu mezi své věrné. Ze zadu vše jistí opět se setkavší klasická tříčlenná instrumentální enkláva vedená již zmíněným Angusovým rodným bratrem Malcomem, jejímž srdcem je patřičně úderná rytmika Cliff Williams (bg) – Phil Ruud (ds). Nemá cenu zde sáhodlouze rozpitvávat jednotlivé částečky celistvé show, kdo kdy AC/DC viděl, dá mi za pravdu, že to se musí jednoduše vidět. Pecka střídá pecku, přidává se bez diskuse. Jestli si muzikanti během dvouhodinového koncertu odpočinuli deset minut, přeháním. Standing ovations po závěrečné For Those About The Rock: We Salute You trvají dobré tři minuty. Absolutní triumf, opět.
Ještě kapele předat zlatou desku za prodej minulého řadového alba Ballbreaker v České republice a pak už honem domů. Nebo se neudržím a zůstanu tu i na zítřejší repete…

František Kovač

Playlist: You Shock Me All Night Long, Stiff Upper Lip, Shot Down In Flames, Thunderstruck, Hell Ain´t A Bad Place To Be, Hard As A Rock, Shoot To Thrill, Rock´n´roll Ain´t Noise Pollution, Safe In New York City, Bad Boy Bogie, Hells Bells, Got It Hot, The Jack, Dirty Deeds, Back In Black, Highway To Hell, Whole Lotta Rosie, Let There Be Rock, T. N. T., For Those About The Rock: We Salute You.

PÓDIOVÁ SHOW & REKVIZITY
- 3 velkoplošná plátna pro kontinuální videoprojekci (jak dění na pódiu, tak klipy a jiné doprovodné obrázky)
- Angusův klasický kostým v podobě školní uniformy, včetně bílých trenýrek s rakouskou vlajkou na zadku
- desetimetrová pohybující se figurýna Anguse (ta z přebalu Stiff Upper Lip) s rudě svítícíma očima, ústy dštícími dým a ohňostroj vypouštějící kytarovou hlavou
- nasvícené siluety mrakodrapů NYC (opět viz přebal novinky), co pozadí celé scény při Safe In NYC
- obří zvon visící nad lávkou vedoucí od pódia mezi diváky, rozezvučený u příležitosti skladby Hells Bells mocným zavěšením se Briana Johnsona
- obří nafukovací panna oděná jen ve spodní prádlo, pohupující se do rytmu Whole Lotta Rosie
- kruhová hydraulická plošina na konci lávky od pódia určená pro sólujícího Anguse
- funkční výtahová klec do 1. patra scény, z druhé strany kovové točité schodiště
- altilerie 6 děl střílející na přeskáčku během T. N. T.
- ohňostroje, dělbuchy a další pyrotechnkia na hranách pódia