Tak se nám někdejší drsné grungeové a crossoverové anti-hvězdy z přesvědčení pozvolna dávají na populárně hudební kariéru. Není to tak dlouho, co se ex-soundgardenovský pěvec Chriss Cornell bez sebemenšího klopýtnutí či uzardění zařadil svým prvním sólovým albem Euphoria Morning po bok protřelých hitparádových mohykánů jakými jsou Rod Stewart či Phill Collins a už přichází se svou autorskou prvotinou i ztracený syn Keith Caputo, někdejší předák Life Of Agony. Je na snadě, že Caputovo hlasové rozpoložení nedovoluje sklouznutí k namyšlené popině, jak se (bohužel?) podařilo právě Cornellovi, na druhou stranu ovšem nelze hovořit o nějakých agresivních kytarových riffech, jaké jsme byli léta zvyklí poslouchat v podání jeho bývalého domovského souboru. Caputo se zjevně hledá, nepociťuje však nutnost tvářit se dospěle a depresivně rozjímat, spíš se snaží s přirozeně kyselým šklebem ve tváři najít pro sebe tu nepřirozenější polohu. Střídá tak jemné intimní chvilky s až beatlesovskou hravostí a ostřejšími kytarově syrovějšími pasážemi. Některé mu sedí více, jiné méně, žádná ovšem nevzbuzuje pocit nucenosti či křečovitosti. A to je základ…přeji ti, Keithe, šťastnou cestu za sebopoznáním.

Hodnocení: 5/7