Guns N´ Roses byli jednoznačně tou nejlepší rockovou sebrankou, která se na přelomu osmdesátých a devadesátých let pozvolna končícího dvacátého století pohybovala po této planetě. Krom toho, že byli v jeden okamžik nejpopulárnější a nejnenáviděnější skupinou zároveň, byli také skupinou nejnebezpečnější (nejen fyzicky pro sebe a své bezprostřední okolí, ale i psychologicky – občas, pravda, i fyzicky - pro správce zahnívajících stojatých vod hudebního showbusinessu té doby). Nejzásadnější však byla jejich hudební neopakovatelnost vykrystalizovaná ze skvělé souhry výjimečných muzikantských osobností s rozdílnými žánrovými feelingy (Slash – rhythm&blues, Duff – punk, Izzy – rock´n´roll). Proto už pár let nemohu zamindrákovanému, své soukromé problémy na odiv stavícímu zpěvákovi Axlu Roseovi (který byl - realisticky viděno - po skončení světového megaturné Use Your Illusion pro skupinu asi tak umělecky nepostradatelný jako keyboardista Dizzy Reed) zapomenout, že svým pošetile zhovadilým chováním G(a)uners totálně rozložil a de facto donutil své bývalé spoluhráče věnovat se více či méně kolektivně rozličným sóloaktivitám. Živá 2CD kolekce Live Era ´87 - ´93 nadmíru profesionálně slepená (nebýt proměnlivé Roseovy hlasové formy vzbuzovala by zdání jednoho jediného koncertu) ze záznamů pořízených na rozličných místech zeměkoule v průběhu tzv. "klasického" období fungování souboru, nabízející jak většinu mediálních hitovek (November Rain, Sweet Child O´ Mine, You Could Be Mine, Knockin´ On Heaven´s Door, Don´t Cry ad.) tak i koncertních tutovek (Welcome To The Jungle, Nightrain, Mr. Brownstone, Dust N´ Bones, Paradise City ad.), tak je zároveň nadmíru příjemnou i velmi bolestnou vzpomínkou na jednu po všech stránkách neobyčejnou skupinu.

PS: Pokud máte dojem, že můj postoj k Mr. W. A. R. je nadmíru osobní, tak vězte, že si opravdu nejsem jistý, zda bych mu na potkání – vzhledem k dávným sympatiím – podal ruku, nebo – vzhledem k dnešnímu nelichotivému stavu věcí - dal pěstí…