Nezanedbatelnou část tohoto roku jsem měl možnost strávit ve společnosti Aleše Brichty, Marka Žežulky, Zdeňka Kuba, Jiřího Urbana a Mirka Macha. Ať už to bylo u příležitosti putovní soutěžní karavany Rock Made In Gambrinus, na letních festivalech nebo při běžných koncertech, na hotelích, v hospodách nebo v zákulisí, byla to vždy společnost nadmíru příjemná. Možná právě proto jsem se na novou desku Farao ani nijak zvlášť netěšil, Arakain mi jednoduše nechyběl. Názor jsem ovšem radikálně změnil po jedné návštěvě Jandovi Propasti, kde se album právě natáčelo - několik fragmentů, které jsem měl možnost slyšet, rázem přeměnilo mou letargii v natěšené očekávání. Když jsem pak poslední zářijový den obdržel kompakt s finální verzí alba, nemohl jsem se dočkat, až si ho pustím. V té době jsem nebyl zrovna v pohodě, ale tahle deska, jako mávnutím kouzelného proutku, odvála mé problémy neznámo kam – taková je její síla. Třináct skladeb povětšinou ve středním tempu ozdobených mohutným moderním thrashmetalovým zvukem, kdy nástroje bojují zkušeně pospolu v jednom šiku, aby čas od času vyrazily na sólovou zteč a jakékoliv křeči prostý a na míru padnoucí vokál i text, to je nové Farao.
Vše začíná samplovaným intrem, jímž se nezadržitelně prokousává nabroušená kytara, ke které se pozvolna přidávají ostatní - neméně řízné – nástroje: Už ho vezou a první socio-politická textová sonda. Mám to za pár, Global street debil sami názvy mluví za vše, první zmíněná skladba je okořeněna skočným thrashovým kozáčkem při refrénu, druhá zase řvaným a trochu zefektovaným zpěvem. Uhoněnej pokračuje v nastolené textové i hubení linii, jejíž vitální proud na okamžik zadržuje pomalá Já nejsem já se španělkou (být na Brichtově sólovce, patřila by ovšem mezi nejtvrdší). Madam Tasemnice začíná tam, kde Uhoněnej skončil - tok energie se opět rozjíždí a i když to tak možná vypadá, Aleš opravdu nezpívá o svých problémech s podváhou. Šeherezád II s nezaměnitelnými arabskými kytarovými motivy je mou veskrze srdeční záležitostí. Do zdi vytrhuje svým výživným hromobitím ze snění a připravuje na následující popíchnutí postmodení civilizace ve skladbě Millenium. Pak však přichází další uklidnění: balada Rajské zahrady, textově ovšem zase žádná selanka. Zkouším se zvednout víceméně pokračuje v nastíněném námětu, hudebně je však někde úplně jinde – riffomana nebeská. Řízená střela opět otevírá téma soudobých společenských nešvarů (lahůdkou je úvodní stopka zasekávačka), aby vše zakončila mohutná titulní kompozice Farao, jíž co outro doprovází ještě instrumentální hříčka God Save The Arakain.
Arakain boří veškeré vžité (nejen fyzikální) představy: čím starší tím tvrdší.

Hodnocení: 6/7

František Kovač