Alkohol je vskutku metla lidstva, což jasně dokumentuje i foto na zadní straně obalu tohoto osmého Alkeholského počinu. Ona vůbec celá bookletová fotokolekce je lahůdkovou záležitostí – nejen titulní strana s doslova geniální fotomontáží malých alkeholiků nestrojeně dovádějících na pískovišti s jistou notorickou hlavou rodiny opřenou o kočárek zakusujíce ixtý lahváč v pozadí, ale i koláž "archivních" sólofotek týchž figur na předposlední stránce se opravdu povedly. Co se hudební stránky alba týče, žádná revoluce se naštěstí nekoná, spíš naopak, většina materiálu by se dala označit jako návrat někam k první desce – přibylo tedy opět na údernosti, tvrdosti a čas od času i rychlosti, vše samozřejmě v intencích kapely. Kapitolou samou pro sebe jsou Martinovi bicí – Melmus je totiž, kromě nevyčerpatelných textových inspirací a námětů (skutečnou perlou je verš v Je to príma: Játra mi vemte/na hrob je dejte/a jméno mí/do nich vytesejte…), skutečně jediná živoucí jistota skupiny – celou dobu (existence) bubnuje totéž nezaměnitelné číslo… Čert ale vem všechny úšklebky, když osmé album kapely v pořadí obsahuje jen jednu vyloženě špatnou písničku (netradičně vyzývavá a moralistická Buďme veselí s přehnaně unylou melodií). Kdo chce psa bít, vždycky si hůl najde a kdo se bavit chce, svou oblíbenou atrakci má. Berte nebo jděte o dům dál, každý podle svého gusta - jiná možnost (naštěstí) není.
P. S.: Bod navíc pro vás, chlapi, za ten obal!

Hodnocení: 4/7

František Kovač