Aleš Brichta se na svém pátém sólovém albu vrací k rockové písničkové formě, která mu sedí mnohem lépe, než předchozí hazardní pokus o oslovení rádiových posluchačů jménem American Bull.
Anděl posledního soudu v návaznosti na předchozí počin American Bull jasně dokazuje, jak široké spektrum má rocková muzika jako taková. A zároveň i jak kvalitními hudebníky se již před lety Aleš Brichta obklopil. Stejná parta muzikantů pro něj totiž dokáže napsat a následně i přesvědčivě nahrát jak kvalitní pop rockové rádiovky, tak tvrdě rockové vypalovačky. A to je na celé Brichtově sólové kariéře to nejkontroverznější a nejzajímavější. A rovnou dodávám, že já jsem tomuto – pro někoho extravagantnímu a nestravitelnému - stylovém rozptylu rád! Neměla by totiž smysl sólová dráha, která by kopírovala ortodoxní ksicht druhdy mateřského souboru, ať už se jedná o Arakain či Grizzlyho. Naopak, všichni soudní posluchači počítají s předložením odlišného materiálu, který bude (samozřejmě) okrajově šmrncnutý polohou, na kterou jsou u daného interpreta zvyklí díky jeho předchozímu snažení ve skupinových barvách. A přesně toho jsme se na Andělovi posledního soudu opět dočkali. Navíc v mnohem větší míře než na jeho předchůdci American Bullu, z něhož místy zbytečně trčel rádiový kalkul. Ale chybami se člověk učí a Brichta není ani začátečník ani hlupák, aby už moc dobře nevěděl, kde je jeho místo na naší hudební scéně. A tak jsou ostřejší skladby (např. Anděl posledního soudu, Sex a pistole, Highway) vkusně propletené jemnou nitkou (Sirael, Medvídek Pú, Julia ad.). Vše v patřičné a příjemné rovnováze. A když na živo přihodí kromě starších sólových hitovek i něco slibovaných fláků od Grizzlyho, Arakainu a Hattricku, nemůže minout cíl.

Hodnocení: 5,5/7

František Kovač