“(…) Zfanatizovaní vlasáči klátící se ve zmateném hluku vibrujících reproduktorů, nepříčetným řvaním doprovázeli skeče hudebníků heavymetalové skupiny v roztrhaných džínách a s nábojovými pásy kolem boků. Ruce výhružně sevřené v pěst vyletovaly proti usínající obloze: Heil! Heil! Heil!; rozléhalo se údolím amfiteátru. Mezi pobíhajícími těly se zjevovaly bílé plenty, na kterých se v závanech zvířeného vzduchu vlnily umrlčí lebky s upířími zuby, s pěticípou hvězdou na čele a s obráceným krucifixem v levém uchu. Překřížené hnáty a římské dvouramenné sekyry, které byly symbolem italských fašistů. Nesmyslně smíchané fašistické symboly se znaky náboženské sekty satanistů, uctívačů ďábla. (…) V textech písní, které Törr nabízí, se neustále objevuje smrt, hroby, mrtvoly, beznadějnost, samota, pesimismus v útrpném čekání a vůbec terminologie pochybných a zakázaných náboženských sekt. (…)”

Ladislav Urban: ”Kult násilí a smrti. Proč?”, Rudé Právo 30. srpna 1988; (reakce na bratislavský koncert skupiny Törr)

Nejzásadnější ikona československého black metalu, ataman blasfemické smečky Törr, baskytarista a řvoun Vlasta Henych (* 14. 3. 1962) sedí naproti mně v pražském Rock Café a svým zevnějškem rozhodně nepoukazuje na výše uvedenou charakteristiku. Žádné pentagramy, otočené kříže či lebky, žádné nábojnice, řetězy nebo masivní prsteny, ale civilní ohon, obří digitálky, minerálka a kafe. Jen ten zdravotnický kříž na levém rukávu jeho maskáčové bundy přehozené přes opěradlo židličky zasvěceným prozrazuje, že je to vskutku on – černý guru. Přátelský dialog plyne skoro dvě hodiny, argumenty jsou logicky jasné a pádné, názory léty utužené.

Vlasto, co tě přivedlo k muzice, kdy ses vůbec začal o hudbu zajímat aktivně? Jaké hudební záležitosti tě chytly jako první?
V takovejch třinácti letech mě chyt glam rock, do patnácti jsem se vyposlouchal a protože jsem měl starší kamarády, který mě ovlivňovali v partě – jsem byl vychovanej ulicí! (pyšně –pozn. fk) – tak jsem pak už poslouchal i náročnější art rockový kapely jako Pink Floyd, Yes, Jethro Tull a taky českej underground jako třeba Extempore. Muzika mě prostě chytla, tak jako asi každýho, v pubertálním věku. V nějakejch šestnácti sedmnácti jsem začal hodně jezdit na koncerty a motat se okolo kapel a muzikantů, pak jsem dlouho dělal bedňáka a přičuch tak ke kočovnýmu životu, kterej se mi začal dost zamlouvat. A jelikož jsem dobře znal většinu domácích kapel a taky věděl jak se muzika dělá na západě, tak mi tady furt něco chybělo – kapela, která by ”to” začala dělat jako ty kapely venku. Tak jsem si jednoho dne, někdy ve dvaceti – což je na to, že jsem neuměl hrát, docela pozdě – koupil basu a snažil se dělat muziku jinak, než jí tady doposavad všichni dělali. Všichni tu totiž hráli akorát obyčejnej bigbít, takovej, aby si to nerozházeli s komunistama, aby na sebe moc neupozornili ... takový trošku srabácký. Já jsem ten bigboš chtěl dělat se všema atributama, který k němu patřej, přesně tak, jako kapely na západě, s image a dalšíma nepostradatelnejma věcma. Prvotní impuls, proč jsem vlastně začal hrát bylo, že mi tu chybělo to, co se mi líbilo venku.

Začínající kapely to nemají ani dneska lehké, jakpak se ti začínalo hrát za bolševika?
Moje začátky byly samozřejmě sklepní, byla to kapela 666 ve který jsem působil s Otou Herešem a Pavlem Konvalinkou. Byla to záležitost o který vědělo jen pár lidí, takže komunista neměl šanci se nás nějak dopátrat a udeřit, nicméně jsme spáchali kazetu Nekrofilie. Situace byla skoro stejná jako dneska, když si garážová kapela, nevyčuhuješ, nemáš šanci se dostat na velký pódia. Bylo a je to všechno o kontaktech. Chvíli po ”zániku” 666 přišel Ota Hereš s tím, že spolu uděláme úplně novej Törr. Tak jsem vymyslel jak by to mělo vypadat a jak by to mělo znít. Šanci jsme dostali v osmdesátým šestým v rámci Rockovejch vánoc na Barče, kde nás mí starý kamarádi Arakain nechali zahrát. Hned tenhle první koncert měl velikej úspěch a všechno se jím vlastně začalo. Samozřejmě, čím víc jsme hráli, tím víc jsme byli komunistům na očích a moc jsme se jim ”názorově” nelíbili… Začínali jsme bejt populární po celý republice a to se jim nelíbilo už vůbec. Vyvrcholilo to tím průserem v Bratislavě (viz dobový článek z RP –pozn. fk), po kterým jsme dlouho měli problémy si vůbec zahrát. Už jsme si říkali, že je to všechno v prdeli. Ten pocit nasranosti a bezmocnosti zároveň, ten se musí prožít, o tom nejde vykládat. Jediný naše štěstí bylo, že se psal rok 1988, ve Svazu byl u kormidla Gorbačov a celým socialistickým táborem hejbala perestrojka. Bejt to o pár let dřív, tak nás všechny pozavírali, v tichu pověsili a bylo by hotovo. Ještě že už komouši neměli otěže tak pevně v ruce…

Co pro tebe znamená image?
Když děláš muziku, která není úplně na první poslech jasná, potřebuješ něco, čím ty lidi přitáhneš a vlastně je donutíš k tomu, aby si to poslechli třikrát nebo pětkrát a tu muziku pochopili. Image je prostředek k tomu, aby člověk získal vztah ke kapele hned napoprvé. Image je zákon číslo jedna v tomhle byznysu na celým světě. Když jsem vymejšlel Törr, měl jsem v tomhle jasno. Dělal jsem přesně to, o čem jsem byl přesvědčenej, že by se mě, jako fanouškovi, líbilo. Když vycházíš z toho, co se líbí tobě, tak tím zákonitě musíš oslovit i svoje vrstevníky. Daleko horší je, když je ti pětatřicet a chceš pořád oslovovat dvacetiletý kluky. Ale stejně to dneska moc neřeším a dělám to, co se líbí mě. No, taky už nejsme moderní…, ale nehodlám se nějak zásadně měnit jen kvůli tomu, abych přitáh noví lidi. Rock ´n´ roll je zábava – a to nevymyslel nějakej Vlasta Henych z Prahy –, prostě pustíš elektrický kytary na plný pecky, pár akordů a hlavně energie. Tohle není žádná vážná hudba, to je ”lehkej žánr”. Jde hlavně o přenos energie. Lidi u týhle muziky můžou tancovat, skákat, můžou řvát, pít pivo, cokoliv, hlavně aby se bavili! Nejhorší je, když děláš rock´n´roll a lidi se nuděj.

Když už je řeč o image, začátkem devadesátých let proběhly snahy udělat z tebe ”veřejného patrona” českých satanistů…
Na to už jsem sral. Já jsem jím vlastně byl na úplným začátku, když jsme vylezli z toho sklepa – on tu totiž v tý době nebyl nikdo jinej. Právě to mě nejvíc bavilo, to že jsem byl jedinej, originální, výjimečnej. My jsme na konci osmdesátejch let ukázali cestu spoustě kapel - třeba Root, Debustrolu, Kryptoru atd., dokázali jsme, že muzika jde dělat se vším všudy bez ohledu na bolševika. Když se z toho ale stala masová záležitost a některý lidi se ze mě snažili udělat něco jako oficiálního mluvčího českejch satanistů – bez ohledu na to, že bych se kdy chvástal nějakým kněžstvím nebo nutil fanoušky přistupovat na tuhle víru, což bych v životě neudělal, protože to odporuje mým životním zásadám ohledně svobody volby – tak jsem dal ruce pryč. Mě se to líbilo, mě to bavilo – já jsem takovej temnej typ, já jsem měl vždycky rád záporný hrdiny ve filmech a knížkách, když jsem byl malej kluk a všichni okolo milovali Rychlý šípy tak mě se líbil jedině Široko…, takže jsem k tomuhle měl logicky nějakej vztah – ale jak se z toho stala masová záležitost a za mnou začali chodit různý křesťani, jehovisti a jim podobný a vnucovali mi Bibli, tak jsem se z toho stáhnul. Už mě unavovaly ty nekonečný diskuse, kde se furt omílaly stejný rádobyargumenty, ať to byli zástupci tý nebo jiný sekty. Pakliže máš nějakou víru, tak je důležitý ji mít v sobě a zařídit si podle ní třeba i život, ale vnucovat ji ostatním, vnucovat někomu životní cestu kterou má jít, to je podle mě to nejhorší, co může bejt.

Říkáš, že jsi byl de facto průkopníkem satanismu u nás, jak si se k němu ale dostal ty sám?
Samozřejmě prvotním impulsem byla muzika. Tady to ještě neexistovalo, ale ve světě už řádili Venom. Jejich druhá deska Black Metal mě tak vzala, že jsem si řek: jo, to je ono, to je to, co chci dělat! - Pokud ti bude nějakej muzikant tvrdit, že nic podobnýho nikdy nezažil, tak mu nevěř. I ta kapela, která se ti dneska zdá nejinvenčnější ze všech, na začátku z něčeho vycházela. To prostě jinak nejde. – Díky Venom jsem se začal o tyhle věci zajímat, protože jsem věděl, že podle nich chci dělat Törr. Potřebný materiály tady samozřejmě běžně k dostání nebyly, ale daly se sehnat. Dovážely se z venku a překládaly, nějaký knížky byly dokonce zastrčený v knihovnách – v tý době se o tyhle záležitosti ještě nikdo nezajímal, takže se dalo leccos najít, ale jakmile to nabylo masovýho měřítka a stal se z toho kult, začaly i ty poslední výtisky mizet… Prostě pokud o něco stojíš, tak si cestu vždycky najdeš.

Dokážeš vyjádřit, co je to rock´n´rollový život?
To se těžko popisuje. Je to prostě všechno! Všechno co děláš, jak žiješ od doby, co se probudíš, do doby, než jdeš spát. Je to všechno o tom, jakou životní cestu si zvolíš. Pokud jsi přesvědčenej o tom, že je správná, že sis dobře vybral, tak jsi prostě spokojenej, když jí můžeš jít. Rock´n´roll je svoboda, celej svůj život si ovlivňuješ sám. Nikdo ti neříká, co můžeš dělat, nikdo ti neporoučí, co musíš dělat… to je rock´n´roll. Muzika mi změnila život zásadně. Tím, že jsem si svojí cestu vytýčil ve třinácti, tak už v tom jedu dost dlouho, a zatím nepřišlo nic, co by mě z tý cesty svedlo. Nic lepšího jsem jednoduše v životě nepotkal. Prostě elektrický kytary, kamarádi, mejdany, dlouhý cesty za koncertama, hotely, ženský… absolutní pocit svobody. Samozřejmě nebejt lidí, který jdou na tý cestě ať už s tebou nebo vedle tebe, tak je to o ničem. Protože oni to cejtěj stejně.

Nepřipadá ti ale, že se na tuhle cestu vydává čím dál tím méně mladých lidí?
Určitě, ale to je jejich chyba. Tenhle způsob života je totiž hodně pohodlnej. Není přece nic pohodlnějšího než se neustále bavit, dělat jenom to, co chceš a ještě za to dostávat peníze… To je přece nejvíc, čeho může člověk ve svým životě dosáhnout. Vem si třeba, že by si byl úspěšnej alkoholik, bavilo by tě pití, dělal bys to rád a ještě za to dostával plat.

Jak ovlivňuje kapelu fakt, že se muzikou živí anebo jí má jen jako hobby?
Zásadně. Pakliže se chceš muzikou živit, musíš jí dávat ještě víc, než když jí máš jenom jako nárazovou zábavu. Navíc se musíš starat o všechny ty věci kolem, o promotion, o to, aby se tvůj ksicht čas od času objevil v nějakejch novinách atd. Samozřejmě pokud se věnuješ jenom muzice, musí se to někde kvalitativně projevit. Je to totiž o něčem úplně jiným, než když přijdeš vyřízenej z fabriky, kde si osm hodin něco někde šrouboval a ve zkušebně po večerech vymejšlíš, co tam na tu kytaru jako zahrát.

Jak bys zhodnotil vývoj české muziky po revoluci?
Bohužel tady chyběj kapely, jako byly v sedmdesátejch letech venku třeba Slade nebo Sweet, který se dostaly do televize a přitáhly tak děti k bigbítu. Dneska tady nikdo žádný podobný bigbítový divadýlko nepředvádí a tak teenageři vybíraj jinde, protože o to divadýlko prostě stojej a z toho pak těžej party jako jsou třeba Lunetic, který tak odváděj potencionální bigbítový posluchače někam úplně jinam. Nemůžeš ale přece po mě chtít, abych v pětatřiceti vylez na pódium a zase ”strašil a hrál pohádky”, když jsem s tím už jednou přestal a přenechal v tomhle ranku místo mladejm. To bych se opakoval. Já nechci stát na místě, natož se vracet nazpátek. To holt musí přijít parta osmnáctiletejch kluků s něčím úplně novým a všem to natřít. Jediný dvě kapely, který u nás po revoluci dokázali přitáhnout mladý lidi k bigbítu právě tím jednuduchým kytarovým pojetím byly Kabát a Wanastovi Vjecy. Ty už jsou ale dneska taky – logicky - trochu jinde.

Vím o tobě, že jsi maniak do videa. Koneckonců home videa Törru jsou bezesporu legendárními záležitostmi.
Já jsem si pořídil video někdy v osmdesátým třetím, kdy ho tady u nás mělo jenom opravdu pár lidí a tenhle fenomén mě nadchnul. Na západě je na rozdíl od nás běžný, že kapela vydává na videu živáky, že se dělaj různý privátní sestřihový home videa z prostředí, kam se běžnej fanoušek nedostane – šatny, zákulisí, tourbus, hospody, bary, hotely atd., čímž se ta která kapela vlastně přibližuje svejm fanouškům a oni se tak můžou dozvědět, jestli jsou ty muzikanti v soukromí pohodoví lidi, jak spolu komunikujou a vycházej, jak vypadaj přípravy na koncert, kam razej po koncertě, prostě informace, který se nikde nezkreslený nedočtou. U nás tohle nefunguje zřejmě proto, že se firmy bojej, aby si náhodou někdo o jejich koních neudělal špatnej obrázek, kdyby je viděl třeba vožralí nebo kdyby slyšel, jak v šatně mluvěj sprostě. Na tom, že chlastaj a mluvěj jak jim zobák narost to samozřejmě nic nezmění, spíš naopak… Když připravuju ty naše videa, tak opět vycházím z toho, co jako fanouška zajímá mě – chci vidět jak Pantera likviduje hotelovej pokoj a ne jak mávaj dětem z autobusu.

Nedávno jsi prohlásil, že další desku Törr vydá až si jí budou moct lidi koupit. Jak tomu mám rozumět?
Vezmi si, ve vašem Žebříku se v kategorii Průser roku každoročně na předních místech objevuje záležitost ”ceny hudebních nosičů”. Ty sám moc dobře víš, proto že si mladej kluk, jak to vypadá, jak si na tom a co si můžeš dovolit. Já hraju pro takovýhle mladý kluky jako si ty, ne pro nějaký čtyřicetiletý zazobance. Já pro vás něco vytvořím a vy si to nemůžete ani poslechnout. To je pak z mojí strany zbytečná práce, protože já ty ceny neurčuju. Myslím, že když ti řeknu, že celá kapela máme z jednoho cédéčka čtyři pětky, tak už nemá cenu nic dodávat. Snad jen, ještě že jsme jenom tři… Takhle, když dneska vydám novou desku, tak bez ohledu na to jestli bude dobrá nebo špatná stejně se jí neprodá víc jak čtyři tisíce. Tím se odrovnáš u firmy, která do toho investovala a prodělala na tom, nikdo se za tebe už nepostaví v promotion a už to jede. Jinou firmu na další desku už asi nenajdeš, protože si prodělečná kapela. Já vím, fanoušci by chtěli novou desku, my bysme jí taky klidně udělali – vždyť je to kurva naše práce, ne?, navíc novej materiál máme – ale bohužel v současný situaci platí: kdo nic nedělá, nic nezkazí. A vidím to dost bezvýchodně. Nápad prodávat desku jenom na koncertech je sice dobrej, ale tímhle způsobem toho moc neprodáš, navíc když deska nevyjde oficiálně, skoro nikoho z médií nezajímá, takže se o ní vlastně naší fanoušci ani nedozvěděj… prostě začarovanej kruh. Navíc, jak může stát klasická léty hodnotově prověřená řadovka Black Sabbath dvě kila, když novej Arakain stojí čtyři. Kde je poměr hodnot? V prdeli… Ale pojďme od toho.

Na závěr nalaďme na ”optimističtější” notu. Bojíš se smrti?
Člověče, v tomhle ještě nějak nemám jasno. Smrt je totiž strašně složitá věc, hele, nedá se nijak filosoficky vyjádřit, nedá se pochopit, protože o ní nic nevíme, akorát to, že nás jednou čeká všechny. Proto je to taky nejspravedlivější věc na světě. Můžu ti říct frázi, že se smrti bojím pokud bude dlouhá a bolestná. Umírat někde tři roky v nemocnici na AIDS nebo na rakovinu, to je to nejhorší, co se může komukoliv stát - mít čas si tu svou smrt prožít.